Operace Doloplazy

A je to za mnou, nejsložitější pohřeb tohoto roku, který si celkem symbolicky počkal skoro až na jeho konec. A slíbil jsem, že o něm poreferuji i zde🙂 Pamatujete si na staré kreslené příběhy o Asterixovi a ten charakteristický začátek? Kdybych ho měl parafrázovat, znělo by to asi takhle –

Píše se rok 2023 a celý hřbitov v Doloplazích má tlecí dobu 10 let. Celý? No…ne celý, (teď zaostří ta lupa na mapě) až na dva hroby nahoře za křížkem , kde je tlecí doba úctyhodných 40 let. K radosti těm, kteří ho vlastní. A jelikož ještě jeden z těchto dvou je kněžský hrob, do kterého se už asi pochovávat nikdy nebude, zbývá nám ten druhý – a přesně o něm to dnes bude.

Hřbitov v Doloplazích – malý, útulný vesnický hřbitov, o kterém je řeč. Celý stoupá do mírného kopečku. Vidíte napravo pod tím stromem ten křížek u kterého mají lidi diskusní kroužek? Tak tam je problém

Ale vezmu to úplně od začátku.

Hřbitov v Doloplazích jsem dostal pod sebe už dávno, byl to jeden z mých prvních a znám ho celkem dobře jak nad zemí tak pod ní. Vždycky jsem ho měl za jeden z těch odpočinkových, je tu sice taková protivná žlutice s kamínky, ale nic co by nešlo jen rýčem a ani náznak po nějaké vodě nebo podobném potvorstvu, co komplikuje práci. I hrobky vždy suché. Když mi tedy před pěti lety volala rodina, že chce vykopat hrob, ani náznakem jsem nečekal, že by se to nějak mělo zvrtnout. Až na jeden požadavek – ,,pane hrobníku, víte, my máme takový pěkný hrob, a vedle taky je takový, my si nepřejeme, aby tu někde vedle byla bedna s hlínou, víte, ono to není okulibé, co kdybyste tu veškerou hlínu kolečkoval až za bránu a pak ji zase přivezl nazpět?“

Mezi stromy vykukuje bývalý hrobnický domek s márnicí. Bohůmžel, příští rok projde rekonstrukcí (rozuměj – půlka se ho shodí) a bude zde patrně nějaký ten tuctový holubník s chlívky na urny. Protestuji, leč asi marně

No že by se mi do toho chtělo, to se říct nedalo. Až nějaká ta tisícovka slíbená navíc mi znovu vrátila chuť do života a pustil jsem se do práce. K mému překvapení se ale situace vyvíjela úplně jinak, než jsem byl zvyklý. Už v metru hloubky začala hlína nepříjemně lepit a mokvat a bylo jasné, že je zle. A taky že jo. O dva rýče hlouběji na mě vykoukla vodou zakonzervovaná celá rakev s …vodou zakonzervovaným celým zvoskovatělým panem hospodářem, který vypadal přesně jako v okamžik svého pohřbu před 70 lety.

Stát se to před několika staletími, člověk by jen vykřikl něco o zázraku a poznamenán příběhy o nerozkládajících se tělech svatých by pana Josefa zbožný vesnický lid dal do skleněné rakve jak Sněhurku, přemístil do místního kostela než se zbuduje nové poutní místo a křížová cesta by vedla pomalu až někde pod Jeseníky. Takhle pan Josef svou šanci propásl a řešilo se, co teď. Toto bylo poprvé, kdy jsem postupoval dle litery zákona, informoval rodinu a tělo se celé vyzvedlo, umístilo do nové rakve a poté bylo pohřební službou převezeno ke zpopelnění. Nový pohřeb tedy následujícího dne proběhnul jak měl, nicméně tato událost neušla sluchu a zraku celé vesnice a začalo se řešit, jak je to možné, že je na hřbitově voda, kde by se tam vzala a co dělat.

Vyhloubený hrob, tady je krásně vidět zdroj problému – to šedé, to je jíl. A ten vodu nepustí. Takže se drží nad ním. No a pod ním už jen šutrovice z podloží

Obzvláště rozmrzelá z toho byla hlavně rodina, která počítala, že se do toho hrobu bude pohřbívat i nadále a touto skutečností byla nemile překvapena. Stejně jako obecní úřad, který musel nařídit a nechat vypracovat nový hydrogeologický průzkum pro celý hřbitov.

A někde tady bych mohl dnes navázat. Hydrogeologický průzkum dopadl tak, jak jsem naznačoval v úvodu. Celý hřbitov normální, jen nahoře u dvou hrobů je místo polňačky jílové ložisko na skále, které nepustí vodu hlouběji do země a ta se pak drží v hrobech a dělá neplechu. Milá rodina si to nenechala líbit a začaly se rodit nejrůznější plány, jak situaci řešit, od bláznivých po šílené. Cílem bylo za každou cenu hrob odvodnit, aby se situace s kremací již neopakovala. A tak se navrhl systém drenáží s kombinací odvodňovacích kanálků v podloží a jediné na co se čekalo byl další pohřeb. A ten přišel nyní, po pěti letech.

Příprava na trativod

Tak nějak jsem tušil, že to bude divočina, když jsem viděl ono číslo na telefonu. Zasedla rodinná mužská rada spolu se mnou a rozdaly se úkoly. Za každou cenu vyhloubit hrob minimálně dva a půl metru hluboko pod jílové ložisko až do podloží, natáhnout dvě patra DN drenážních trubek, vykamínkovat podloží, dále se dovezly KGM trubky na průběžné sondy a další dvě tuny písku, ve kterých měla být uložena rakev namísto těžké hlíny. A abych nezapomněl – ,,jo a kdybyste tu hlínu zase kolečkoval pryč ze hřbitova, minule to bylo skvělé, to se nám líbilo!“

Pustilo se tedy do práce. Bylo to … náročné. Dva dny se jen odvážela mokrá hlína s jílem, až se konečně dostalo pod podloží. Jen co se odvozila hlína, zase se vozil písek a makadam, co složily stavebniny z vlečky přímo ke hřbitovu. A tak na dně hrobu místo chvojek a kvítí začala vznikat odvodňovaci soustava s vyústěním do trativodu, který se možná v bodoucnu podle potřeby rozšíří.

Tady už je pode dnem první soustava drenážních trubek v písku. Okem nic nejde poznat

V den pohřbu bylo vše nachystáno a jediné oko by nepoznalo, jaká exotika se zde děla. Jen zasvěcení věděli své. Na spuštenou rakev namísto hlíny z rodné hroudy čekala ještě jedna soustava trubek a kubík písku. A další kolo nekonečného kolečkování.

Druhá soustava ještě okolo rakve

Posledních několik hodin práce už jsem toho měl vážně dost. Do všeho ještě celý týden statečně pršelo, foukalo a celkově bylo hnusně. Ale jakkoliv všechno výše popsané zní šíleně, mělo to smysl. Nedělalo se to nadarmo a velmi si cením lidí, kteří se nenechají zlomit konstatováním o tlecí době a řeší své místo posledního odpočinku nejen pohledově shora, ale i zespoda, kde je to koneckonců důležité minimálně stejně.

No a tady už je jen technické zázemí za zadní brankou. Tohle se muselo kolečkovat ven, a pak zase dovnitř. Ještě že tohle nedělám u každého pohřbu, by mě trefilo

Vlastně jsem nedělal nic jiného, než o co se pokoušeli jezoviti na hřbitově ve Střílkách, jen trochu moderněji a v trošku menším měřítku. Ale to že voda není dobrá v botách, natožpak v hrobě, to se všeobecně ví už staletí