Z deníčku hrobaře 10

autor: Gaius Servilius Vespillo 

Mrtvolný tuk

Prach jsi a v mýdlo se obrátíš.

Zdravím všechny po delší pauze

Pokud zrovna jíte, přeji dobrou chuť a raději bych ve čtení pokračoval až později.

Trošku pozměněný známý křesťanský citát v názvu vyznívá možná trošku nepatřičně, ale jak si brzy ukážeme, není až zas tak od věci, jak se zdá.

Dnes vás nevezmu na žádný konkrétní hřbitov, sice bych mohl, a ne zrovna na jeden, ale vzhledem k citlivosti tématu si to probereme spíše teoreticky a školometsky.

Ten kdo se pohybuje na hřbitově či má v nájmu rodinný hrob, jistě již slyšel pojem ,,tlecí doba“. Touto dobou rozumíme čas, kdy se pochované tělo rozloží a zůstanou pouze kosti. Minimální tlecí doba je zákonem stanovena deset let, ale v praxi ji má každý hřbitov stanovenou podle svého zpracovaného hydrogeologického průzkumu, a nutno poznamenat, že se od zákonné mnohdy velmi liší. Může být 12, 15, 17, 20, i více let. Rekordmanem je můj hřbitov v Hlubočkách u Olomouce se svou tlecí dobou čtyřicet let! Tam už ani nikdo nepočítá s tím, že by se na jedno místo pochovávalo dvakrát.

No a přirozeně existuje mnoho faktorů, které tlení ovlivňují, ať už příznivě či naopak. V takovém případě se může tlecí proces zpomalit, nebo úplně zastavit. V praxi se setkáváme s těmito dvěma nepodarky: prvním z nich je vám známá mumie. Přirozená mumifikace probíhá vlivem vyšší teploty a proudění vzduchu, čili jednoduše tělo vyschne a tím se tlecí proces zastaví. Typickým příkladem jsou v naší zemi mumie kapucínů v Brně (viz několik dní starý příspěvek). Na hřbitově se s tímto jevem prakticky nesetkáme. Teoreticky by k němu mohlo dojít v hrobce, kde by bylo zajištěno dostatečné větrání a třeba černá žula nad rakví by v létě zajišťovala dostatečný ohřev vlivem slunce, ale je to nepravděpodobné.

Mumie, ač je to z hlediska tlení nežádoucí, má ale jednu velkou výhodu. Pokud ji přenesete do prostředí, které jí nesvědčí, tlecí proces se znovu rozběhne a dřív nebo později skončí tak, jak by měl. Tedy holou kostrou zbavenou tkáně.

Proto se taky na výstavách a expozicích přísně dbá na vlhkost, teplotu a světlo.

Druhým nezdařeným tlecím procesem, o kterém jste ještě asi neslyšeli, ale který je daleko častější (více než by mi bylo milé) je takzvané adipocere (adipocire, saponifikace, zmýdelnatění, hrobový vosk).

Mýdelnatění bylo poprvé lépe popsáno ve středověku, kdy se tento jev začal pozorovat v hromadných hrobech na zdejších hřbitovech.

Je to jev, který vzniká hydrolýzou podkožního tuku za špatného přístupu vzduchu a zvýšené vlhkosti. Tuk v člověku ztvrdne a vytvoří někdy tmavě šedou, někdy bílou pevnou hmotu, která se již dále nerozkládá a stejně jako tělo si ponechává svůj tvar a hmotnost. Takhle proměna je poměrně rychlá, úplné zmýdelnatění trvá přibližně dva roky, normální rozkladný proces trojnásobek. Adipocere je noční můra správců pohřebišť a hrobníků, a kdyby o tom věděly rodiny, tak i rodin. Adipocere je jev nezvratný a trvalý, a pokud se jednou utvoří, už je to napořád (bavíme se o stovkách let). V praxi to znamená, že vám to kompletně zablokuje hrob a nelze dál kopat a pochovávat, dokud se tělo nevyzvedne a nespálí. (Předpisy zde hovoří jasně, takové tělo se musí odvézt ke kremaci).

Štěstí v neštěstí je, že málokdy tělo zvoskovatí celé. Většinou probíhá adipocere zároveň s tlením, takže výsledný obrázek po otevření rakve vypadá nějak tak, že z voskového torza vybíhají kosti končetin a na bílém krku drží holá lebka (s vlasy). Někdy ani to ne, a vosková je pouze strana zad a stehen, které plynule přechází v narůžovělou páchnoucí hmotu (dříve svalstvo), ze kterého do všech stran trčí žebra, které nejdou ani vytáhnout, jak jsou pevně do tuku vrostlé. V nejhorších případech nejde pomalu ani rakev otevřít, jak je srostlá s voskovým tělem, musí se obkopat dokola a doslova krumpáčem oloupat jak uvařené vejce.

Pokud je to jen trochu možné, je lépe se vyvarovat přímé komunikaci s rodinou nebo správou pohřebiště, a tělo se vyjme, hrob se prohloubí a tělo se uloží znova. V zásadě je to pouze oddálení řešení problému, ale rodina, která má i tak starostí s pohřbem nad hlavu ocení, že nemusí řešit ještě jeden. Navíc pro mnohé by byla představa, že jejich zbožná babička je momentálně ve stavu mýdelném a půjde spálit naprosto nepředstavitelná…

Navíc každý s troškou bujnější fantazie si může lehce domyslet, jak asi vypadá vytáhnutí i dvacetikiloveho trupu ven z hrobu, a potom jeho znovunavrácení na místo odpočinku.

Ke volání rodiny a následné kremaci jsem zatím musel sáhnout pouze jednou, kdy byla rakev uložena celkem mělce (protože pod ní byl ten samý případ) a tělo starého pána bylo mýdelném opravdu celé, včetně očních víček, vousů, vlasů i nehtů na ruce (pohřeb byl před čtyřiceti roky!) Tam už opravdu jiné cesty nebylo) Ovšem částečný adipocere mám několikrát do měsíce. Dá se říci, že jsou hřbitovy, kde s ním už prakticky počítám ještě dříve, než vůbec kopnu do země. A většinou se taky nepletu.

A teď asi to nejpodstatnější, co bych k tomu řekl – někdy to opravdu ovlivnit nelze a na vině je hřbitov. Vysoká hladina spodní vody prosakující až k rakvi nebo těžké jílovité zeminy jsou velikým problémem, o kterém se samozřejmě ví, ale nikdo kvůli tomu hřbitov na druhý kopec přesouvat nebude, a tak se jen taktně předstírá, že problém není tak hrozný a nějak se to vyřeší. Takových hřbitovů je v mém okolí spousta.

Z části si za to ale pozůstalí mohou sami. Pokud se ví, že hřbitov není zrovna ideální, a i přesto oblečou svého zesnulého do tesilových kalhot, umělé polyesterové košile a tesilového saka, to celé v rakvi taktéž s umělou polyesterovou výstelkou, je téměř jisté, že k tomu dojde. A největším viníkem je obezita. Čím více tuku v těle, tím horší tlení.

Tak na to myslete, nehubněte k moři do plavek , ale ke stáří do hrobu abyste se nemuseli potom ještě jednou projet ohřát