Nechám ducha času postoupit dále a přeskočím k historii vraždy, která se stala roku 1819 v Sovinci, vzdáleném tři hodiny od Uničova. Tento čin provedl tkalcovský mistr Rössler v Sovinci, kde také bydlel v posledním domě v horní ulici. Měl tři děti, mimo to s ním bydlela jeho tchyně.
Onen muž měl zvyk chodit každý večer dolů do vesnice do hostince, aby se tam pobavil se svým stolovníkem, tamním mlynářem, u piva a kořalky. Jednou v létě přišla mezi nimi řeč na Rösslerovu manželku. Mlynář mínil, že Rössler nemá po svém boku věrnou ženu. Ten, velmi žárlivý a pálenkou dost opilý, se poté, co se vsadili, vydal okamžitě domů.
Podlý mlynář spěchal napřed. Přikrčil se na okenní římsu ložnice, ve které už delší dobu odpočívala Rösslerova žena s dětmi. Když Rössler přišel, seskočil mlynář z okna. Už bylo dost tma, a tak odtud utekl nepoznán. Teď se Rössler teprve dostal do ráže. Zuřivě bil na okno, až roztříštil sklo, a kázal otevřít. Paní Rösslerovou manželův rámus probudil ze spánku a vyděsil. Byl asi též příčnou toho, že si při otevírání dveří nedávala pozor na jazyk – ale žárlivý a zuřivý Rössler byl naprosto přesvědčen, že mlynář měl pravdu a už vyhrál sázku, – popadl kopist, který stál v rohu pokoje, protože následujícího dne se měl péct chleba, a dal své ženě takovou ránu, že ihned s výkřikem padla na zem. Po onom hrůzném zvolání přiběhla i tchyně ze své komůrky, avšak aniž by stačila promluvit slova, udeřil ji Rössler jednou ranou a ona bezvládně klesla k zemi. Jeho děti, hocha a dvě děvčata, hluk rovněž probudil ze spánku. Plakaly a naříkaly bez přestání, ale zuřivý, neskutečnou zlobou planoucí muž je také nešetřil a obě dívky zabil. Chlapce však, jenž byl jeho miláčkem, nemohl zabít, tloukl ho jen tak dlouho, dokud už nemohl křičet.
Když ten hrůzný čin dokončil, položil všech pět mrtvol do vedlejšího pokoje na jednu hromadu, přikryl je slámou, vzal všechny peníze, které měl v hotovosti, zamkl dům a vzdálil se do nedalekého rozlehlého horského lesa. Druhého dne ráno nakoupil malému chlapci, svému miláčkovi, kterého přece přizabil, sladkosti. Vklouzl s nimi do domu a chtěl je dát sténajícímu chlapci. Ten už však nemohl jíst. Tu zachvátil krkavčího otce žal. Už se nemohl dívat na utrpení dítěte, poslouchat jeho poplakávání a utloukl ho k smrti. Nyní se dle svého mínění dokonale pomstil a vydal se opět do zmíněného horského lesa. Tam si na vyvýšenině vybral hustý strom. Vyšplhal se na něj, a tak mohl přehlédnout celou krajinu a hlavně svůj dům, protože byl zvědavý, zda se bude u jeho domu brzy konat pozdvižení. Mohlo být asi deset hodin dopoledne, když jeden z jeho dělníků přišel dodat zboží. Dům však našel zamčený a nikdo na jeho klepání neotvíral, a tak šel dolů k nejbližšímu sousedovi, kterému sdělil, že je v onom plném domě všude nezvyklé ticho. Nato šlo několik sousedů spolu s ním nahoru k Rösslerovu domu. Všechno okolo prohlédli, klepali, ale všude bylo naprosté ticho, což se v tomto domě ještě nikdy nestalo. Jenže teď tu bydlela hrůza a smrt. To ticho bylo každému podezřelé, a protože tušili nějaké neštěstí, oznámili vše ihned městskému správci. Ten se dostavil s komisí a zámečníkem, aby tichý dům prohledali.
Jaký úlek a jaká hrůza ale přepadly všechny přítomné, když vstoupili do pokoje. Stěny a podlaha byly potřísněny krví a z vedlejší světnice sem pronikal zatuchlý mrtvolný zápach.
Když vstoupili do vedlejší místnosti, zmocnila se jich teprve hrůza, neboť spatřili strašnou podívanou – pět mrtvol na jedné hromadě přikrytých slámou. Hrůzná zvěst o tom děsném zločinu se rozšířila za několik hodin na míle daleko, a když se dostala až k uším mlynáře, okamžitě vzal svou zbraň a zastřelil se, neboť to byl on, ďábel v lidské podobě, kdo měl největší vinu na onom hrůzném činu, a nepochybně by byl potrestán stejně jako sám pachatel. Dnem i nocí byl hlídán dům, v němž se stal ten příšerný čin, aby dopadli pachatele. Byli pověřeni také myslivci, aby po něm pátrali. On však velmi dobře věděl, kde se má schovat v hlubokém lese, na jeho okraji nebo v obilí. Když zabité pohřbívali a nesli pět rakví jednu za druhou ve smutném a hrozném průvodu, jejž doprovázely tisíce lidí, na hřbitov, vrah vše sledoval ze stromu. Jaké myšlenky a pocity asi měl a jaká lítost a utrpení rozrývaly jeho nitro. A tak zpytoval svědomí. Protože už to pro něj nikde nebylo jisté a nemohl se schovávat do konce svého života, neboť také potřeboval potravu, udal se sám. Kriminální soud v Opavě ho odsoudil na deset let těžkého žaláře na Špilberku a po všechna léta měl den, kdy spáchal ten hrůzný zločin, strávit v nejtemnějším žaláři bez jídla a k tomu ještě vydržet deset ran obuškem. Když už si odbyl ve vězení skoro deset let, přišel císařský rozkaz, podle kterého měl tento zločinec pykat až do konce života. To ho pravděpodobně natolik trápilo, že ve vězení roku 1830 zemřel.
Jeho smrt byla v Sovinci oznámena, a tak mu tam zazvonili umíráček, protože před tím činem to nebyl špatný člověk, jenž dal i mnoha lidem práci. V onom roce jsem byl náhodou zaměstnán po několik týdnů v Sovinci. Několikrát jsem navštívil hrob těch pěti zavražděných a nechal si celou událost znovu podrobně vyprávět.
zdroj: RH 3/2016
Napsat komentář