Hřbitovní paranormálie II.
Znovu se tak trochu vrátím ke hřbitovním záhadám a tajemnu. Koneckonců, někdy v dávných dobách, kdy byl bájný Šemík ještě hříbě, jsem vám to i sliboval
.
A tak plynule naváži na svůj deníček Duchové ve Velké Bystřici a popíšu další dvě (opravdu poslední, víc už jich vážně není) záhady, které se mi při práci staly. Já si doteď nepřipouštím, že by to bylo něco záhadného nebo paranormálního, ale věřím, že pro mnoho z vás už by to tu pomyslnou hranici překonalo.
Docela mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, že můj deníček z Velké Bystřice se nějakými záhadnými cestami dostal odsud ze skupiny až do místa události a legenda si v Bystřici začala žít vlastním životem. Když jsem naposledy kopal hrob na onom hřbitově, přišly ke mě dvě ženy a celou příhodu mi vlastními slovy vylíčily skoro tak, jak jsem ji napsal. Že jsem já tím autorem si ale asi nedomyslely, a já jsem se nepřiznal.
Ale nyní již půjdeme o obec vedle, a to doslova. Vedle Bystřice leží Velký Týnec. A tam se mi stalo následující…
Týnecký hřbitov už zde na fotkách byl. Hezký, upravený, v pořadí třetí, který jsem dostal k výkonu svého řemesla. Vlastně už si ani nepamatuji přesně rok, kdy se to přihodilo, ale bylo to ještě v mých hrobařských začátcích, možná před šesti lety.
Všechno začínalo jako vždy, tedy až na jeden detail. Rodina neměla vlastní hrob, a tak nezbývalo, než si vybrat některý z opuštěných a nově mu znova vrátit upravenost a důstojnost. Volba nakonec padla na jeden malý, stařičký jednohrob až vzadu u zdi na konci hřbitova.
Byl schován pod mohutným zeleným kobercem z břečťanu, jen malá čtvercová deska za hrobem vystupovala z tohoto rostlinného příkrovu a nesla jméno rodiny Brabcovy.
Jak bývá tady v kraji zvykem, desku jsem odsekal a otočil na soklu jménem dozadu, aby bylo jasné, že hrob má nového majitele, ale aby tam aspoň nějaká byla, kdyby se rodina rozhodla, že si tam umístí třeba zalaminovanou fotku.
Poté jsem se chopil nůžek a pilky a začal vyprošťovat samotný hrob. Skoro jako v té pohádce o Šípkové Růžence, až na to, že prince čekala jaksi svatba, a mě – hrob.
Odkopávali jste někdy břečťan? Je to pěkné potvorstvo, drží to, vleze to všude a hlavně – pokud roste už dlouho, u země vás čeká kmen, který klidně může dosahovat i šířky uliční lampy.
Navíc má kořeny hluboko a zbožňuje vápník, takže jak se dostane k cihlám s maltou, spolehlivě se za pár desítek let bude vše drolit. A zbavit se toho taky nedá, vždy jen dočasně, než se zase vzchopí.
K odpoledni bylo hotovo. Obloha za tu dobu nebezpečně zčernala a vypadalo to na déšť. Rozhodl jsem se tedy, že se bude pokračovat v práci až večer…
A tehdy se to stalo. Byl květnový večer, tma, a kolem dokola klid. Pustil jsem se do práce. Hrob se měl tehdy kopat prohloubený skoro na dva metry, protože u jednohrobu človek nikdy neví, co se stane, tak aby se tam vešlo rakví co nejvíc. V metru čtyřiceti první rakev. Ihned pod ní druhá. Dva z rodiny Brabců, napsaní na desce, která, ač otočená, byla neustále nade mnou. Kosti jsem uložil prozatím na plachtu na chodník a pokračoval v práci. Netrvalo to ani chvíli, a pod těmito rakvemi byla ještě další, kterou už jsem pravda, nečekal. Ale to by nebylo ještě nic tak zvláštního, přece jen tehdy mohla k hrobu rodina přijít stejně tak, jako teď o něj.
Začal jsem tedy kosti opět dávat stranou, ale už pomalu nebylo kam. Nakonec jsem tedy vzal lebku a položil ji na rám hrobu nad sebe, abych už nemusel vyskakovat z hrobu. Ve svitu baterky jsem potom pokračoval ještě hlouběji, až kam to šlo. A pak se to stalo. Jen tak mimoděk jsem se chtěl narovnat a úzký kužel světla dopadl na holou lebku na rámu, která se teď svými prázdnými důlky dívala přímo na mě. Zarazil jsem se a trochu se zatřepal neklidem. Něco vím doteď jistě. Takhle jsem ji rozhodně nepokládal! Nevím už, jestli bokem, nebo snad týlem ke mě, ale jistě ne takto! Přestal jsem pracovat, opřel jsem se a celou situaci si přehrával znovu a znovu, a snažil se marně přijít na to, co se stalo a jak je to možné. Jestli jsem do ní náhodou nemohl nějak vrazit…ale to by přece spadla. Nebo už jsem byl tak unavený, že jsem ji vážně tak dal? No to by mě to tak nezarazilo… Zkrátka, nepřišel jsem na nic kloudného, co by mi dávalo smysl a odpověď. Nakonec jsem však lebku vzal a přidal k ostatním kostem. Co taky jiného…
Pohřeb proběhl jako vždy, kosti byly uloženy zpět (v té době ještě nebyla zřízena v Týnci kostnička, tu jsem prosadil až o několik let později) a vzpomínka na tuto událost pomalu brala za své. Tedy ne, že bych na ni zapomněl, pamatuju si ji celkem živě. Nějak tak podvědomě už tomu človek po těch rocích nepřikládá žádnou váhu, síla okamžiku se vytratila, ale i tak si někdy říkám, jak k tomu mohlo dojít. Pravdu se asi už nedovím. Od té doby se mi nic podobného nestalo.
A hrob samotný? Nakonec, i přes veliké plány nových majitelů nadále zůstává stejně neutěšený, jako na začátku příběhu. Zapomněli na něj. Břečťan si jej zase pomalu vzal do svých zelených spárů a nikdo už by si ani na chvíli nepomyslel, že se tu před několika lety pochovávalo. Jen ta otočená deska se jmény je pořád na svém místě a dává tušit, že kromě Brabců je zde již i někdo jiný.
A ta třetí příhoda? Třeba zase příště…
Napsat komentář