zdroj: FB
Spouštění rakve do hrobky (jak se to dělat nemá)
(jména jsou změněna, událost zcela autentická)
Dlouho jsem váhal, zda se touto historkou pochlubit. Ale pro poučení všem potomkům a následovníkům, tady ji máte……..
Když zemřela teta Jiřina, konal se pohřeb na hřbitově, kde si strýc Josef už s předstihem nechal vybudovat hrobku.
Po rozloučení v hřbitovní obřadní síni se u nás musí šest chlapů chopit madel a odnést rakev ke hrobu. V době, kdy se událost odehrávala už byla většina příbuzenstva v pokročilém věku, takže bylo jasné, že se musím zapojit.
Chopil jsem se tedy madla. Dovlekli jsme těžkou rakev k otevřené hrobce a posadili ji na dva trámky přes otvor. Dole ležela rakev s ostatky strýce, přes ní pak dvě traverzy zapuštěné do stěn, aby rakve neležely přímo na sobě. Kulisy pro následnou tragikomedii byly nachystány.
Coby herci následného dramatu se postavili čtyři chlapi. Já jsem stál u levé nohy nebožky. Proti mně stál jeden hrobník, vedle mě druhý a místo u hlavy na druhé straně bohužel zaujal syn zemřelé Jiří. Můj bratr, který rakev ke hrobu původně nesl naproti mně, po zmenšení počtu ze šesti nesoucích na čtyři ukládající, své místo ochotně přenechal jednomu z hrobníků, což si po následujících událostech pochvaloval.
Rakev se do hrobky nespouští úplně snadno. Otvor je totiž obvykle kratší než rakev (část otvoru totiž zakrývá pomník). Rakev je třeba omotat popruhy a čtyři lidé ji spouštějí tak, že ji celou zvednou, nejprve spustí jeden konec (hlavu) níž a teprve, až lze tuto část rakve zasunout pod pomník, zasunou ji tam. Tím se rakev i v nohou dostane nad otvor hrobky a lze ji srovnat do vodorovné polohy a opatrně spustit až na dno. Jedná se tedy o proces relativně náročný, protože v jednu chvíli je rakev dosti nakloněná a nestabilní. Také proto se právě při spouštění rakev popruhy omotává. V tomto případě k nestabilitě navíc přispěla skutečnost, že hrobníci naprosto nepochopitelně rakev neomotali, ale nechali jí na popruzích pouze ležet.
Zvedli jsme tedy rakev, někdo odstranil podkladné trámky na kterých do té doby nad otevřeným hrobem ležela, a začali jí „štelovat“ aby prošla vstupním otvorem. A v tu chvíli se věci zvrtly a nabraly rychlý spád. Jiří, poměrně hubený až subtilní chlapík navíc coby syn zesnulé logicky rozrušený nevybalancoval svoji polohu na pokraji hrobu. Při naklonění rakve na přední stranu a tím při přesunu váhy na jeho stranu ztratil rovnováhu a přepadl do hrobu. Naštěstí se nohou zarazil v „mezipatře“ na traverzách nad rakví strýce a nepadal až na dno. Při pádu logicky povolil svůj popruh čímž porušil křehkou stabilitu, v níž se rakev a její spouštěči nacházeli. Rakev se prudce naklonila a začala se díky poklesu na jednom rohu otáčet na bok. Funebrák na jeho straně v panice svůj popruh pustil. Já s druhým hrobníkem jsme naopak svou práci nevzdali a pevně drželi. Dubová truhla díky tomu nabrala rotaci, řítila se dolů a s mohutným třesknutím otočená vzhůru nohama dopadla na traverzy uvnitř hrobky a přimáčkla Jiřího nohu k boku hrobky. (I když to popisuji postupně, tak vše probíhalo prakticky najednou.) Ve stejném momentu se tedy řítil dolů Jiří i rakev a ten byl vzápětí dopadající truhlou přiražen a uvězněn mezi rakve a cihlovou stěnu hrobky.
Všichni jsme zůstali stát a zírali. V hlavě se mi tenkrát jenom honilo: Ty vole to je průser… Zíral jsem bezmocně na to dílo zkázy a bál jsem se jenom pohlédnout na ostatní pozůstalé.
Po chvíli se naštěstí funebráci vzpamatovali. Jeden seskočil do hrobu, odsunul rakev a pomohl zkrvavenému, ale živému Jiřímu z díry. Poté jsme pomocí znovu protažených popruhů otočili a srovnali do správné polohy potlučenou rakev, která se naštěstí nerozbila ani neotevřela a…… pak jsme se všichni včetně dalších asi padesáti smutečních hostů tvářili jako by se vlastně nic nestalo. Je obdivuhodné, jak reaguje člověk v okamžiku fatálního trapasu. Vrchol tomu nasadila moje máma, která za pár let zcela popřela, že by byla něčeho takového účastna.
Jiří zachoval glanc. V průběhu smuteční hostiny v restauraci U Vorla za námi ostatními bratranci stále zkrvavený a dobitý přišel a celou věc uzavřel slovy: „No na druhou stranu chlapi z toho může být po čase docela vtipná historka.“
Po letech, kdy bylo třeba udělat podobnou poslední službu našemu tátovi jsme na sebe s bratrem pohlédli a svorně jsme konstatovali: „Jiří? Jiří ne, ten zklamal.“
Napsat komentář