autor: Jaromír Fischer, Bouzov

a neb ne všechny příběhy mají šťastný konec.

Na úvod článku trochu teorie k vzpomínkám. Tedy vzpomínka na dříve prožitou událost je vlastně vybraný paměťový vtisk, oživující minulý zážitek. Vzpomínky nikdy nejsou přesným zachycením prožité reality, vždy jsou do určité míry přetvářeny vlivem vzpomínání. Jsou velmi ovlivňovány zapomínáním. U nedostatečně zařazené informace dochází k jejímu postupnému vytěsňování až do nevědomí. Většina lidí si pamatuje 10 % z toho, co čtou, 20 % z toho, co slyší, 30 % z toho, co vidí, 50 % z toho, co slyší a vidí, 70 % z toho, co si řeknou a 90 % z toho, co dělají. Právě paměť je schopna uchovávat a používat informace o předchozích skutečnostech. Jde tedy o proces vštěpování, uchování a vybavení si zkušenosti. A toto vše je ovlivněno osobností člověka, jak dlouho si může uchovanou zkušenost zapamatovat.

Vážení čtenáři, dovolte, abych se s vámi podělil o několik mých vzpomínek na dobu dávno minulou, dobu mého mládí, na dobu studia na tehdejší střední škole, nynějšího Gymnázia Jana Opletala v Litovli. Jak jsem naznačil, každý člověk nejraději vzpomíná na příjemné a milé události. Z paměti vytěsňuje to, co je nepěkné, traumatizující. Zajímavé je, že muži, kteří povinně sloužili základní vojenskou službu, většinou vzpomínají na veselé, legrační příběhy, ale nikdy se nezmiňují o věcech nepříjemných a těch byla na vojně většina. Vězňové nacistických či komunistických lágrů převážně jen vzpomínají na kamarádství, které mezi vězni doopravdy existovalo. Muži, kteří prošli válkou, nikdy nemluví o tom, koho v boji o život usmrtili. Letci z války nemluví o tom, že zastřelili nepřítele, ale mluví jen o tom, že stříleli na letadlo, ne na člověka. Bylo by dobré, kdyby vše, co jsme prožili, bylo jen pěkné. Ale tak to v lidském životě nechodí. Prožíváme události pěkné, příjemné, ale i nemilé a mnohdy tragické. Lidé dnes vzpomínají jen na pěkné časy, které v minulém období prožili a nějak vytěsňují vzpomínky nemilé. Avšak pro mladou generaci je potřebné poukázat nejen na pěkné zážitky, ale nezapomínat především na ty nepěkné, aby se jich ve svém životě vyvarovali a naše vzpomínky byly pro ně poučením.

V půlce listopadu letošního roku /2021/ vzpomínalo litovelské gymnáziu 120. výročí od svého vzniku. I ve zhoršujících se epidemiologických podmínkách byla uskutečněna výstava a bylo možno prohlédnout si budovu školy. Rád jsem této nabídky využil a školu jsem si prohlédl.

První cesta vedla do naší první třídy, do které jsme vstoupili v září roku 1960. Ta se nacházela v prvním poschodí s výhledem na nádherný Uničovský rybník. Když jsem otevřel dveře, první pohled se snesl k tabuli. Musím říci, že se třída kromě výměny nábytku moc nezměnila. A tam jsem v tu chvíli viděl našeho učitele matematiky, jak tam stojí a upřeně hledí na tuto vodní hladinu. To většinou bývalo, když vyvolaný (vyvolaná) u tabule plaval a „zaváděl“ nové matematické zákony. Pak se od tabule ozvalo:

„Viděli, (slyšeli), jste to děti?“ A ze třídy se ozvalo: „Ano, viděli (slyšeli)“. Od tabule se ozval nespokojený hlas: „To jste neměli vidět (slyšet). To je hrůza.“ A následoval asi pětiminutový dlouhý pohled na rybník. A závěr: „ A, zase jsme se nic nenaučili“. No, ono to nebylo tak tragické, všichni jsme maturitu z matematiky udělali ihned na první pokus a některé z nás i matematika v pozdějším životě živila. Při četbě současně vydávaného almanachu na tohoto profesora (námi zvaného Frantík, či dědek – co bych dnes dal za ten jeho tehdejší dědkovský věk) téměř všichni naši vrstevníci rádi vzpomínají.

Při dalším pohledu po třídě jsem viděl tři řady, ve kterých jsme seděli, kluci u oken, holky v dalších dvou řadách. Kde která spolužačka seděla, to mi trochu trvalo. Ale ihned jsem si uvědomil, že na tom a žádném jiném místě neseděla naše Věruška. Do té byli snad všichni kluci ve třídě platonicky zamilováni. Ona nám však naši náklonnost nikdy neopětovala, a o to byla více obdivovaná.

Nic nepomohlo, ani to, když se jeden z našich kamarádů chtěl kvůli ní na maturitním večírku utopit. Bohužel dnes už ani „sebevrah“ z nešťastné lásky, ale ani Věruška nejsou mezi námi. Ale o tom až v další části.

Když jsem se třídou prošel a chtěl jsem s pěknými vzpomínkami odejít, padl můj zrak pochopitelně ke dveřím a tam se mi vyjevil další zážitek, zážitek velmi nepříjemný. Ve dveřích stála tehdejší ředitelka, žena postarší, ze které měli všichni na škole studenti i profesoři (mimo „Frantíka“) ukrutný strach.

Helena Dobová, ředitelka, jinak zvaná šéfka. Neoblíbená to osoba mezi většinou žáků. Povahově velmi hrubá, někdy až neurvalá. Fanatická komunistka, sekýrnice. Nás vůbec neučila, jen za celou dobu studií, dvě možná tři hodiny suplovala. Její suplování vždy skončilo politickou agitkou a vzpomínkou na koncentrační tábor a návštěvou u rodiny Zápotockých, kdy nám dojemně líčila, jak rodina Zápotockých prostě žije, zvláště zdůrazňovala ty obyčejné pruhované cíchy“. Byla to osoba vyššího vzrůstu, taková nějaká hranatá, chlapská. Nic ženského z ní nečišelo. Především její slovník obsahoval na ženu velmi obhroublé výrazy. A z její řeči přímo mrazilo.

Taková byla ředitelka školy – studenty nazývaná „šéfka“. A v čem se mi ten nepříjemný zážitek vybavil?

Jedno jarní dopoledne roku 1961 nám z nějakého důvodu odpadla hodina a nepřišel žádný učitel na suplování. A protože jsme věděli, že nemůžeme dělat velký hluk, aby nás někdo z učitelů nevyhmátl, chovali jsme se klidně. Holky se honem učily, na co neměly předchozí den čas se naučit a my kluci, většinou z vesnic, jsme neměli nic pilnějšího než se bavit o zakládání zemědělských družstev. Vždyť jsme to na vlastní oči viděli a také jsme toho doma dost slyšeli.
Debata byla ukončena všeobecným závěrem, že družstva jsou pro vesnici a lidi tam žijící pokrok, ale že byla založena naprosto nevhodným způsobem. S tím jsme se rozešli a už nad tím dál nepřemýšleli. Pro nás uzavřená kapitola. To se však změnilo následující den před začátkem první hodiny. Když jsme zadýcháni usedli do lavic, vletělo do naší třídy tornádo v podobě „šéfky“. Z jejich úst se ozýval nepříčetný řev, něco jsme slyšeli o zrádcích, zaprodancích západu, imperialistických agentech a hlavně o tom, že jsme si nezasloužili studium na této škole a že bychom měli být ze studia vyloučeni, že jsme zradili dělnickou třídu.

My jsme na to zírali s otevřenou pusou a vůbec jsme nechápali, oč tady jde. No, ten den vyučování nestálo za nic a hlavně jsme pořádně nevěděli, proč ten kravál. Přes den nebylo moc času to probrat a až cestou domu jsme to rozebírali v autobusu a všichni jsme se shodli, že to byla asi ta nešťastná družstva. A potom jsme pomalu docházeli k tomu, jak se to „šéfka“ mohla tak rychle dovědět. Nám naivům pak došlo, že s námi do třídy chodí Naděžda (Naďa, Naděnka), jejíž matinka je sekretářkou u ředitelky. To jsme tehdy ještě nevěděli, že její papínek je „velké zvíře,“ které zastává vysoké funkce v KSČ a v pozdější době to dotáhne na ideologického a pak vedoucího tajemníka OV KSČ. Tento muž v době normalizace stál u vyhození našeho oblíbeného ruštináře z KSČ a ředitelského místa a tak mu zařídí na dlouhá léta vázání kovového odpadu od soustruhů ve strojírenském podniku. A od té doby jsme si dávali velmi bedlivý pozor, kdo se u našich rozhovorů v blízkosti vyskytuje. Strašlivé je, že se mezi spolužáky, kamarády našla takováto udavačka, která lehce mohla velmi negativně ovlivnit mladé životy svých spolužáků ze třídy.


A teď něco k naší ředitelce. Když jsme se nastoupili na školu, dostali jsme od starších spolužáků dobrou radu, abychom si na ni dávali velký pozor. Z vyprávění mé tety jsem o ní věděl, že byla v říjnu 1941 v akci „Sokol“ uvězněna v olomouckém garňáku. Teta, která s ní sdílela společnou celu, ji charakterizovala jako vlastenku, příznivkyni TGM a zanícenou členku Sokola. Budoucí ředitelka byla do konce války vězněna, delší dobu i v koncentračním táboře.

Po válce se z obdivovatelky a stoupenkyně TGM stala fanatickou komunistkou, kterou strana využívala i k těm nejšpinavějším činnostem. Stala se členkou OV KSČ, členkou rady MěNv, krajskou školní inspektorkou, v roce 1956 vyznamenána titulem „Vzorná učitelka“ a ještě v roce 1959 vyznamenána za věznění v koncentráku. V roce 1953 byla jmenována ředitelkou litovelské jedenáctiletky a hned
provádí čistky v učitelském sboru. Ihned po nástupu do funkce iniciuje ZV ROH při škole k výzvě o odstranění pomníku TGM před školou. (Obhajoba: autor byl očitým svědkem události, která se stala v roce 1962, kdy pomník TGM byl polit vandalem – fanatikem bílou barvou a ředitelka dala příkaz školníkovi školy, aby tuto sochu uvedl do původního stavu). Jinak byla velmi důslednou komunistkou k vykonávání příkazů z vyšších míst. Dávali jsme si na ni veliký pozor. Měli jsme neskutečné štěstí, že nás za celou dobu studia z ničeho neučila. Snad nějakou hodinu suplovala, kdy zdůrazňovala osobní známost s manžely Zápotockými (2. dělnický prezident). Od její přítomnosti jsme byli uchráněni při maturitách, poněvadž zrovna tou dobou byla v lázních. A my, stateční „hrdinové“, jsme ze vzdoru ukryli povinné modré svazácké košile alespoň pod saka. No holky, ty na tom byly hůře. To bychom si však za přítomnosti „šéfky“ určitě nedovolili. Když jsme odcházeli ze školy ani jsme od ní nedostali rady do dalšího života. No jak soudím dnes, vůbec nám to nechybělo.

Za rok jsme se dozvěděli, že „milá“ soudružka ředitelka odešla do důchodu. Domnívali jsme se, že to učinila poté, co její synáček na škole odmaturoval. Ale ono to bylo úplně jinak. „Milá“ šéfka byla v naprosté tichosti odstraněna stranickými orgány, poněvadž se provalila aféra, kdy se měla dokázat její spolupráce s vedením nacistického koncentračního tábora. Měla dělat vězeňské kápo, což by vysvětlovalo její hrubé chování ke studentům a velkou angažovanost v Komunistické straně Československa. Provalilo se to údajně na nějaké společné slezině s polskými vězenkyněmi a právě „polská strana“ odhalila temnou stránku života soudružky ředitelky. Zvěsti o táborové „správě“ kolovaly nakonec i o panu prezidentovi Zápotockém se kterým údajně tak kamarádila.


A ta třetí vzpomínka se týká krásné, milované a snad naivní Věrušky. O peripetiích spolužáka na maturitním večírku jsem už psal a nechci to dále rozvádět. Po litovelském působení jsem ji potkával na škole v Olomouci, pozdravili se, občas prohodili pár vět a dál to končilo. Naděje nebyla, marné snažení. Byly i jiné, dostupnější objekty.
Věra vystudovala pedagogickou fakultu, předměty český jazyk – němčina. Naposledy jsem ji viděl v roce 1968. Po návratu z vojny jsem se od „sebevraha“ dověděl, že Věra emigrovala s kamarádkou a jejím přítelem do Velké Británie. Trochu nás to překvapilo, vždyť se nikdy o politiku nezajímala. Asi dala na rady své “dobré“ kamarádky, která ji se svým přítelem nečekaně opustila a odjela do Austrálie. Věra zůstala bez jakýchkoliv prostředků v neznámém prostředí a hlavně neměla po ruce svou starší sestru, která by jí určitě dobře poradila (též naši spolužačku). Musela nastoupit manuální práci a tam se seznámila s cizincem – utečencem. Uzavřeli spolu sňatek a měli spolu malou dcerku. V Británii ji zastihla neblahá zpráva, že maminka onemocněla nevyléčitelnou chorobou a že by ji ještě jednou ráda viděla. Problém byl však s návratem. V nepřítomnosti byla pro nedovolené opuštění republiky odsouzena k nepodmíněnému trestu. Vůbec se nedivíme Věřiným obavám z návratu. Ale proběhlo to v době roku 1975, kdy byl uzavřena smlouva mezi Východem a Západem, tzv. Helsinský protokol, který umožňoval dávat rodiny na obou stranách znova dohromady. Přesto Věra šla na čs. velvyslanectví v Londýně s dotazem, zda nebude při návštěvě své maminky stíhána. V té době už měla anglické občanství a byla ujištěna, že žádný postih jí nehrozí. Ale to by neměla být u moci komunistická, normalizační klika. Po příletu na ruzyňské letiště kolem 10. hodiny večer už na ni i malou dcerku u schůdků z letadla čekali příslušníci StB a podrobili ji v přítomnosti malého dítěte téměř celodennímu výslechu. Nakonec jí bylo umožněno odjet k rodičům. Co jí však nebylo umožněno, aby se mohla zase vrátit za svým manželem. Bylo jí všemožně bráněno v odjezdu a Věra, aby nemohla být obviněna z příživnictví, musela nastoupit do manuální práce v senické Karose. Až na základě protestů anglického velvyslanectví bylo Věře s dceruškou umožněno vrátit se do nové vlasti. A tam na ni čekalo další překvapení.

Dlouhodobým odloučením, způsobeným naší stranou, došlo k narušení rodinných vztahů a po návratu byl její manžel už nezvěstný. Věra zůstala v těžké situaci zase úplně sama a vyřešila to tím nejhorším způsobem. Odešla do garáže, zavřela vrata, nastartovala automobil a …….. !!!!!! A dceruška skončila v dětském domově…!


Na osudu a konci tohoto křehkého stvoření se velmi podílel nelidský režim, který tady byl v letech 1948–89. Byl to režim, který stál na konkrétních lidech, kteří byli ochotni pro své pohodlí a blahobyt udělat cokoliv. Naše vzpomínky by měly směřovat k tomu, aby se již nikdy něco podobného nemohlo v našich zemích opakovat. Snad by k tomu mohla přispět i troška mého vzpomínání.

A něco málo ve fotogalerii zde

listopad 2021 Jaromír Fischer, Bouzov