Z deníčku hrobaře 23

autor: Gaius Servilius Vespillo

Zvířátka jsou naši přátelé… mravenci zvlášť

A máme tady podzim, krásné to období roku, jako ostatně i ty ostatní. V dnešní historce se ale vzpomínkou vrátím ještě do léta, kdy se tato příhoda udála.

Nestala se tedy přímo mně, máme tu dvě další hlavní role, ale měl jsem na ní lví podíl a taky jsem si to po skončení pohřbu pořádně po zásluze slízl, k tomu se dostaneme

Už se psalo dřív, netřeba se opakovat, hřbitov je jedna veliká zoologická zahrada, takový velmi osobitý biotop, který se sice proměňuje místo od místa v závislosti na lokaci , počtu stromů, trávy a blízkosti okolní přírody či zástavby, faktem je, že nikdy tam člověk není úplně sám. Už tu byly fotky koček ,veverek, zajíců, srnek, ptáků, žab, no prostě veškeré hřbitovní fauny, se kterou se člověk potkává a někdy i nedobrovolně dělí o svačinu.

A pak tady máme další živočichy, kteří sice na hřbitov taky patří, ale pracovat vedle nich nebo s nimi už se příliš nechce. Onehdá jsem seděl ve Šternberku na hrobě a pozoroval, jak pod jedním hrobovým rámem mají důmyslně vykutané hnízdo vosy a nebylo jich tam zrovna málo. To už je lepší si dávat pozor a našlapovat opatrně. A druhým takovým potvorstvem jsou mravenci. Mně osobně nevadí, mám mravence rád už kvůli jejich pracovitosti a kolektivní inteligenci, ale někdy je s nimi boj. Obvzvlášť, pokud se rozhodnou udělat mraveniště přímo uprostřed hrobu…

Bylo to někdy koncem prázdnin. Tehdy se těch pohřbů seběhlo na můj vkus celkem dost. Čtyři hlášené, nějaké ukládání uren, samozřejmě vše přes celý okres, takže času nebylo nazbyt a pracoval jsem od rána do rána. A jeden z pohřbů měl být v jedné vesničce u Prostějova. Taková klasika, hrob hezký, zakrytý deskami, přímo u zídky, za kterou se tyčilo mohutné stromořadí. Přijel jsem už celkem pozdě a jal se odkrývat stranu, která se měla kopat.

Po odkrytí desek mě čekalo velmi nemilé překvapení! Celý hrob byl jedno obrovské mraveniště. Hlína se hýbala jak písky na Sahaře, mravenců jak lidí v Pekingu a jakákoliv chuť do práce byla ta tam. Ne, že bych se už předtím s mravenci nesetkal, ale rozhodně to nikdy nedosahovalo takového průšvihu. A že ty potvory umí kousat!

V pohádkách je to jednoduché – kuchtík vyslaný za trest pro princeznu co jede kolem mraveniště jim hodí nějaké drobky nebo vyseká hořící keř a mravenci mu za to potom ze samého vděku vytáhnou trn z paty, když Jiřík při plnění královského úkolu neví z které do které, po čtyřech leze po louce a kouká mezi trsy jak husa do flašky hledaje Zlatovlásčiny perly z náhrdelníku.

Nebo takový Ferda – optimistický, s pionýrským šátkem, chytrý a úspěšný, co neustále dožírá Pytlíka a bojuje za lepší hmyzí zítřky svými budovatelskými nápady.

Jelikož nejsem ani Beruška ani královský kuchař, bylo potřeba vymyslet něco chytrého, jak na to.

Naštěstí, každá situace má své řešení – pozorujíc toto zlověstné hemžení jsem si vzpomněl, že nedaleko bydlí již několikrát v deníčku vzpomínaná šikovná mladá hrobnice Silvie, která neustále říká, jaká že je to škoda, že má tak málo práce.

Tak se zrodil plán. Posadil jsem tedy hlas o tercii výš abych si dodal na roztomilosti a s úlisností vlka snažícího se proniknout do chalupy ke kůzlátkům jsem začal vykládat, jaký mám bezvadný kšeft hned vedle ní, ale že bohůmžel z časových důvodů vážně nestíhám a že to bude supr výdělek bez námahy. A že už je to odkryté, i bednění postavené, co bych pro ni neudělal, no prostě nešlo odolat. A tak jsme si plácli – milý hrob jsem s pocitem úlevy jednoduše propachtoval.

Nechal jsem tedy mravence mravencům a jel se věnovat ostatním přívětivějším hrobům bez známek pohybu. Příští den jsem jak na trní očekával, až mi zazvoní telefon – světe div se, nic. Večer jsem se jel podívat, jak to nakonec dopadlo, a k mému překvapení jsem našel hotový hrob. Vzorně vykopaný, připravený, mravenci přestěhováni do bednění o pár metrů dál, no jeden by se podivil. Že bych nakonec celou situaci přece jen špatně vyhodnotil a udělal z komára velblouda? No, i kdyby, tak co. Vše je připravené a to je hlavní.

Příští den byl pohřeb. Na Silvu je spoleh, tak jsem tomu nechal volný průběh bez jakékoliv kontroly a přijel opět až večer pro bednění. Hrob zasypaný, nazdobený, věci poskládané, kytice a věnce sice vypadaly jako kdyby je někdo posypal mákem, jak se po nich zas ta černota hemžila. Ale jinak ticho po pěšině, žádná zpráva, nic. Nyní už jsem to zvědavostí nevydržel já a rozhodl se, že zavolám jak to šlo a poděkuju za vzornou spolupráci.

Ztichlým hřbitovem z mikrofonu začaly padat nadávky tak nahlas, že se v přilehlých Dubanech u kostela rozštěkali všichni psi a mě bylo jasné, že můj skvělý trik byl odhalen.

A cože se vlastně všechno stalo? No, dopadlo to přesně, jak jsem tušil. Mravenci se nedali kdo už měl s nimi tu čest, dá za pravdu. Jen co se začalo kopat, byl jich plný rýč, plné rukavice i nohavice a začali kousat jak vojenská kopřiváková deka.

Když jsem řekl, že to bude rychlý kšeft a bude to rychle hotovo, vlastně jsem ani moc nelhal, protože s mravenci pod oblečením se ani pomalu dělat nedá.

Následující dny mi přišly fotky, obě nohy oteklé, že se nevešly do bot a skončilo to o pár dnů později pohotovostí s hnisavým zánětem obou kotníků, neschopenkou a antibiotiky… Ale už zase běhá jako laňka, takže jak to tak bývá, konec dobrý, všechno dobré – hrob se vykopal na jedničku, já jsem zůstal nepožrán, Silva si vydělala a lékařskou zprávou ,,pokousána mravenci při výkopu hrobu“ se budou bavit doktoři ještě dlouho.