autor: Gaius Servilius Vespillo
Tak dej cihlu k cihle, postav třeba zeď
Část druhá:
…tak, kde jsme to přestali… a jo, jak jsem to vykopal!
…Ke kopání mi navíc přibyla ještě taková ranní kratochvíle aneb lovení myší a hrabošů z hrobky. Pamatujete ze školy na ty nástěnné obrazy z doby pravěké od Zdeňka Buriana? Jak na jednom byl ten mamut chycený do vykopané jámy, kolem kterého křepčili lovci s oštepy? Pominu-li to, že je to historický nesmysl (kdo a čím by v pravěku takové krátery kopal), přesně takový pohled se mi každé ráno po příchodu na hřbitov naskýtal. Po dně budoucí hrobky si to vždy pobíhalo několik hlodavců, kteří nepozorností spadli dovnitř a nyní zoufale hledali cestu ven. Moc bych za to nedal, že to byli dennodenně jedni a ti samí jedinci, kteří holt byli na přemýšlení i na myší poměry trochu slabší a jen permanentní přežranost všech okolních dravců a lenost místních koček způsobila, že se dožili dospělosti.
Dny dál plynuly a listopadové počasí s mlhami a mrholením začínalo práci pomalu ale jistě komplikovat. Výkop byl hotov, svou monumentální velikostí připomínal obrovský podzemní bunkr a nyní již zbývalo postavit pohřební komoru. Kvíkání jezdících koleček otočilo směr a na hřbitov se postupně musely navozit věci, které náklaďák z blízkých stavebnin složil před hřbitovní bránu. Asi čtyři tuny makadamu na drenáž, nějakou tu paletu dlaždic, pět tun tvárnic, nepočítaně pytlů s betonem a já už radši ani nevím co ještě.
Základní věnec a řada tvárnic se položila do základu relativně rychle a na další dny už se plánovalo stavět do výšky. Vždycky půlden tvořilo tahání materiálu do díry, která již po chvílích začala hrobku vzdáleně i připomínat a půlden se zdilo.
A tady se stalo to, co jsem jen tak lehce zmiňoval na začátku deníčku. Opět zaúřadovalo pověstné štěstíčko a jako kocour si škrtám další život z devíti. To mě tehdy zachránil starý márniční vaťák. Ten den se počasí natolik pokazilo, že veškeré oblečení už bylo mokré a tak jsem prohledával márnici, jestli se tam nenajde něco nositelného. Sem tam se po předchozích hrobařích i něco najde. Pod hromadou trámů se objevil klasický zelený vatovaný kabátec naimpregnovaný za ta léta myšinou, kterého bych se jindy nedotknul ani dráždidlem na opice, ale v nouzi se nad tím nepřemýšlí. Vidina suchých a teplých svršků zvítězila. Okolí hrobky začalo puchem vaťáku nápadně připomínat zverimex, ale pořád lepší, než celou tuto anabázi odležet s angínou.
Znovu jsem začal snášet po žebříku ztracené bednění dolů, abych měl dostatek materiálu pod rukou, když v tom se mi na mokrém žebříku sesmekla noha a tvárnice už jen urychlila pád dolů. Přímo pod žebříkem trčely vzhůru zabetonované roxory z předchozího dne, samozřejmě bez jakéhokoliv krytí a na které jsem přímo z dvoumetrové výšky přistál. Nějakým zázrakem se mi jich většina vyhla, jen dva se zapíchly hluboko do vaťáku někde v oblasti spodních žeber, prošly až pod mikinu, ale díky tlusté vrstvě oblečení se vychýlily do strany a já se už jen poválel po vrstvě makadamu a hlíny. A tak mě tento socialistický družstevní myší kožich opět zachránil před těžkým úrazem nebo bídným koncem, protože kdybych byl jen v triku nebo svetru projdou armovací tyče skrz. Doteď mám na boku jizvu v místě, kde se jeden už do žeber lehce zaryl.
Pro ten den jsem práci ukončil, ne tedy kvůli zmiňovanému dobrodružství, ale prostě počasí se natolik zhoršilo, že už jsem to nechtěl riskovat podruhé.
Moc jsem si nepomohl. Další týden promrholil celý, ale v listopadu už to tak prostě bývá.
Asi za týden byla stavba prakticky hotová. Stěny držely, hrobka byla obložená už i zvenčí nopovou fólií a zbývala podlaha. Takže opět kolečka do rukou a navozit do hrobky několik tun kameniva na drenážní vrstvu. Poté už jen dlaždice, trošku opravit otvory pro patra a další drobné dodělky, které už byly jen taková drobná povinnost po vší té hrůze. A taky úklid… ač se človek snažil, přeci jen bylo okolí hřbitova touto pracovní činností poznamenáno až až.
Hrobka se shora provizorně zakryla, zazimovala, dosypala po okrajích hlínou a byla připravena na další jarní kolo, které už nebylo v mé režii, ale v rukou kameníků. Vlastně ani nevím, kdo ji dodělával. Vím jen, že výběrové kolo bylo stejně,,náročné“ jako sehnat mě. Já jsem zatím trochu finančně přemluvil místní družstevníky, aby vzali vlečku, traktor a malý nakladač a rozvezli nakopaných třicet kubíků po okolních širých lánech, protože ještě tu odvážet, tak by mě opravdu už hráblo.
A tak se mi podařilo tohle veledílo slavně dokončit. Nový pyšný majitel nešetřil chválou (ještě aby ne za to všechno) a já, pomalu zapomínaje na celý ten opruz okolo jsem začal cítit něco jako hrdost a pýchu. Radost mi pak pokazilo až vyúčtování toho všeho, protože jsem na tom po odečtení všech nákladů nevydělal takřka nic. Co naplat ,vše není jen o penězích, a někdy asi není úplně souzeno vydělat.
Celé následující jaro jsem nezapomněl pokaždé při cestě okolo nakouknout, jak se daří mé hrobce a kdy už konečně bude slavné finále. A jednou začátkem léta bylo opravdu vše hotovo. Hrobka byla krásná, nová, opravdu decentní a pěkná.
Při další cestě jsem si taky všimnul, že už se do hrobky i pochovávalo… Jak vidno, nestavěla se nadarmo a tušení pana zřizovatele o brzkém konci bytí nebyla žádná hypochondrie.
Beru to sice vůči své osobě jako trošku zradu že si pohřeb objednal u pohřební služby, která mě ani nepřizvala a já si tak nemohl svého díla patřičně užít, a taky jsem si uvědomil, že jsem si v hrobce zapomněl v jednom z otvorů pro patro pod polystyrenem svůj drahý pracovní nůž a chtěl jsem si ho při otevření vzít. No, nepodařilo se.
Tak snad v příštím kole. Čas v těchto případech vždycky hraje pro mě.
Napsat komentář