Vzpomínky slavonínských Němců

zdroj: Jiří Moláček: Žili jsme v olomouckém jazykovém ostrově – vzpomínky německých obyvatel na období 20. století.

Oswald Krätschmer

Jen málo Němců mohlo po válce zůstat ve svých domovech. Pan Krätschmer, narozený roku
1929 ve Slavoníně, měl to štěstí a strávil celý život ve své rodné vsi.

Můj otec Josef Krätschmer se narodil roku 1903 ve Slavoníně na konci dnešní ulice Jižníčíslo 111 (směr Povel) do německé rodiny. Pocházel z 6 sourozenců a vyučil se stolařem. V oboru bohužel nesehnal práci, a tak pracoval v jedné firmě, v které ručně kopal písek a v zimě pak sekal led pro ledaře. Ve 30. letech si vydělal přibližně 50 korun týdně. Matka, roz. Trousilová, vyrostla v Hrnčířské ulici v Olomouci. Její otec byl Čech a matka Němka. Bohužel v 10 letech moje matka osiřela, a tak vyrůstala u německých příbuzných. Já jsem vyrostl jako jedináček, na počátku jsme bydleli u rodičů mého otce v jedné místnosti. Kolem roku 1934 začal otec stavět dům, ve kterém dodnes žiji. Nebylo však mnoho peněz, a tak otec postavil zatím jen kuchyni a malou ložnici. Navštěvoval jsem německou obecnou školu ve Slavoníně a pak pokračoval na německé měšťance v Olomouci. Naším dorozumívacím jazykem byla doma němčina. Otec mluvil dobře česky, zato matka velmi špatně. Slavonín byl v době mého dětství velká zemědělská vesnice. Pěstovalo se tu obilí, řepa, zelí a různá zelenina. Bohatí sedláci bydleli v ulici u kostela směrem ke kapli sv. Floriána v krásných usedlostech, v naší části pobývaly spíše chudší rodiny, které vlastnily jen kousek pole. Na návsi se nacházela hospoda Steiner, několik obchodů, byl tu také řezník Schwarz. My doma chovali jen jednu kozu, králíky a nějakou drůbež. Ve Slavoníně fungovala také cihelna, při které byla pastouška pro chudé obyvatele. Slavonínští Němci se od okolních vesnic lišili svou mluvou, která se velmi vzdalovala od spisovné němčiny, kterou jsme naopak používali při našich rodinných rozhovorech.
Protože byl otec členem komunistické strany, nebyl jsem ani pokřtěn. Z toho vyplývá, že do kostela jsme nikdy nechodili. Po vychození měšťanky jsem se učil půl roku prodavačem v jednom obchůdku na Dolním náměstí v Olomouci. Když přišel český zákazník a nemluvil německy, musel jsem automaticky zavolat kolegyni. Před začátkem války se otec raději vzdal členství ve straně, dobře tak udělal.

Válečná a poválečná doba ve Slavoníně

Pár dní po německé okupaci se roznesla zpráva, že prý Hitler navštíví Olomouc, projel však jen nádražím. Najednou jsme se všichni stali říšskými občany, musel jsem začít chodit do Hitlerovy mládeže, dostávali jsme lepší přídělové lístky než Češi. Bohužel se nás válka dotkla velmi citelně, neboť otec musel narukovat do Wehrmachtu. Nejdříve byl na cvičení v Pardubicích, kde se stal svobodníkem, a poté byl poslán na pozice na východní frontu, kde byl zajat a po válce vysídlen do východního Německa. V roce 1944 jsem byl na několik měsíců poslán kopat ochranné zákopy k obci Svätý Jur na Slovensko, no a poté se šlo do Volkssturmu, z kterého mne převeleli k výcvikové jednotce do Rokycan. Měl jsem se, stejně tak jako někteří mí spolužáci, stát německým vojákem. V Rokycanech však již nikdo neměl zájem nás připravovat na válku, a tak jsme byli posláni domů. Řekli nám, ať dorazíme znovu za měsíc. Když se Rudá armáda blížila k Olomouci, rozhodla se matka, že raději odjedeme směrem na západ. Vzali jsme s sebou i tetu z Povlu a vydali se na jízdních kolech směrem k Mohelnici a dále. Na noc jsme zastavili v Koclířově, kde jsme přespali. Následující den nás u Svitav bohužel zastavila fronta, a tak jsme usoudili, že se vrátíme nazpět domů.

Vše šlo hladce, až v obci Měník u Litovle nám cestu překazili příslušníci Revolučních gard, kteří nás prohledali a vzali nám peníze. Pozornosti neuniklo i mé kvalitní kolo, které mi bylo ihned vyměněno za staré. Jako zázrakem jsme nakonec dojeli zpět domů. Náš dům mezitím již navštívili „zlatokopové“, kteří nám z chlíva sebrali kozu. Za pár dnů jsme byli spolu s dalšími Němci ze Slavonína, dopraveni do sběrného tábora v Hodolanech. Podmínky tam byly hrozné, neboť se tam šířily různé nemoci. Jelikož měli Němci povinnost konat nucené práce, odváželi si odtamtud čeští sedláci mnoho osob na výpomoc do zemědělství. Matka v táboře narazila na jednu českou známou, která nás naštěstí z „lágru“ dostala ven. Do našeho domu se mezitím nastěhovali Češi.
Celý Slavonín prošel velkou obměnou obyvatelstva. Domy po Němcích byly postupně zabírány novými osídlenci a začali se také objevovat Volyňští Češi. I prarodiče ze Slavonína museli opustit svoji domácnost a nějaký čas přechodně bydlet v chlévě na zahradě. Později byli spolu s ostatními vysídleni. S matkou jsme v tu dobu pobývali v pracovním táboře, máma pěstovala zeleninu a já byl zaměstnán na místním národním výboru.

Ve společnosti vládla tehdy velmi protiněmecká atmosféra. Když jsem jel jednou autobusem do Olomouce, byl jsem z něj vyhozen, neboť jsem místo „u kříže“, řekl, aby řidič zastavil „u kříž“. Česky jsem se začal učit až teprve po válce. Jelikož matka žádala o navrácení československého občanství, protože pocházela ze smíšené rodiny, nebyli jsme zařazeni do odsunu. Kvůli německé národnosti jsem nebyl přijat ani na žádnou střední školu, a tak jsem se vyučil u jednoho cukráře. Tato profese mne však později neživila, neboť mi bylo přiděleno místo v zemědělství. Nová rodina, která zabrala náš dům, v něm dlouhou dobu nepobyla, proto jsme několikrát žádali o jeho navrácení, ovšem neúspěšně. Štěstí měla až moje žena, s kterou jsem se v té době seznámil. Po sňatku nám byl dům přidělen. Problémy nastaly také s československým občanstvím, nejprve nám ho nedali a pak v roce 1953 jsem ho nakonec musel přijmout, neboť bych se nemohl oženit. Ono to mělo i výhodu nebýt občanem státu, neboť jsem nemusel jít na vojnu. Můj otec se z Německa již nikdy domů nevrátil. Navštívili jsme ho poprvé až v 60. letech.

Vzpomínky publikované v časopise Olmützer Blätter

Řadu vzpomínek na Slavonín, tamní zvyky a život zemědělců zanechal v krajanském časopise Olmützer Blätter rodák Franz Langer. Níže jsou uvedeny ty nejzajímavější články, které dokreslují předválečný život v bývalé samostatné obci.

Procházka předválečným Slavonínem.¹⁸⁰

Tak, kdo jde dnes se mnou? Vydám se napříč Slavonínem, tak jak zůstal v mých vzpomínkách. Varuji vás, bude to dlouhá cesta, která bude mít pár kilometrů! Začneme na prostranství vedle obecné školy, kde se nacházela trafika. U ní se vždy scházeli na kus řeči „pantátové“, kteří si šli koupit cigarety nebo tabák do své dýmky. Do protější školy jsme všichni chodili. Někdo déle v případě, že nešel do měšťanky nebo na gymnázium do Olomouce. Málem bych zapomněl na absolventy hospodářské školy, kteří zde získali teoretické vědomosti potřebné ke správnému a úspěšnému vedení svých zemědělských usedlostí. Nejprve se vydáme do horní části vsi nazývané Oberort, kde stojí statky sedláků. Jdeme kolem školní zahrady, mineme Kiescherovo řeznictví, holičství pana Spurného a několik usedlostí, až dorazíme ke Steinerově hospodě. Tam si sedláci vždy po namáhavé polní práci dopřáli několik piv a zahráli si karty. Na dvoře nebo před hospodou se vždy v létě za doprovodu dechové hudby konaly různé veselice, hrály se kuželky, v kole štěstí se točilo o různé výhry atd. K tomu jsme my kluci vždy potřebovali nějakou korunu, a tak každý musel obejít rodiče, starší sourozence, babičky a tetičky, aby něco „vyfasoval“. V květnu se v sále nad hospodou pravidelně slavilo kácení máje. Král máje spolu s královnou zahajovali taneční zábavu, která vždy trvala do pozdních nočních hodin. „Turneři“ pak během roku na parketě pořádali masopustní maškarní bál, vánoční nadílku pro děti a různá divadelní představení. Tolik k hospodě.

Když popojdeme o pár domů dále, ocitneme se těsně před kapličkou sv. Floriána, která byla roku 1921 zasvěcena vojákům padlým v 1. sv. válce. Nacházela se na ní také pamětní deska se jmény zemřelých hrdinů. Vždy na počátku května se před kaplí stavěla májka, jejíž kácení doprovázela celá řada ceremonií. Nyní sejdeme stejnou cestou ke škole, otočíme se a podíváme se na usedlosti ležící na levé straně. Zhruba uprostřed (naproti zmíněné hospody) bydlel řezník Schwarz, který živnost převzal po svém otci, jenž byl dlouholetým slavonínským starostou. V penzi pak Schwarz senior trávil svůj volný čas nejraději tím, že zapřáhl bryčku a vydal se do města na Horní náměstí do kavárny Rupprecht, kde hrával se známými karty. Kousek dále pak před usedlostí Franze Raaba stával pomník básníka J. W. Goetha.

Nacházíme se znova u kaple, v místě, které se od nepaměti jmenuje Maiwinkel. Nyní se vypravíme doleva po cestě, která vede do kopce ve směru do Nedvězí. Mineme budovu pošty, bývalý obecní úřad, až narazíme na boží muka, u kterých jsme se vždy scházeli s ostatními kluky před velikonočním řehtáním, jež nahrazovalo zvuky zvonů. Pár desítek metrů dále se nachází odbočka do Hněvotína, u ní stávalo fotbalové hřiště. Přes pastvinu, na které se pásla mladá telata, dojdeme k humnům. U nich vede cesta lemovaná stodolami, která nás dovede přímo ke kostelu sv. Ondřeje. Stavba, postavená zčásti v gotickém slohu, je obehnán cihlovou zdí, u níž jsou vyobrazení křížové cesty. Poblíž se nachází místo odpočinku zemřelých. Při mé poslední návštěvě Slavonína byl hřbitov v troskách, náhrobky byly zčásti vytrhané a ohradní zeď zbouraná. Po prostoru se procházely slepice a hrabaly mezi zbylými hroby.

Vrátíme se raději ke kostelu a sejdeme po pěšince dolů do ulice. Kopeček byl v zimě oblíbeným místem pro sáňkování a různé dětské hry, z čehož ovšem neměly radost postarší osoby, které si na cestě do kostela na uhlazeném sněhu mohly snadno zlomit nohu či ruku. Před námi vidíme po levé straně školu a vpravo trafiku, u které jsme dnešní procházku začínali. Půjdeme pořád dál na ulici Kyselovskou, která začíná u hostince pana Wolfa. V tomto pohostinství se rovněž nacházel sál, který byl využívaný k různým kulturním akcím. Sdružení katolické mládeže v něm pořádalo divadelní představení a promítalo filmy. Další obecní organizace místo využívaly k pořádání zábav a plesů. Na dvoře se nacházela dokonce kuželková dráha a ve vnitřních prostorách byly k dispozici dva kulečníky. V hospodě vládl čilý ruch, vždyť také v dolní části obce Unterort žilo hodně rodin. Na pravé straně, kousek od pohostinství, pak vedla strmá cesta až k vojenskému fortu č. 11. Za války bylo v tomto místě postaveno 6 dřevěných baráků, které sloužily jako ubytovny pro německé dívky z Říše, které v létě přijely pomáhat místním sedlákům s prací na poli. Zde naše dnešní putování končí.

Slavnost kácení máje¹⁸¹

Ve vesnicích Kyselově, Nedvězí a Nemilanech, které spadaly pod patronát slavonínské fary, se každý květen odehrávala podobná oslava spjatá s kácením májky. K této příležitosti se zvolila komise, jež vybrala z plnoleté mládeže jednoho krále a královnu máje (Maikönig und Maikönigin). Zhruba 5 pomocníků se pak vydalo s povozem do 20 km vzdálených Hluboček, kde byly pokáceny dva stromy. Oba kmeny se musely ohoblovat a poté spolu s nazdobenou špicí uschovat u někoho ve stodole. Na řadu přišly pravidelné noční hlídky, aby někdo z přespolní mládeže májku neukradl a nepožadoval za výkupné sud piva. To by byla velká ostuda pro celou obec a náklady navíc. V noci z 30. dubna na 1. května pak byl strom vztyčen před místní kaplí, kde zůstal stát do poslední květnové neděle. Slavnost kácení máje byla jedno velké divadlo. Za doprovodu dechové muziky se na přeplněné návsi objevil lesník v doprovodu židovského obchodníka a snažil se strom vykoupit. Mezitím se objevili 4 dřevorubci, kteří se dřevěnými atrapami seker a pil snažili májku neúspěšně pokácet. V tu chvíli však přišly přestrojené ženy, svým zevnějškem připomínající spíše strašidla, a ve starých dětských kočárech dovezly mužům vydatnou svačinu. Po posilnění se již šlo na věc a netrvalo dlouho a májka se zřítila k zemi. Z davu se v tu chvíli vyřítili lupiči, kteří střelhbitě ukradli ozdobenou špičku stromu. Jejich útěk však zmařila policejní hlídka, která zloděje lapila a předala k výslechu soudci. Po této hře se již seskupil průvod k projížďce obcí. V jeho čele jel král doprovázený slavnostní komisí v krásně ozdobených kočárech, za nimi šli další aktéři. Na samotném konci se vyjímalo spřežení s královnou oblečenou do krásných bílých šatů. Celý zástup své putování zakončil v hospodě na návsi taneční zábavou, kterou svým tancem otevřel královský pár. Dle mých zpráv se tato slavnost spojená s představením začala objevovat ve 20. letech 20. století.

„Saatreiten“¹⁸²

Slavnost Saatreiten, která měla přinést sedlákům dobrou úrodu, se konala vždy na Velikonoční pondělí. Pokud pole nebyla ještě zelená a zůstával na nich sníh, odložila se celá záležitost o několik týdnů. Již týdny před samotnou akcí se museli připravit a rozhýbat koně, neboť byli celou zimu uzavření v maštalích a na vyjížďku se dostali jen výjimečně, když se zapřáhli za sáně. Koně se vlastně spíše používali k tažení těžkých vozů, zemědělských strojů, nebo k orání. Na dlouhé projížďky nebyli přirozeně zvyklí. Na Velikonoční pondělí se muselo brzy vstát, vyčistit oře, naleštit sedlo, načernit podkovy, načesat hřívu a až poté se mohlo vyrazit ke kapli na návsi, kde se shromáždili jezdci ze všech vesnic patřících ke slavonínské farnosti.
Z tohoto místa se aktéři ve dvou řadách vypravili ke kostelu, kde jim byl kaplanem nebo knězem předán kříž. Poslední farář Josef Pestl si tento zvyk nikdy nenechal ujít a vždy se připojil k vyjížďce. Nejprve se vyrazilo na pole do Kyselova, pak k Nemilanům, odtamtud k Nedvězí a následně zpět do Slavonína. Duchovní během cesty žehnal lánům svěcenou vodou, aby se vydařila úroda a aby pole byla uchráněna od nepřízně počasí

Slavonínská továrna na výrobu kvašeného zelí¹⁸³

Jak je známo, nacházela se ve Slavoníně velká zelárna, která sdružovala sedláky působící v Družstvě pro zhodnocení kyselého zelí a zeleniny. Jejím hlavním cílem bylo zpracování a prodej zelí, které se na polích tradičně pěstovalo. Na podzim bylo možno v ulicích často vidět povozy přeplněné až po okraje velkými hlávkami, které čekaly na zvážení. Muselo se vždy totiž zjistit, kdo kolik zelí do fabriky dopravil. Někteří fůry vozili rovnou na nádraží na Nové Ulici, odkud byly vlakem dopraveny do méně úrodných hornatých částí. Práce na polích byla náročná, samotné nakládání sklizených hlávek na povozy zabralo několik dní. V roce 1938 byla tak bohatá sklizeň, že se ředitel fabriky Steff zeptal mé mámy, jestli bych nechtěl přijít na výpomoc.
Jelikož jsem zrovna vyšel z měšťanky a neměl zatím žádnou práci, byl jsem rád, že si mohu něco přivydělat. Hned dalšího dne se šlo do práce. Nasoukal jsem se do plechových holínek a spolu s dalšími kamarády vlezl po žebříku do asi 2,5 metru dlouhého sudu. Zelí se nejdříve muselo pomocí techniky zbavit tuhých jader a nastrouhat, poté bylo hozeno do sudu a osoleno. Naším úkolem pak bylo všechno důkladně pošlapat, až se na povrchu utvořilo asi 30 cm šťávy. Následně byla celá směs přikryta dřevěným deklem a zatížena kamenem. Ke zpracování bylo připraveno tenkrát kolem 80 sudů! Jakmile se místnostmi začala šířit opojná vůně, šlo poznat, že zelí začíná kvasit a bude brzy hotové. Sudy se pak dopravily do Olomouce k prodejcům, do hotelů, a dokonce i vlakem do vzdálenějších míst.

Žně ve Slavoníně¹⁸⁴

V čase vrcholného léta, když vítr na polích začal tvořit zlatavé vlny ze zralých obilných klasů, nastalo období žní. Aby šla těžká práce alespoň o trochu lépe od ruky, musely se dobře přichystat a nabrousit kosy, kterými se celé lány musely ručně posíct. S prací se vždy začalo brzy ráno a končilo teprve se západem slunce. Snídaně, oběd a svačiny se vždy podávaly přímo na poli, aby se zbytečně nemeškal čas ježděním domů. Hned na místě se z klasů tvořily svazky a snopy, které se musely dobře svázat, neboť se z nich tvořili panáci, kteří pak několik dní v řadách jako vojáci stáli na poli. Poskytovali také vytoužený stín při poledním odpočinku a svačině. Obilí nejdříve muselo řádně vyschnout. Mnohokrát se přihodilo, že kvůli dešti klasy zčernaly. Mouka pak byla tmavší a nedala se dobře prodat a byla použita spíše pro krmení
dobytka. Každý sedlák dbal na to, aby panáci na polích vypadali úhledně, byla to pro něj taková vizitka.

Část obilí se vymlátila v létě, něco se nechalo až na zimu, kdy bylo méně práce. Jako malý jsem se ještě učil mlátit klasy cepem. Nejdříve se však musela vyklidit stodola, pak se šlo teprve na věc. Při mlácení jsme museli chytnout dobrý rytmus, k čemuž nám vždy pomohla říkanka „Kocht Grappsupp, kocht Grappsupp“. Opatrnost byla také na místě. V pozdějších letech již bylo běžné dělat vše pomocí techniky. Žně obyčejně trvaly kolem 3 až 4 týdnů. Každý pak byl rád, že je úroda pod střechou a že je dostatek mouky a krmiva na další rok. Chléb jsme tenkrát ještě pekli doma. Samozřejmě se pokaždé ve Slavoníně konaly dožínky. Obyvatelé vesnic patřící k farnosti se sešli vždy před kaplí na návsi, odkud se průvod slavnostně vydal do kostela, aby se „Pánu“ poděkovalo za dobrou sklizeň.

Slavonínský tělocvičný spolek ve vzpomínkách Franze Tögela¹⁸⁵

Krátce po první světové válce byl ve Slavoníně založen Landjugendbund, který pečoval o znovuobnovení vesnického života, vesnické tradice, lidové písně, tance, zkrátka o to, co bylo světovou válkou zničeno. Bylo hezké vidět, že se do spolku zapojili a společně pracovali mladiství z rozdílných rodinných poměrů. Jelikož se organizace zaměřovala také na tělesná cvičení, začaly se brzy objevovat hlasy volající po novém, ryze tělocvičném sdružení. Dlouhé vášnivé debaty nakonec vedly k tomu, že byl 28. září 1924 ustanoven Turnverein (Tělocvičný spolek) pro Kyselov a Slavonín. Netrvalo dlouho a spolek se stal velmi populárním.

Brzy se ukázalo, že školní tělocvičnu k potřebám organizace nelze neustále využívat, proto se začalo myslet na stavbu soukromé budovy, k jejímuž zřízení byl vytvořen stavební fond. Od obce dostal Turnverein k dispozici krásný pozemek u cesty do Povlu, na kterém bylo vytvořeno hřiště a zároveň místo pro stavbu tělocvičny. Poněvadž se ve spolku nacházely osoby, které byly činné v německé dělnické straně (DNSAP), jež byla na konci 20. let zakázána, rozhodlo se vedení pro strach z případného zabavení finančních prostředků neuváženě použít asi 18 tisíc korun k oplocení celého areálu. V průběhu 30. let se problémy nezlepšily. Spolek střídal různé hospodské sály a několikrát se dokonce ocitl bez přístřeší. Ke stavbě bohužel chyběly finanční prostředky, které jsem se snažil všemožnými způsoby získat. Ze spolku Landjugendbund, jehož činnost byla pozastavena, jsme obdrželi 2000 korun, 1000 přispěla obec, 8000 kníže Liechtenstein a dalších několik tisíc dala k dispozici další sdružení. Místní sedláci nakoupili dohromady asi 30 000 cihel, dokonce i Češi z grygovského kamenolomu dali k dispozici lepší stavební materiál. Svých peněžních nároků se zřekl architekt, stejně tak jako brigádníci při budování. Ke slavnostnímu posvěcení a otevření tělocvičny došlo v září 1938. Zástupy lidí z celého okolí dorazily do Slavonína, aby se zúčastnily této akce, významné pro celý jazykový ostrov. Turnverein čítal v té době okolo 200 aktivních členů, což bylo nejvíce v jeho historii.
Zanedlouho bohužel vypukla válka, která učinila spolku konec. Sál byl dán k dispozici státnímu aparátu, který ho využíval pro potřeby Hitlerovy mládeže a dalších uskupení. Když nyní s bolestí vzpomínáme na naši ztracenou vlast, padnou myšlenky i na náš milovaný tělocvičný spolek a na mnoho kamarádů, kteří museli svoje mladé životy obětovat v nesmyslné válce.

Pátrání po ztraceném sousoší. ⚠️ Olomoucká radnice pátrá po ztracených sochách z poškozeného barokního sousoší Ukřižovaného v městské části Slavonín, ze kterého po druhé světové válce zbyl pouze podstavec. Při chystané obnově této památky město počítá s případnou výrobou kopie soch, aby sousoší z roku 1865 bylo po dlouhých desítkách let opět kompletní. Informovala o tom Lucie Hájková z tiskového oddělení radnice.
"V současné době probíhá shromažďování podkladů k celkové obnově památky, včetně přípravy kopií soch dvou světců, sv. Anny a sv. Josefa, a také kříže, které by měly co nejvěrněji odpovídat původní podobě. Díky spolupráci se Zemským archivem v Opavě a Národním památkovým ústavem byly objeveny historické fotografie, které odhalují nejen původní vzhled památky, ale také zachycují torza soch, jež se po válce nacházela zřícená kolem podstavce," řekla Hájková, podle které není vyloučeno, že tyto části někdo uschoval a zachránil je tak před úplným zničením. Jakékoli informace k osudu sousoší mohou lidé napsat na redakce@olomouc.eu. 
Památka utrpěla značné škody na sklonku 2. světové války v květnu 1945, kdy se Slavonín dostal pod prudkou palbu dělostřelectva Rudé armády, která mířila na ustupující německé oddíly. Čelní reliéf podstavce, který zobrazuje nástroje Kristova utrpení, tedy kopí, trnovou korunu, kladivo, důtky, hřeby, žebřík s provazem a tyč s houbou, zůstal jako zázrakem nepoškozený. "Jako připomínka historických událostí byly po konzultaci s restaurátorem Ľubomírem Tesákem některé ze stop po střelbě ponechány viditelné," podotkla Hájková.
Barokní podstavec byl restaurován v listopadu a poté přemístěn na nové místo v ostrůvku zeleně na protější straně Machátovy ulice, kde získal betonový základ. Původní umístění u budovy autoservisu, v těsné blízkosti inženýrských sítí a vzrostlého stromu, bylo podle památkářů nevhodné. (ČTK)
foto: Národní památkový ústav a archiv Magistrátu města Olomouc

zdroj: Facebook Události Olomouckého kraje