Poklad babičky Apolény
,,A co už jste v tom hrobu našel?“ Ptá se mě každý druhý náhodný kolemjdoucí, když kráčí kolem rozkopaného hrobu. No… ,,nic…“ říkám já, jednak proto, že je to pravda, a jednak taky z toho důvodu, že přesně vím, kam otázka směřuje a jakákoliv jiná odpověď by znamenala spoustu doplňujících dotazů, kolik zlata a stříbra už mám doma a nebo co s tím jinak dělám.
Pravdou je, že ze šperků jsem opravdu nikdy nic nenašel. Nevím proč, ale mezi lidmi snad opravdu koluje přesvědčení, že hrobník je něco jako irský leprikón s fajfkou a v zeleném cylindru , který nemá na práci nic jiného než vykopávat a zakopávat hrnce se zlatem podle toho, kde zrovna končí duha a rostou čtyřlístky.
Tedy, abych nelhal, nic cenného jsem v hrobě nenašel až do tohoto příběhu. I když nevím, jestli se to počítá, když jsem k tomu byl prakticky naveden, protože sám od sebe bych asi byl o tento druh zážitku opět ochuzen. Ale popořadě – vše začalo jako vždy, jako už stokrát. Domluvené kopání hrobu, s rodinou jsem mluvil pouze po telefonu, protože byli až z daleka a jejich ovdovělá teta žila zde v tomto kraji sama. Dal jsem se tedy do kopání. Po chvíli mi ale zvonil telefon znovu. Volala opět paní objednavatelka, snad abychom si ještě něco upřesnili, a tady už se rozhovor začal ubírat jinak.
-,, A pane hrobníku, mohla bych mít na vás otázku? Vy určitě narazíte na tu předchozí rakev, že ano? „
-,, Zajisté, paní, pokud není až moc hluboko, tak ano. „
– ,,A mohla bych vás o něco poprosit? Víte, až narazíte na babičku, už je tam čtyřicet let, já si to jako malá pamatuju, pochovávala se se zlatými náušnicemi, bylo by možné, že byste je našel a já bych si je potom vzala na pamatku? „
– chvíli jsem se zarazil – ,,ano, určitě ano, jestli na ně narazím, jsou vaše“, odpověděl jsem, aniž bych vlastně byl stoprocentně přesvědčen o tom, co právě říkám.
Po krátkém hovoru jsem si sedl na vedlejší hrob, abych řekl pravdu, trochu zaskočen takovou prosbou. V hlavě se mi začínalo bít několik protichůdných názorů na tuhle situaci. Má na něco takového vůbec pozůstalý nárok? Přece ty náušnice patří zesnulému a tak by to mělo asi i zůstat. Ale zase když člověk zemře, hned ve špitále šperky taky sundají a dají rodině a nikdo se nikoho neptá. Nebo má paní prostě jen strach, abych je nevzal já? Zas pokud si skoro půl století ty náušnice pamatuje, asi na nich něco bude. Ale i tak, kdo mi dokáže, jestli jsem je našel? Co když je najdu, ale rozhodnu se, že je v hrobě nechám? Nebo naopak, co když je nenajdu a budou říkat, že jsem si je nechal?
Po chvíli přemýšlení, kdy jsem se jak kyvadlo názorově pohyboval tam a zpátky nakonec zvítězil archeologický duch a rozhodl jsem se, že pokud je to přání rodiny, mělo by se vyplnit, hlavně taky proto, že nemá cenu být osočován z toho, že jsem nález případně zcizil. Ale do náušnic ještě nějaký ten metr hlíny chyběl. Vlastně jsem vůbec ani nevěděl, jestli na ně narazím, a do jaké hloubky budu muset jít. Zrovna na tomto hřbitově je hlína celkem milostivá a nebývá až tak mokrá. Jsou hroby, kde bych to vzdal už předem, protože během kopu se hlína mění v jedno veliké blátivé svinstvo, které nejde ani pořádně nabrat na rýč a vyhodit ven, natožpak v něm něco hledat, prakticky ani neznámo přesně co.
Na druhou stranu, najít náušnice zas není až tak neřešitelný úkol, za předpokladu, že babička měla jen jednu hlavu a ne devět, jak bájná hydra v Argolidě. Fotka na pomníku nebyla, takže jeden nikdy neví…
Metr třicet – ani stopa po rakvi. Metr čtyricet – opět ani stopa. Že by si spletli stranu? Už jsem začínal být nervózní. Po dalších deseti centimetrech začalo dno hrobu lehce pružit, což objasnilo situaci. Rakev byla v prohlubu, a co víc, držela po čtyřiceti letech vcelku. To jsem se v duchu zaradoval, stačilo len lehce uvolnit desku v oblasti hlavy a náušnice vzít. Než jsem však pečlivě začistil dno, tak prišlo přesně to, co jsem nechtěl. Ozvalo se hlasité KŘUP! – a já jsem stál rázem o stopu hlouběji, než by mi bylo milé. Spolu s rakví se sesypala i hlína, takže z minutové záležitosti se naráz stala pátraci akce velkeho rozsahu. Z hlíny za malou chvíli vykoukla lebka s pečlivě uvázaným černým šátkem a bujnými blonďatými kadeřemi. Pečlivě jsem odvázal šátek a začal se probírat ještě nezetlelými vlasy. Hurá! Tedy – našel jsem jednu.
Pokud jste si představovali stejně jako já nějaké velké zlaté náušnice s kamenem, který by mohl konkurovat korunovačním klenotům, byli byste zklamáni. V rukou se mi třpytila taková malá pecka, které bych si snad v běžném hrobě ani nevšiml. Začal jsem věřit tomu, že opravdu za tímto přáním rodiny nestojí žádné finanční ani jiné zištné cíle a že mělo jít opravdu jen o památku z mládí na hodnou babičku. Pustil jsem se do hledání i té druhé, ale ač jsem se snažil sebevíc, stále unikala mému zraku. Kolem lebky nic, ve vlasech také ne, na šátku taktéž, jakl jsem se tedy přesívat hlínu v okolí, slaměnou výstelku z rakve a další místa, kde jsem tušil aspoň přibližný možný výskyt. Čas běžel, ale snaha nebyla korunována úspěchem. Ba naopak, začalo to vypadat na trpkou prohru, kdy se mi i přes veškerou snahu podaří zachránit jen jednu. Abych vás ale nenapínal – po chvíli se mi podařilo najít i tu druhou, a na hromádce už třikrát prohledané, kde bych ji vůbec nečekal.
Nakonec se tedy povedlo, měl jsem ze sebe dobrý pocit. Vše jsem uvedl do pořádku a po pohřbu odevzdal náušnice překvapené paní. Ta ani nečekala, že se mi je podaří zachránit. Zavolala hned svou sestru, která telefonovala u kostelních vrat, a každá si vzala jednu náušnici na památku.
Konec dobrý, všechno dobré. Už jsem si odvykl nad takovými věcmi složitě přemýšlet, koneckonců, hrobník na hřbitově od přemýšlení není a o posuzování takových věcí už vůbec ne. Tak si to třeba jednou nahoře s babičkou vyříkají a je možné, že se na ně za to zlobit nebude.
Napsat komentář