Zdroj:

Těsně za olomouckými Smetanovými sady, v jižním směru, začíná katastrální území městské části Olomouc-Povel. Je paradoxní, že z bývalé samostatné vesnice zbyla do dnešních dní pouze ulice Teichmannova, která leží na území městské části Nové Sady. Povel se dnes skládá z těchto ulic: Bieblova, Bulharská, Finská, Heleny Malířové, Heyrovského, Holečkova, Ibsenova, Janského, Jeremiášova, Jihoslovanská, K Sídlišti, Kischova, Kapitána Jaroše, Lužická, Nedvědova, Nešporova, Schweitzerova, Sienkiewitzova, Tolstého a V Křovinách.

Povel v 2. polovině 19. století. [online], k dispozici na: http://archivnimapy.cuzk.cz
[cit. 27. 3. 2020].


Doklady pravěkého osídlení této lokality jsou velmi skromné, neboť celé území bylo od pradávna ohrožováno řekou Moravou, která často opustila své koryto. Z tohoto důvodu byla oblast osídlena patrně až mezi lety 2500–2200 př. n. l., přičemž můžeme s jistotou doložit výskyt první osady až v pozdní době bronzové a starší době železné. Lokalitu trvale kolonizovali až Slované v 7. století n. l. Na hranicích katastru Nových Sadů a Povlu, byly nalezeny důkazy svědčící o výskytu opevněného hradiště s místním vůdcem v čele, jež zaniklo pravděpodobně v průběhu 9. století.
První zmínka o vesnici pochází z roku 1250, kdy Povel patřil klášteru na Velehradě. Ke konci 13. století pak osada přechází do majetku olomoucké kapituly. Obyvatelé museli v těchto dobách pravidelně vykonávat roboty na místním dvoře. Na konci 15. století se v pramenech poprvé objevuje Český a Německý Povel. Ten Český se rozprostíral na území dnešních ulic Polské, Schweitzerovy a Holečkovy. Ve vsi žilo celkem 30 zahradníků, kteří se primárně zabývali zemědělstvím na velmi úrodné půdě. Zdroj obživy také zajišťovalo rybaření na říčce Povelce. K roku 1620 žilo v Českém Povlu 24 zahradníků, 8 větších zahradníků a 6 půlláníků.
V prostoru mezi městským opevněním a Českým Povlem byl situován Německý Povel, jenž byl obýván převážně řemeslníky, zemědělci a také rybáři. Jak vyplývá z listin, byla osada řízena olomouckou městskou radou. Na počátku 17. století bylo tato aglomerace největším olomouckým předměstím. O pár desítek let později byla značně poničena švédskou okupací a pak následně znovu vystavěna. V roce 1725 bychom v ní našli 102 domů.188 V roce 1742 postihla značnou část olomouckých předměstí pohroma. Olomouc byla prohlášena pevnostním městem a skoro veškeré objekty před městským opevněním v okruhu přibližně jednoho kilometru musely být srovnány se zemí. Demolici neunikl Český ani Německý Povel.

Obec byla znovu obnovena mezi lety 1759–1770 asi 1 km od městské fortifikace. Její jádro tvořila dnešní ulice Teichmannova, na jejímž konci vyrostla roku 1773 kaple Neposkvrněného početí Panny Marie, obklopená několika dalšími domy. Ke konci 18. století stálo na Povlu již 54 domů, v kterých žilo 292 obyvatel.189 Počet usedlých se i v dalších desetiletích rozšiřoval a o 50 let později dosáhl počtu 512. Místní si svou obživu zajišťovali především pěstováním a následným prodejem kvalitní zeleniny, kterou vyváželi do celého okolí.

Na bohoslužby docházeli vesničané do nedalekých Nových Sadů ke kostelu sv. Filipa a Jakuba, který byl
centrem nejen farním, ale i vzdělávacím. Samostatná německá obecná škola byla v Povlu zřízena až v roce 1899 a zanedlouho trojtřídku navštěvovalo skoro 150 žáků. Česká menšina z Nových Sadů a Povlu si roku 1912 po mnohých problémech nakonec prosadila svoji vlastní obecnou školu.190 Ke konci 19. století na Povlu fungovalo několik veřejných německých sdružení. Roku 1876 byl založen Feuerwehr (hasičský sbor), roku 1897 Bund der deutschen Nordmährens (Svaz Němců severní Moravy) a roku 1913 Turnverein (tělovýchovná jednota). Na počátku nového století začalo pozvolna přibývat nových domů ve směru do města, které byly z části stavěny také Čechy. Němci si však svou převahu podrželi i nadále. V dobách první světové války rozhodlo obecní zastupitelstvo, které bylo pevně oddané císaři, že bude obec
pojmenována po významném rakouském generálovi von Hötzendorf.

Jak je zřejmé, po vzniku republiky se původní jméno vrátilo. S novou republikou dorazily změny i na Povel. Dosavadní německé zastupitelstvo bylo nahrazeno správní komisí, která se skládala z 8 českých a 4 německých zástupců. Nové obecní zastupitelstvo již nikdy zvoleno nebylo, neboť se Povel stal roku 1919 součástí Velké Olomouce. V této době pokračovala hojně nová výstavba směrem ke Smetanovým sadům a do roku 1939 přibylo asi 150 nových domů. Za podpory města vznikla také nová česká obecná škola v dnešní Holečkově ulici. Měšťanka byla přestěhována do bývalé české školy na Nových Sadech. Česká populace, opírající se o Národní jednotu, nezadržitelně sílila a v roce 1935 se skoro vyrovnala té německé. Část české mládeže byla v této době zapojena do skautského oddílu, pro který byla dokonce vystavěna klubovna, jež však nepřežila útoky radikálních Němců v roce 1938 a lehla popelem. S příchodem okupace nastalo pro českou menšinu období naplněné strachem a obavami. Mnoho českých obyvatel bylo zatčeno a uvězněno. Ubylo také žáků v české škole. Němečtí muži, kteří podléhali branné povinnosti, se na Povel již nikdy nevrátili. Kolik jich na frontách padlo, se dnes již nedozvíme. Po prohrané válce a s rozhodnutím vítězných mocností, musela většina původních německých obyvatel

Pohled na náves v Povlu. Do dnešních doby se dochovala pouze kaple.
Nedatováno. Zdroj: Olomoucké listy, 2004, s. 29.

Vzpomínky Johanna S.

V jednom z nejstarších domů na Povlu, který v 80. letech unikl demolici a nebyl zasažen velkou povodní v roce 1997, žije od svého narození v roce 1931 pan Johann S. V paměti si uchoval vzpomínky na svou rodnou vesnici a na tamní život:
Moje matka Rozálie Hentschel, se narodila roku 1894 zde na Povlu, byla německé národnosti po otci Josefovi Hentschel. Její matka Rozálie Urbášková, pocházela z Úsova a přišla na Povel do služby k sedlákovi, kde se seznámila s Josefem. Ten již neměl otce a matka byla razantně proti, aby si Josef vzal Češku. Za to ho matka vydědila. Josef s Rozálií tu pak žili společně, vlastnili provaznictví a povoznictví. Celkem měli 8 dětí, z toho 4 zemřely. V roce 1905 se při zimní nehodě s povozem Josef zranil a následně zemřel. Rozálie ovdověla a byla nucena dům prodat. Moje matka šla pak do služby do Vídně. Ačkoliv byla babička Rozálie původem Češka, sňatkem s dědou se zcela poněmčila.
Můj otec se jmenoval Josef S., na svět přišel roku 1891 na Novém Světě, což byla také německá osada spadající pod farnost v Holici. Táta se vyučil u otce klempířem. Rodina bydlela v domě č. 8 a byla německé národnosti. Otec spolu se svými dvěma sourozenci brzy přišel o otce, a tak se matka – původem Češka z Velké Bystřice – provdala za zámečníka Johanna Kühnela z Olomouce.
Rodiče se seznámili na Povlu a roku 1922 se v kostele na Nových Sadech vzali. Celkem měli 2 děti, mne a moji sestru, která se narodila roku 1923. Kolem roku 1924 se přestěhovali na Povel do podnájmu k panu Zdráhalovi, shodou náhod do domu, kde žil dědeček Josef Hentschel. Máma s babičkou na přilehlých polích a zahradách pěstovaly zeleninu a otec se dále živil jako klempíř.
Já se narodil v roce 1931. Kvůli tomu, že jsme bydleli u českého domácího, jsme se přihlásili k české národnosti. Do roku 1940 jsem chodil do české školy na novém Povlu. Mojí mateřskou řečí však byla němčina, stejně tak tomu bylo u rodičů. Naši rodinu bych přiřadil do střední společenské vrstvy. Dařilo se nám docela dobře, měli jsme prase, kozy, slepice. Matka prodávala vypěstovanou zeleninu překupníkům, kteří ji pak dále převáželi do bývalých Sudet, také ji prodávala na trzích na Dolním náměstí. Naše rodina byla věřící a každou neděli jsme pravidelně docházeli do kostela na Nových Sadech, v kterém jsem byl několik let ministrantem.
Po večerech jsme poslouchali rádio, převážně pak rozhlas z Vídně. Starý Povel byl v těch dobách převážně německý. Situace se však začala měnit na novém Povlu, který byl již česko- německý. Tato část začala růst po roce 1900 směrem k městu a stálo v ní plno hezkých vilek a činžovních domků. Starý Povel se rozkládal kolem barokní kapličky, k jejíž výstavbě přispěl v 18. století i můj prapředek Hentschel. V domcích bydleli především menší zemědělci a domkaři, kteří pěstovali zeleninu, ovoce. Takový Slavonín nebo Nedvězí byly v porovnání s Povlem ryze selské vesnice s velkými hospodářskými usedlostmi. V Povlu bychom před válkou našli 2 hospody, stolaře, ševce, několik malých obchůdků se smíšeným zbožím. Jezdil tu také městský autobus, který jezdil ve směru na Horní náměstí.

Vznik protektorátu a válečná doba

15. březen 1939, den okupace, si pamatuji velmi dobře. S otcem jsem se šel podívat do Olomouce na hořící synagogu. Všude stáli hasiči, kteří nesměli hasit. Viděli jsme, že však stihli něco z vnitřku vynést. Že by na Povel dorazila německá armáda, si nepamatuji. V pozdějších měsících jsem nepostřehl, že je válka. Počáteční nadšení mnoha Němců z války bylo vystřídáno vystřízlivěním. Mnohé rodiny přišly o své syny, kteří padli na dalekých bojištích. O politiku se u nás doma nikdo nezajímal. Jako německý kluk jsem však měl později povinnost chodit do Hitlerovy mládeže. Byl jsem zařazen do skupiny tzv. „Pimf“ (hoši ve věku od 10–14 let).
Věnovali jsme se hlavně tělocviku, zpěvu, sledoval se vývoj na frontách. Celkem nás bylo asi 15 kluků. Za války musela být zatemňována okna, musely se odvádět povinné dodávky a mámě bylo přikázáno, jaké plodiny má na poli pěstovat. Na nátlak místního nacistického předáka jsme byli přinuceni přihlásit se k německé národnosti. Opustil jsem tak českou obecnou školu a pokračoval na německé, která se nacházela zde na starém Povlu. Tam jsem ukončil 8letou školní docházku.

Konec války na Povlu a následná doba

Rudá armáda dorazila na Povel dopoledne 9. května. V první linii se objevili nejprve Mongolové, kteří vypadali jako Tataři, potom přišli ostatní s motorizovanou jednotkou. Chovali se k nám dobře, nic zlého neprováděli. Žádné boje tu ve vesnici neprobíhaly. Všem Němcům byl v následujících měsících zestátněn majetek. Do dvou měsíců byly všechny domy obsazeny novými osídlenci, zbylé osoby německé národnosti žily přechodně na výmincích nebo různých komorách společně s novými obyvateli. Asi polovina nových osadníků však nově nabyté usedlosti brzo opustila a odstěhovala se jinam. Tito lidé neměli zkušenosti vedením hospodářství.
Nastala pro nás také povinnost konat nucené práce. V polovině května 1945 byli všichni muži od 14 let odvedeni do sběrného tábora v Hodolanech, který dříve sloužil Říšské pracovní službě. Museli jsme odtamtud chodit uklízet zákopy a škody zaviněné válkou. Podmínky v táboře byly příšerné. Leželi jsme na dřevěné podlaze a k dispozici neměli ani deku. Byla náhoda, že se vedle mne vyskytl kněz z Nových Sadů, kterého jsem osobně znal. K jídlu jsme ráno dostali vodovou polévku. V lágru se mučilo, znásilňovalo a popravovalo. Byl jsem očitým svědkem, jak se jeden německý voják vzepřel rozkazu. Za neuposlechnutí byl pro výstrahu ostatním oběšen na tzv. „Appelplatz“, na shromaždišti, kde byl všem na očích. Stráž vykonávaly ozbrojené jednotky národních gard. Byli to kluci ve věku od 16 do zhruba 25 let, kteří bděli nad pořádkem.
V polovině měsíce října roku 1945 se matce konečně povedlo mne z tábora „vyreklamovat“. Zachránilo mne to, že jsme se před válkou hlásili k české národnosti. Československé občanství nám bylo znovu přisouzeno v červnu 1946. Kvůli tomu, že jsem byl vlastně prakticky Němec, jsem měl problém najít uplatnění. Nakonec se mi podařilo pracovat u jednoho zámečníka, u kterého jsem se vyučil.

Starý Povel prakticky zanikl v 80. letech minulého století, kdy musela většina původní zástavby ustoupit budování nového sídliště. Naše ulice měla být zbourána v roce 1989, naštěstí přišla revoluce a plány byly pozastaveny. Lidé se demolicím a vyvlastňování bránili, nebylo jim to však moc platné. Zbylá část Povlu vzala za své při povodni v roce 1997. Původní domy stavěné z nepálených cihel nemohly katastrofu přežít. Z původního Povlu tak zůstalo zachováno do dnešních dnů přibližně 10 domů.

Vzpomínky publikované v časopise Olmützer Blätter

Procházka na starý Povel na přelomu 19. a 20. století ve vzpomínkách Johannese Honse195 Z Horního náměstí projdeme ulicí Terezskou, mineme kavárnu Corso, Terezskou bránu, synagogu a dorazíme k parku. U hlavní aleje můžeme z obou stran obdivovat překrásné záhonky plné barevných květin. Zamíříme k botanické zahradě a přejdeme lokální železniční trať vedoucí z Olomouce do Čelechovic. To se již ocitneme na ulici Polské, dříve nazývané Kaiserstraße (Císařská ulice), která je lemovaná topolovou alejí. Jedná se o dřívější spojnici mezi Vídní a Brnem, která dále vedla do Krakova a Lvova. Cesta je ve špatném stavu a na každém kroku narazíme na nějaký výmol. Za suchých dnů se přeměňuje v prašnou a při dešti
v blátivou vozovku. Nacházíme se nyní ve čtvrti, která nese název Neu-Powel (Nový Povel). Po roce 1918 se zde usadilo velké množství českých obyvatel. Pokračujeme-li dále, uvidíme obrovská pole osázená saláty, zelím, kedlubnami, rajčaty atd. V letních měsících se musí voda k zalévání dovážet v dřevěných sudech. Všechno úsilí spojené s výsevem, okopáváním a hnojením může přijít vniveč, když zeleninu napadne bělásek. To se pak mladí i staří musí vypravit do lánů sbírat housenky.

Na naši procházce do Povlu pokračujeme dále až ke čtyřem vrbám stojícím naproti sebe vedle cesty. Připomínají rameno říčky Povelky, která teče ve směru od Mittergasse do rybníka Angerle a dále pak v mnoha zákrutech u novosadského mlýna Kupfermühle pokračuje přímo do řeky Moravy. Po stranách potoka roste plno druhů různorodých rostlin a květin. Na pravé straně přímo před Povlem narazíme na barokní sochu sv. Šebestiána, která připomíná hroby obyvatel zemřelých při morové epidemii v roce 1715.
Poblíž vede krásná polní cesta do Greinergasse (Zelené ulice). Starý Povel je tvořen pouze přízemními domky, jejichž majitelé obdělávají dlouhá, úrodná zeleninová pole. Jejich zavlažování je zajištěno dlouhými dřevěnými a plechovými trubkami, které vedou z obecní studny do jednotlivých kádí. Ve vesnici naši pozornost upoutá krásná, prostorná a moderní budova Kaiser Franz Josef Jubiläumsvolksschule (Jubilejní obecné školy císaře Františka Josefa). O pár kroku dále leží hostinec panda Arndta, v jehož dovře se nachází taneční sál určený k zábavám a různým přednáškám. Ačkoliv spadá Povel pod farnost Nové Sady, stojí na horním konci ulice krásná barokní kaple, před jejíž vchodem se nalézá kamenný kříž. Z druhé strany je pak umístěna socha Mojžíše, který v ruce drží knihu s deseti přikázáními. Zde naše putování končí.

A prosba na závěr: Kdyby se našly fotografie z doby komunistické přestavby této čtvrti, rád se na ně podívám. 🙂