Z deníčku hrobaře 12

autor: Gaius Servilius Vespillo

Jak se kope hrob

Dnes jsem se při kopání zamyslel. Hrobkám už se tu věnovalo poměrně hodně, už asi máte tak nějak představu, ale hrobům se tu zatím moc nevěnovalo, aspoň tedy jejich podzemní části. Pravda, kopání hrobů není zrovna činnost, která by ke svému úspěšnému zhotovení potřebovala roky studia a znalosti matematicko fyzikálních tabulek, ale i tak je to činnost, která má svá specifika a pasti, které neradno podceňovat. Ono na obyčejném hrobu už toho za ty tisíce let moc vymyslet nejde. Buď se to dělá poctivě a dobře, anebo se to fláká a poté, dřív nebo později, spadne klec na kanára a bude přinejmenším ostuda. (Přinejhorším soud).

A tak vás opět čeká takový můj školometský minikurz, jak na to. Zde bych zdůraznil jednu věc – na internetu najdete hodně věcí – jak hřebelcovat koně, jak se peče vánočka, jak hroch dává v zoo kopačákem druhému hrochovi ve výběhu gól, ale podrobný návod, jak se kope hrob chybí. Vlastně asi budu první, kdo ho sepisuje, a vy první absolventi tohoto teoretického hrobnického školení,,jak na to“.

Tak tedy vzhůru dolů!

Na jeden středně velký hrob pro jednu osobu potřebujeme:

Rýč (nejdůležitější to nástroj)

Metr (druhý nejdůležitější nástroj, pokud to nemáte v oku )

Bednění na hlínu (zde už to není podmínka, ale je to lepší, aby se vám nestalo, že vás lidi ze hřbitova vynesou v zubech)

Trámky a desky v množství tak na menší zahradní pergolu (taky není podmínka, ale viz bednění)

No, to by byl úplný základ. Pak ještě nějaké igelity a plachty na zakrývání okolí před brajglem, krumpáč, sekera, lopata, pilka, sekeromotyka, osmiliková palice na starý beton, kladivo, hřebíky, sponkovačka, zahradnické nůžky a plný kufr dalších věcí, na které půl roku nesáhnete, ale pak jsou najednou nutně třeba. A nejvíc vždycky, když je zrovna předtím necháte doma, známá věc…

Svátek nadešel – jde se připravovat hrob. Když se má kopat, asi by člověk měl přesně vědět komu, a je lepší se o tom z více míst přesvědčit, aby se nemohla stát nemilá situace, že se třeba spletete o řadu. A jakkoliv se to zdá nemožné a vtipné, sem tam se to stane. Je to celkem nepříjemná záležitost pro všechny, za kterou můžete vy, a bonboniéra po pohřbu to rozhodně neurovná.

Ale budeme tedy předpokládat, že jdeme najisto, a dostaneme ke kopání klasický dvojhrob, bez desek, někde uprostřed uličky zhruba v půlce hřbitova. Taková klasika, kde se neočekává žádná větší past. A z dvojhrobu na nás připadne levá strana. Strany hrobu se určují vždy od pomníku, tedy tak, že stojíte před hrobem a díváte se na něj. Takže pokud si pamatujete, která je levá ruka, máte prozatím vyhráno

Teď nastává první důležitá činnost. Napnout svůj ostříží zrak a promptně prohledat hrob, jeho okolí a nejbližší hroby. V první řadě jde o to rozhodnout, kde bude stát bedna. Toto rozhodnutí dokáže ušetřit spoustu času a námahy, ale při špatné volbě taky hezky sáhnout do peněženky, protože škody napáchané na sousedních hrobech, obzvlášť při poškození kamene nepatří k tomu, co zaplatíte na místě sáhnutím do portmonky. Potom je potřeba si také projít a podrobně nafotit okolí. Může se totiž lehce stát, že nějakou prasklinu na sousedním hrobě, kterou viděl už soudruh Gottwald při návštěvě města budou chtít svalit majitelé hrobu na vás a budete muset prokazovat horko těžko svou nevinnu. Jistě, můžete se hádat taky, nemusíte platit nic, ale pomluvy už se budou šířit a jak víme, pomluva byznysu neprospívá.

Máme nafoceno? Tak jdeme skládat bednění. Alfa a omega úspěšného kopu. V ideálním případě by bedna měla stát co nejblíž, optimálně hned vedle, být nízko, aby se do ní dobře házelo a na trávě, kde by nehrozilo poškození okolostojících žulových pelíšků. Taková situace je málokdy. Zpravidla už tam stojí jiný hrob, v horším případě zakrytý, v ještě horším i vysoký, a v nejhorším i s bohatou tújkovou výsadbou okolo. To dokáže celkem pokazit náladu. A pokud je takový hrob i z druhé strany, už bych pochopil i zvýšený tlak a drobné nadávky. Potom nezbývá, než improvizovat a posadit bednění kamkoliv do prostoru. Za hrob, přes uličku, do uličky, ob dva hroby, ob dva hroby z druhé strany, zkrátka – člověče, poraď si – od toho jsi tady.

No, nebudu vám to komplikovat, a stejně jako se ve fyzice počítá s ideálním prostředím, aby vzorečky fungovaly, tak i já budu předpokládat, že bedna bude stát hned vedle, přesně tak, jak by měla. Tu je to jednoduché – vezmeme trámky, obložíme hrob, aby se ho bednění nedotýkalo, uděláme osnovu a postavíme. Je to celkem legrace, obzvlášť za silného větru, kdy i pes na vodítku levituje jak papírový drak. Jeden dílec má okolo čtyřiceti, padesáti kilo, dílů je pět a vítr s vámi točí jak s plachetnicí a neustále vám něco shazuje jako kaprál Máchalovi polena ve známé pohádce.

Pokud i tuhle fázi překonáme v plném fyzickém a mentálním zdraví, dostávame se k tomu, proč jsme tady. Jdeme kopat hrob. Tady je asi celkem zbytečné popisovat veškerá úskalí, co nás mohou potkat. Jsou hřbitovy, kde to jde samo, a taky takové, kde se bez krumpáče neobejdete. Velmi výživné jsou také kořeny. Malé vlasové vám jen statečně pijí krev tím, že půlku nabrané lopaty zase vysypete, ale obzvlášť na starých hřbitovech se stoletými lípami na vás čekají kořeniska silné jak anakonda (a taky tak dlouhé). Když nejsou kořeny, vadí zbytky betonu, roxory, cihly, prostě všechno, co vám kazí radost z práce.

S přibývající hloubkou se také začnou objevovat první kosti z předchozích pohřbů. Netřeba propadat panice, rakev ještě daleko, to se prostě stává, zvlášť když už je hrob několikrát překopán. Kosti tedy vezmeme a uložíme bokem do předem připravené plachetky.

Stejně jako všude i u kopání platí zákony schválnosti. Když člověk spěchá, jde to špatně, když nechcete, aby pršelo, tak se přižene liják, když si zapomenete sekeru, bude tam kořenů, že by z nich jeden i kůlnu postavil.

Jen co poprvé kopnete do země, začnou se kolem vás hemžit ostatní návštěvníci hřbitova. Kopání hrobu je věc málo vídaná, tudíž vzbuzuje náležitou pozornost a nikdo si ji nenechá ujít. Je to zajímavé lidi pozorovat. Většina jich hned přijde za vámi a s živým zájmem naváže konverzaci. Začíná to jednoduchým dotazem – ,,a kdo, pane, vlastně umřel?“ Poté už se hovor stáčí všemi směry, a zvídavejší jedinci se ptají na práci, kosti a všechny detaily hrobařské práce. Navíc někdy přihodí i nějakou zajímavost z života pochovávané osoby, protože na malých vesnicích každý každého, byť jen od vidění, zná. Další lidé už nejsou tak odvážní, aby za vámi přišli, a tak předstírají, že něco dělají na okolních hrobech, vyhýbaji se pohledu, ale přitom zvědavě nakukují jak husy do flašky, aby jim žádný detail vaší práce neunikl.

Jak veliký a hluboký vlastně má být hrob? Staré lidové moudro praví, že minimální rozměr by měl být 80x210cm, metr a půl do hloubky. S tímto rozměrem nikdy neuděláte chybu a dostanete tam všechny rakve z české provenience. Pokud si chcete zahrát na profesionály, můžete si zavolat na pohřební službu, zjistit přesný rozměr a kopat podle něj přímo na míru, ale to už vyžaduje pečlivost, dobré oko a cit, aby se nestalo, že při spouštění někde rakev zadrhne a naštvaná rodina vás přihodí za ní. Zde rozhodně neplatí, že méně je více, a větší rezerva rozhodně není na škodu.

Po několika hodinách kopání přichází další krok. Pouze velmi výjimečně by se vám podařilo jej dokončit bez této části. Přibližně v metru začne lopata nebo rýč škrtat o rakev pod vámi. Slabší jedinci v tuto chvíli vyskakují z hrobu a opouští hřbitov, ti odolnější se musí poprat i s tímto. Do úplného vykopání ještě dobrý půlmetr zbývá, a tak rakev musí pryč. Zde hodně záleží na tom, v jakém je truhla stavu. Stává se, že už z ní nezbyde skoro nic. Pouze tmavá, do černa zbarvená hlína nám napoví, že tam někdy byla. Někdy ale zůstanou celé desky, které drží pohromadě a kdyby ji hrobník vytáhl, přebrousil a natřel, ještě ji i prodá.

Rakev se musí pořádně obkopat dokola jakožto příprava na exhumaci, která bude v zápětí následovat. Odstraní se prkna a vás čeká osudový pohled. Díváte se na obličej zesnulého človeka, na který dopadá světlo poprvé za několik desítek let. Tady tohle vás prověří. Buď na tuhle práci máte, nebo ne. Zvyknout se na to asi nedá, protože nikdy nevíte, jak to bude v rakvi vypadat a co vás ve skutečnosti potká.

Po odstranění víka začíná sbírání ostatků a jejich dočasný přesun do plachetky. Začneme nohama. Vytáhneme stehenní kosti z kloubních jamek pánve a pokračujeme až k prstům. Tím si uvolníme prakticky celou půlku hrobu, aby byl prostor pro detailnější práci na horní polovině těla. Posbíráme prsty, které většinou leží nadrobeny někde v prostoru pánve a prvních obratlů a přidáváme žebra a vlastně už vše, co vidíme. Pokud je ještě oblečení vcelku, můžeme vytáhnout s kostmi i celé kalhoty a sako. Pak už následuje vše ostatní, co z rakve zbylo – desky, madla, výstelky, polštáře, dečky, vše musí ven.

Poté se znovu vrátíme k rýči a pokračujeme dolů. Nezřídka se stává, že pod touto rakví bude ještě jedna, starší, a celé toto martyrium musíme zopakovat. Ale vše se už blíží ke svému konci a dřív nebo později bude hrob hotov. Pokud nám to podmínky dovolují uděláme ve dně ještě jednu malou prohlubeň, kam umístíme ostatky, které jsme doteď našli, a přikryjeme trochou hlíny.

Když je hrob vyhlouben, stále jsme v polovině práce. Nyní je potřeba vše důkladně pozametat, očistit a připravit na spouštění. K tomu se zhotovuje tzv. pódium nebo lešení. Není to nic jiného, než dřevěné podlážky z každé strany, aby měli pozůstalí kde stát a neprobořili se do jámy. Pak už se pouze nachystají ostatní věci. Trámky přes hrob, na kterých spočívá rakev před spuštením, lana, lopatka na hlínu, aby se blízcí mohli naposledy rozloučit. Hroby se také zdobí, ale zde bych se o tom nechtěl rozepisovat, protože je to záležitost zvyková a krajová, a co platí na mém hřbitově, nemusí platit jinde. Co jsem ale viděl pokaždé, stěny hrobu se zakrývají černým suknem. Vypadá to důstojně a zakryje nám to vše, co by nemělo být vidět, ať už jsou to zbytky osekaných kořenů nebo kosti trčící z hlíny v místech, kde už kopat netřeba. Na dno hrobu přijdou větvičky. Stejně jako u plachty plní funkci ozdobnou i maskovací, protože dno po vytažení rakví s ostatky nevypadá zrovna důstojně.

Pak už nezbývá, než počkat na pohřeb. Pohřeb je kapitola sama o sobě, ale o tom také až jindy.

My jen počkáme, až bude rakev spuštěna a znovu se pustíme do práce. Zásyp už probíhá tak nějak volněji, klidněji, už není kam spěchat. Vlastně už k němu není ani moc, co napsat. Vše zde platí, jen v opačném pořadí. Když je veškerá hlína z bednění pryč, navršený rov se upraví, uhrabe do co nejhezčího tvaru a nazdobí přinesenými květinami. Tady se naplno můžou vyřádit esteticky cítící jedinci, protože fantazii se meze nekladou a žádný předpis není. Měla by sice platit zásada, že čím bližší příbuzný, tím blíže by jeho věnec či květiny měly být hlavě zesnulého, ale v praxi je to přesně naopak. Bývají to ty největší a nejpěknější věnce, a tak se umísťují spíš k nohám hrobu, aby je každý viděl. To, jestli svou práci uděláte dobře, poznáte na druhý den. Pokud rodina květiny nepřeskládá podle sebe, víte, že jste odvedli dobrou práci!

A o tom to vše je. O pečlivosti a zodpovědnosti. Musíte být přesně ten, na koho se rodina spolehne, kdo odvede svou práci nejlepším možným způsobem. Není to jen práce – je to i vaše poslední vyjádřená úcta zesnulému.