Vzpomínky na Jívovou a Dolany

Volně sepsáno podle povídání paní Heleny Lintnerové, jedné z poslední pamětníků. 

V Dolanech jsem od 9-ti let. Do Dolan jsem přišla 1. listopadu 1945 jsem sem přišla do školy.Vyrůstala jsem na Jívové a když jsem nastoupila sem do školy neuměla jsem ani slovo česky.Maminka byla Němka, tatínek byl Čech od Frýdku. Maminka se narodila v Babicích, ale vyrostla také na Jívové.

Babička se narodila také na Jívové. Manžel jí padl za první války ona už 29. srpna 1914 byla vdova, moje maminka ani tatínka nepoznala měla 9 měsíců, v červencu začala válka a za měsíc už nežil. Byl tesařský mistr jeho jednotka stavěla mosty no a on byl mezi prvníma padléma.

Italové stavěli císařskou cestu k Novosadům a Těšíkovu. Naproti zámku přes cestu, to býval mlýn vlastnili ho Nerudovi.Voda se přiváděla z rybníka nad ním. Pod mlýnem bývala ještě kovárna.  Bývalý pivovar Dolany se stal posléze Selikem. Hospoda v Dolánkách u Šinclů, v Uličkách a Horní Bouda patřili Kartuziánům, říkalo se že to byly tady nejstarší domy. Z čp.1 Izák kopal a něco hledal, že tam je chodba až na Kartouzku a na Hradiště. Ale pravděpodobně to byly jen sklepy, tatínek tam chodil narážet pivo a pokud to Šaraj nezazdil je to tam doteď.

Tenkrát to bylo těžký, nebyly důchody nebylo nic. Na Jívové byl v každé chalupě tkalcovský stav. Tkali sipovinu na cichy atd. A když po první válce přišel cechmistr za stařenkou, (ona byla Aloisie- říkali jí Lojza) říká ji:“Lojzo my máme tolik zboží a nemáme žádnej odbyt a ty máš být taky z něčeho živá, nechceš nám to prodávat? Ty bys měla obživu a my by jsme taky dostali“. Tak ta moje stařenka 30 let hauzírovala (podomní prodejce). Ona měla takový modrý ubrus a do toho si narovnala štočky. Přivázala si to kolem těla a začala hauzírovat. Toho druhýho manžela si našla až v Uherským Hradišťu. Až tam jezdila s tím plátnem. Tož tak to bylo, až ten Hitler to všechno pokazil.

 10 let byla sama pak se znova vdala, vzala si Čecha, Polišenské se jmenoval a sním měla ještě dva chlapce. S prvním měla tetu ta měla 5let a moju maminku ta měla 9 měsíců když jejich tatínek padl.S Polišenským stařenka byla 9 let a za tu dobu se 15krát stěhovali. Maminka říkala:“My jsme šli večer spat a ráno se probudili, všechno bylo zabaleno, jenom oblečení co jsme si měli obléct bylo venku“. Já se narodila ve Valašském Meziříčí Zašově ulici. Měli velký byt, který pronajímali, tam se posléze narodili i moji daleko mladší bratři. Část bytu pronajímali většinou učitelkám. Stalo se, že nemohli najít žádnou nájemnici, a tak poslechli domácí „Zkuste vzít pána na byt“. Moje máma vychovávala ty kluky, stařenka hauzírovala a starej Polišenský nepracoval. Tak našli pána na podnájem- mojeho budoucího tatínka. Maminka byla doma s těma klukama a on si myslel že to jsou její kluci. tak se jí jednou zeptal kde má manžela.“Já žádného nemám , to jsou moji bratři“a tak se dali dohromady. Tak naše mama přišla k českýmu manželovi. Když se náš táta občas napil. a máma byla na něho naštvaná říkávala , že kdyby nás tam ten hroznej Polišenský nezatáhl, že mohla mít jinýho chlapa, a já jí říkala:“ Ale to bys neměla nás maminko“.

Někdy jsem chodila se stařenkou hauzírovat do Šternberka. Když jsme tam končili ptala se mě jak pojedem domů. Vlakem na zastávku nebo pěšky? Hodinu a čtvrt je to ze zastávky a stejnou dobu je to pěšky ze Šternberka. Vyhrálo to vždy pěšky. Byly to tři zátočiny pak rovina. Na pravé straně býval Nik zvěrolékař a zachvilku jsme byli doma. Stařenka mi koupila dva loupáčky /abych vydržela/ a než jsme došli měla jsem je oba snězené. Bydlívali jsme směrem ke hřišti naproti hřbitovu č.277 tehdy poslední dům. Stařenka Hegrová/Lenertová měla dům u hřbitova s podkrovím. Její druhý muž jí ho probendil propil.

Konec války

Když přišli ti první (Rusové), nalití z Petrovické palírny to byla hrůza. Na tragačích vozili ženský, jak byli zmordovaný. Naše maminka byla pěkná ženská. A ono jí z té hrůzy nátky naskákali. A ten Rus se na ni pořád díval. Taty se ptal, protože on se s Rusama domluvil, že co jí je? Tata říkal že je nakažená a Rus na to, že jestli ji má zastřelit a tata na to – že ji má nechat.

Měli jsme takovej ten kompas na počasí – barometr. Rus to viděl a že jeto moc balšoj, že chce dvoje malý časy. Tata mu říkal že je to na počasí a on to furt nemohl pochopit. Tatínek měl hodinky vodotěsný, který pustil do vody. Voják se ptal, kde je má a chtěl nás zastřelit. Stály jsme v kruhu a on na nás mířel. Utekli jsme do lesa a spali jsme jednu noc v seníku. Pak pro nás přišli, že Rusi jsou už pryč, ale že rabují  místní lidi. Co jsme doma nechali, tak místní vyrabovali. Hlavně u stařenky o které věděli, že má podomní obchod. A stejně to tam museli nechat. Většina byla odsunuta a každej si mohl vzít jen 40kilo. Pak přišla druhá vlna Rusů, táhly děla a kaťuše do Dolan. Maminka se vždycky ptala, kde skončí válka – a ona skončila v Dolanech.

Teta, moje sestra byla vybrána k odsunu. Tatínek nachystal troky do toho dali tetě věci a čtyřmo plátnem zadělali a hřebíčkem vedle hřebíčku to zadělal. Napsal jméno adresu a jen to šlo s ní do Šlicu v Německu. Fulda, Šlica tam jich odsunuli. Ona měla otevřenou tuberu. Válka končila a tak se už nedostala do Pasek. Seřadili je a odvezli do Štěpánova. Tam byl lágr, kde byli udsunuti všichni Němci z okolních dědin. Při odsunu neřekla že má tuberu, aniž si uvědomila, že si škodí. Jenomže tam šli všichni přes rentgen, kde odhalili v jakém rozsahu to je. Nechtěli ji pustit a tak je prosila aby aspoň její děti ubytovali. Říšští Němci je tam nechtěli. Oni jim dávali za vinu, že kvůli nim začala válka. Ale byli nuceni, že kdo měl prázdnou místnost, tak on je musel vziť k sobě. Ona musela jiť hned na operaci, kde jí uřezali nemocnej lalok. A tak se ona sama vyzdravila. Říkala:“ Děvče kdyby nás neodsunuli, tak já jsem dávno umřela.“ Po celou dobu jsme tady udržovali hrobku, když stařenka přijela z Německa jednou podívat, tak jí mamince povídá: „Tak tady budeš jednou pochovaná.“ a maminka na to: „Já to kvůli vám.“ a stařenka: „Já tady nechci být ani po smrti.“ Tak byli nakonec rádi, že je odsunuli. Měli úplně jinej život než my. „Já kdybych se vrátila, tak nemám nic jinýho než tragač na trávu.“ říkala teta. Stréc byl krejčí. Řemeslo mu moc nešlo- byl dobré jen tak na látačku. On vždycky nadělal metle a šli do Dolan je prodávat a na neděli šla za to nakoupit. Říkávala že u Šubů /naproti sokolovny/, tady v tom domě vždycky říkali: „Máme metle, máme metle.“ Ona neuměla česky, ale tohle bylo jediný co se naučila, od paní Šubový.  Pantáta Dresler se oběsil v jedné ze  stodol co tam v řadě stály – dnes jsou tam chatky. A to jsem se jedinkrát šla podívat na oběšenýho a já ho vidím do dneska. Já děvče devítiletý. /nechtěl být odsunutý/.Bylo to těžký, budovali to tady tak dlouho a pak to museli tady všechno nechat. Teta doplatila dům a pak to tam musela nechat. Později dostala 2400 marek od našeho státu za ten domek v Jívové.

Jak bévala Třeštíková, tam bévala Opletalová a ona měla Cinka. Říkali o ní, že udávala. A někdo poslal Rusi na ňu, aby ju nějak potahali. Tak se ptali, kde bydlí Opletalovi. A oni je poslali k Opletalům, tato rodina neměla vůbec nic společného s udáváním. Prostě shoda jmen. Měli dcery Františku a Mařenku. Ta byla doma a utekla do lesa. Tata se bránil, někdo vykládal že vytáhl flintu. Toho zastřelili a mamince roztříštili hlavu o zeť. Dcera se vrátila domů a našla rodiče mrtvy. To bylo hrozný. Cinkovi měli řeznictví na Jívové.

Horní bouda

Tam bévali za války nějací Brandtovi. Naproti Boudy býval v zahradě parket. Každou neděli hrála hudba a čepovalo se tam pivo. Ten domeček patřil k Boudě. Celá Jívová chodila na posezení do této vyhlášené hospody.

Po válce

Taky jsem si po válce tady užila, kdo měl ruky tak mě bil. Byla jsem tady nějakou dobu bez rodičů.Bydlela jsem u Římskejch čp.69, vedle Himrových. Moje maminka sloužila u Štrajtů na zámku, to patřívalo Lichtenštejnům. Dnes je tam obecní úřad. Ona měla tady spoustu známejch. Hodně se stýkala tady s omladinou. Chodila jsem každou sobotu z Dolan na Jívovou pěšky, když to šlo jinak jsem zůstala tady. A v pondělí jsem šla s maminkou zase dule, v pondělí jsme měli školu až odpoledne. Když byl sníh tak mě maminka zavezla až do Dolan na saních. Tehdá auta nejezdily. Od Horní Boudy to bylo tenkrát příkřejší. Zdá se mi, že to býval příkřejší kopec než dnes. Tak jsme jezdívali přes Vésku, maminka jezdila jako širón. 

Hospoda na čp.1 už dneska nestojí. Po vákce hledali někoho, kdo by to spravoval. Tatínek byl kuchař číšník a tak to vzal. Použil k tomu dřevo z pily strejdy Hégra / pod hřbitovem/, která později vyhořela a vlastně tak tu hospodu /říkalo se jí Rajfajsenka/ zachránil. My jsme tam byli nakonec 25 let. Komunisti chtěli v tym 48-mím, aby tatínek šel do RáJe. /org. Restaurace a Jídelny/ A on říkal to já nemůžu mám to v nájmu, tož já tam nemožu jiť. Majitelé nechtěli- bylo jich tam sedm. Komunisti furt něco vymýšleli, a tata ríká: „Podívejte se, jestli to tady chcete zavřít – tak to zavřete. Nechoďte tady pořád něco hledat“. Furt ho obviňovali, že pálí. a táta na to: „Nevíte tak kde?“ Tatínek pachtoval 25 měřic pole od kdoví keho. A k tomu ještě hospodařili. Bylo tady 5 hospod, to nebylo na zbohatnutí. Pochyla zboural hospodu – štít se nakláněl, kvůli vzrůstající dopravě. Hospoda to bývala velká 7*5 metrů. Tatínek tam dal hotelový okna. Spodek byl v celku a jenom na vrchu byly dvě na otvírání. Měli jsme tam byt. Kuchyně byla do dvora, ložnice, prádelna a pak pohřební vůz pana Rotera. Když se na to místo dneska dívám, říkám si:“Jak to tam mohlo všechno vlízt.“  Ale to dělá všechno ta rozšířená vozovka plus chodník. 

Vstávala jsem o půl 6 a než jsem šla do školy musela jsem mít hospodu špigl nygl, umytý sklenice ve studni. Z pivovarskýho rybníka se ledovalo. Měla jsem 12 let a každé úterý jsem musela jezdit do Selika pro led. Bylo to až na konci sklepa a já krompáčem sekala led. Tatínek vyčistil  trubky a ve středu hospoda hučela. 

Po staletích žili dohromady, nevadilo žádnýmu, že ten je Němec a ten je Čech. Chodili na weksl. Právě ten Římské byl u méch stařečků na Jívové. Rok tam chodil do školy a učil se německy a ten můj stréc byl zase v Dolanech a učil se česky. Za ten rok se naučili mluvit a psát. Řezníci si jezdili na hory pro dobytek, až ten Hitler to všechno pokazel. 

informace nemusí být úplně přesné, vše je sepsáno jen podle vypávění.