Z deníčku hrobaře 13

autor: Gaius Servilius Vespillo 

Hudba

Sem tam se zamýšlím – až jednou budu starý hrobařský kmet, a s lopatou mi to už zrovna dvakrát nepůjde – co budu dělat? Človek už bude stejně natolik poznamenán hřbitovem, že s živými mu to moc nepůjde, a tak nezbyde asi nic jiného, než holí zaťukat na bránu pohřebního ústavu a s životopisem psaným ještě na stroji se ucházet o práci tam. Existuje jedna profese, která by mě tam vážně naplňovala. No,… ano, řečník taky, ale to už ve svém věku přenechám mladším. Chtěl bych být dýdžejem v krematoriu nebo v obřadních síních! Je to skvělá práce. No považte sami. Bez hudby se žádné rozloučení neobejde. Většina lidí už má dokonce přesně vybráno, co by chtěli na poslední cestě zahrát a rozloučit se tak se všemi, kteří se rozhodli přijít vzdát poslední sbohem. Každá větší obřadní síň má svoji dýdžejnu. Je to malý kamrlík přiléhající k ní, obsahující mixážní pult, přehrávače, prostě takové malé studio. Z dýdžejny vede malé zatmavené okénko do síně. Je to jak v kriminálních filmech. Okénko do vyšetřovací cely, z jedné strany zrcadlo, takže lidé vás nevidí, a vy je ano. Každý detail. Můžete pozorovat, kdo nejvíc pláče, kdo měl babičku skutečně rád, kolik lidí přišlo nebo kdo došel pouze pro účast přečíst si do zadních lavic e-maily či denní tisk. Účelem není ovšem pozorovat obecenstvo, nýbrž sledovat, co se děje dole u katafalku a kdy začít hrát další skladby… Když skončí šichta, můžete jít dolů uklízet, pozametat listí z květin, otřít lavice a do toho si naplno pustit své oblíbené písničky, až se prosklené dveře budou díky basům klepat jak při zemětřesení o síle pátého Richtera. Prostě práce snů.

No, zatím ale do důchodu daleko, a tak nezbývá než si ještě počkat. Nicméně, i jako hrobník už jsem si na hřbitovech několikrát zadýdžejoval, a jednou se mi stala naprosto skvělá příhoda! Určitě to znáte. Když je pohřeb do země, většinou se objednává smuteční muzika. Aspoň u nás, na Moravě, je tahle tradice dosud živá a každá větší dědina má svou dechovkou. Z ní se potom, hlavně na základě toho, kdo má čas, rekrutují smuteční muzikanti. A tak se začíná hrát před kostelem, někdy i během mše, a po obřadu muzikanti vykračují před pohřebním vozem , a doprovází muzikou celou cestu na hřbitov, ukládání do země i kondolování. Ne všichni ovšem mají rádi tyhle cucače mosaze, a tak se čas od času objevují zvláštní přání. Místo plechotrubců můžou jít sboristé a celý obřad odzpívat, můžou jít také jiní muzikanti. Asi nejspecifičtejší jsou v tomto Romové. Ti mají většinou své kapely a muzikanty, a nezřídka si na hřbitov donesou i elektrocentrály, zesilovače, elektrické kytary a mikrofony, ať to trochu zní. Většinou ale doprovází saxofony, harmonikami a zpěvem.

Hodně často mě taky osloví rodina, jestli by byla možnost vlastní hudby. Samozřejmě, nic proti tomu nemám, v této době je to jednodušší než kdykoliv dříve. Donese se velký bluetooth reproduktor, umístí někde v blízkosti hrobu a pak už se jen přes telefon pouští to, co by si rodina přála. Většinou to pouštím z povzdálí já, ale pokud chce někdo z rodiny, nic mu v tom nebrání.

A tak se stala veselá příhoda v jedné vesnici mezi Olomoucí a Šternberkem. Všechno začínalo jako obvykle. Sešel jsem se s rodinou na hřbitově a domlouvaly se podrobnosti okolo přípravy hrobu a samotného obřadu. ,,A pane hrobníku, nebude vadit, když doneseme reproduktor a budeme mít vlastní muziku, co měl dědeček ráda?“

-,,ale jistěže ne, však než začne mše, vše doneste, a nachystáme to.“

Jak se domluvilo, tak se také udělalo. V den pohřbu jsem už netrpělivě očekával u nachystaného místa. Přišli patrně vnuci, přinesl se velký reproduktor, postavil za hrob, a začínaly se rozdělovat instrukce. Nakonec se vše dohodlo takto – jelikož hudbu bude spouštět vnuk, já budu místo něho u rakve. Ale musím ještě před tím na reproduktoru zmáčknout jedno tlačítko, aby se spároval s jeho telefonem. Že to poznám podle modré kontrolky. Asi třikrát jsme si to zkusili – žádný problém. První skladba měla začít hrát, když domluví kněz a začne spouštění rakve.

Poté už se spěšně odebrali ke kostelu, a já jsem plnil novou funkci mě svěřenou, totiž ten reprák hlídat před zloději, aby ho náhodou nějaký nenechavec neuzmul.

Čas se celkem táhnul, koho by to taky bavilo, sedět hodinu na místě, až nakonec se rozezněly zvony a průvod přišel až k bráně. Pak už vše běželo podle dohodnutých signálů. Vynášel jsem rakev z auta, poté jsem se u hrobu přesunul do vhodné pozice k aparatuře a nenápadně, mrkaje na sebe s rodinou navzájem jsem nahmatal tlačítko. Tiché zavibrování a rozsvícení modrého světla značilo, že je vše z mé strany splněno. Jak jsem tam ale tak stál, říkal jsem si, jestli to nebude moc potichu – přeci jenom lidí bylo celkem dost, tak aby i zadní řady z toho něco měly. Přidal jsem tedy ještě nenápadně na hlasitosti a znovu pokýval na vnuka, který už stál s telefonem v pozoru a vyčkával na svou chvíli. A pak to přišlo! Kněz domluvil, vysvětil hrob a začalo se spouštět. Najednou se celým ztichlým hřbitovem rozezněl skřehotavý hlas: ,, POZEMŠŤANEEE, na alza.cz právě začíná letní výprodeeeeej! Kup si třeba tablet, smart-„… víc už toho zelený skřet říct nestačil. Lidé stáli jak zařezání, nejvíc asi vnuk, který za těch několik sekund vystřídal všechny barvy spektra od červené po bílou a třepal se jak drahý pes. Já jsem nedokázal udržet vážnost situace a začal jsem prskat smíchem. Nevím, jestli jsem byl jediný, nestačil jsem se ani ohlédnout a hned po spuštění jsem se důstojně, ale rychlým krokem odebral za nejbližší hroby potrhat smíchy. Když jsem odcházel, už se hřbitovem linula Ave Maria od Bacha, takže se nejspíš vnukovi podařilo odkliknout reklamu, která mu v telefonu před písní naskočila. Ještě že mě tehdy nikdo neviděl. Znovu a znovu jsem si tu situaci vybavoval, od smíchu mě už bolely ledviny a rukáv byl od slz úplně mokrý. Jediné, čeho jsem se bál, bylo znovusetkání s pozůstalými. Víte, už mám takovou zkušenost, že když se na pohřbu něco pokazí, vždy se to sveze po vás, i když jste v tom nevinně. Nadešel ten čas. Muzika utichla, pozemšťané, jak by řekl Alzák, se rozcházeli, a rodina se vydala ke mě. Smích rychle vystřídala nervozita. Z bližšího pohledu už ale bylo vidět, že mají taky úsměv na tváři a nakonec povídají – ,,víte pane hrobník, dědeček byl celý život hrozný srandista, on nám to beztak teď udělal ještě naposledy naschvál a teď se tomu nahoře směje!“

Já jsem odvětil něco ve smyslu, že to se tedy povedlo, protože tohle jsem na hřbitově ještě neměl, a že toto byl nejveselejší pohřeb, který jsem zažil. Takže nakonec všechno dobře dopadlo, a jsem si jistý, že tahle příhoda se bude tradovat v rodině po generace