Z deníčku hrobaře – speciál

Dušičky, velké finále roku

Svátek, který máme všichni rádi, a nejvíc kvetinářky a vazačky, které se na listopad těší jak středoškolák na první výplatu a taky polští výrobci hřbitovních svíček, kteří jedou na plné obrátky a nestačí na účtech sledovat přibývající nuly .

Tak, a opět to mám za sebou, celý ten začátek listopadu, svátky zesnulých, včera dva pohřby, dneska dva pohřby, do toho celodenní vytrvalý déšť, prostě počasí si vždycky umí vybrat.

Ale už hážu rýč do kouta a aspoň pro dnešní večer trošku spočinu, když už jsou ty svátky..

Tak si představte, že na mě někdo pamatoval. Jak již bývá zvykem (římským), když má někdo narozeniny nebo výročí, bývá blízkým okolím obdarován. A tak jsem k dušičkám dostal nový hřbitov, a to v krásné malé obci Veselíčko. Bývalý hrobnický mistr, jistý pan Ház byl zvolen ve vedlejší dědině starostou a tak bylo potřeba nové místo obsadit. Ne, že bych se o to prosil, ale volba padla na mě a jsem tomu rád. Daleko to není, je tu hezky a dobře se tu kope.

Už jste si někdy všimli, že jsou si některé hřbitovy zvenčí podobné jako vejce vejci? Aspoň tady to tak je. Mám dva hřbitovy, i kterých jsou prakticky identické vstupní brány včetně zdí (asi jeden architekt) a taky je tu v okolí několik hřbitovů s cihlovou zídkou a se čtvercovými budovami po obou předních rozích. Jedna márnice a druhá bývalý (žel) domek pro hrobníka. Nyní tam bydlí jen obecní bordel, ale v deštivém počasí je človek rád za každou střechu nad hlavou. A stejně jako včera, i dnes budu nocovat na dušičkovém hřbitově. Nějak se mi odsud nechce, koneckonců, zítra můžu hned pokračovat v práci. Pořád čekám na nějaký paranormální zážitek, a ono pořád nic, ať už jsou dušičky nebo ne. A já bych se i celkem rád s vámi podělil.

Uff, letos nemám na ty dušičky ani náladu, kolik té práce bylo…

Svěřím vám teď tajemství – nevím, co to je tato kultura kolem hrobů, vlastně ani žádný hrob nikde nemáme jako rodina až jak daleko má paměť sahá. A tak jsem sám typická kovářova kobyla a hrobový bezdomovec. U nás v rodu bylo vždy zvykem, že když někdo z rodiny zemře, zůstane doma v urně do té doby, než zemře druhý z páru a potom se prováděl společný vsyp na loučku. Takže jsem už s bratrem od útlého mládí pokukoval ve skříni u dědy po urně s babičkou, poté se u nás vesele popelil ve skříni i druhý děda, zkrátka rodinná tradice z obou stran. A taky nikdy nikdo nechodil na hřbitov. Vsypem to vždy končilo a už se vzpomínalo jen doma.

Proto se na dušičky dívám jako takový nezúčastněný pozorovatel a díky své profesi vidím i tu skrytou stranu, kterou návštěvníci hřbitova přehlédnou nebo se jich netýká. Taky proto je ani moc v oblibě nemám, protože je to komerce jako kazdý jiný svátek ( to mi vadí asi nejmíň) a hlavně je na hřbitově i před ním obrovská koncentrace lidí, z nichž ne každý je jak bych to řekl .. Sókratés, no prostě mají průvan v bedně a myši na majáku, a dokáží člověka pěkně naštvat už ze startu dne.

Začala to jistá paní z nejmenovaného města, která si zkracovala cestu přes cizí hroby, zakopla a praštila sebou v celé své gramlavosti jak pytel s ovsem a už žene stížnosti na všechny strany, mnou a správou hřbitova počínaje, starostou, ombudsmanem a soudem ve Štrasburku konče. Pak je tady další kategorie chronických stěžovačů na všechno a všechny, a na hrobě je listí, a tam ji někdo pokapal hrob, a jak to že je to tak špinavé když včera to bylo umyté, a že jsou plné popelnice, a že lampa před hřbitovem nesvítí, vždy se něco najde.

Ostatně, s těmi popelnicemi je to kategorie sama o sobě. Vždy se hrozně bavím jak lidi nadávají, že je drahý nájem na hroby, a kdo to má platit, ale pak během pouhých čtrnácti dnů jsou schopni naházet bordelem dva osmikubíkové kontejnery a pořád jim je to málo. Jednou se mi stalo, že jsem si dva dny nechal před hřbitovem stát vozík s věcmi, a když jsem posléze přišel, vozík byl až po bočnice naházený vypálenými svíčkami a sklem. To vždy někdo začne a ostatní se té skvělé myšlenky chytí.

Taky mě vždycky dokáže dopálit, když se obec rozhodne zřídit bioodpadove popelnice s pozdějším využitím v kompostárně, ale půlka lidí to není schopna respektovat a háže svíčky jednoduše tam, kde je místo nebo kde je to blíž. Jako by byl problém to vzít do kufru a vyhodit třeba doma.

Vyšší koncentrace lidí s sebou nese taky další jev, a to ten, že před hřbitovem či u nejbližšího keře to začíná nápadně zrakově i po čichu připomínat rumunské odpočívadlo pro kamiony se vším, co k tomu patří. Ti drzejší se neotálejí zalézt i do márnice, je- li otevřená nebo skočit přímo za hrob. (Za cizí, samozřejmě, jak jinak). Na jednom z mých hřbitovů minulé svátky tato situace dosáhla už takového vrcholu, že musela zasáhnout obec a na inkriminovaných místech zavěsit cedule upozorňující návštěvniky, že by nebylo špatné se začít chovat jako inteligentní civilizovaný běloch a když už , tak aspoň ne na hřbitově, když je za hřbitovem asi sto hektarů pole.

A aby toho nebylo málo, ještě další měsíc budu poslouchat, kdo co komu ukradl, zničil, kde se co ztratilo. …

No zkrátka a dobře, už aby bylo zase na hřbitově normálně, jak jsem na to zvyklý. Jen hroby, klid a mír.

Hezké svátky zesnulých, ať už slavite jakkoliv