Z deníčku hrobaře 26

autor: Gaius Servilius Vespillo  

Zima a mráz, hrobů čas

Jedno staré přísloví říká: počasí, největší nepřítel hrobaře. Z části to samozřejmě pravda je, což mi potvrdí každý kdo pracuje venku, ale tak už je to na tom světě zařízené a reklamovat není kde.

A tak tady máme leden a s ním zimu, zas a znova jako každý rok. S klesající teplotou se začíná taky množit můj ,,oblíbený“ dotaz pokládaný neznalým hřbitovním civilním návštěvnictvem: ,

,A jak se v zimě takový hrob kope?“

… No jak by se asi takový hrob v zimě kopal? Nahoru těžko, do boku taky nic moc, tak asi směrem dolů jako obyčejně. Hodně záleží na tom, v jaké fázi práce se mě na to kdo zeptá. Pokud ještě kopat nezačínám, jsem celkem milý. Pokud už jsem překonal první půl metr, tak taky. V ostatních případech raději nic moc neříkám a jen kolem sebe hážu zlé pohledy. (V mysli se mi odehrává veselý obraz supa, který se zaujetím pozoruje zájezd vtipkujících důchodců při procházce lesem, čekaje až některý trochu ubere na tempu). Stejně se tvářím i v případě, že se objeví někdo se spolehlivými zaručenými radami, jak si ulehčit práci a jak se to prý dělalo dřív. A tak poslouchám již po tisícáté příběhy o tom, jak si dřív hrobník na hrobě rozdělával oheň aby hlína trochu změkla nebo že brácha strejdy by se tak nedřel a vzal si na to sbíječku, ať si někde půjčím bagřík a podobné nesmysly.

Zrovna ten oheň na hrobě patří k takovým oblíbeným legendám jako že zaměstnanci krematoria před směnou fasovali od zaměstnavatele rum (ne, nefasovali) nebo že se mrtvý při kremaci v peci může tím žárem posadit (ne, fakt nemůže).

Ale teď vážně. V zimě se kope prakticky stejně jako v létě. Občas to bývá zmrzlé a musí se člověk trochu přiobléct, ale naše republika opravdu nepatří ke krajinám pokrytým celoročně permafrostem aby se bez mechanizace kopat nedalo. Chce to jen krumpáč, trochu síly, trochu trpělivosti a do hodiny je člověk z nejhoršího venku.

Daleko větší trápení bývá s deskami na hrobech, které je potřeba odkrýt. Ty dokáží být přimrzlé opravdu poctivě a je třeba je odmrazit od sebe technickým lihem, pokud nechci riskovat škodnou událost. Odměnou bývá to, že pod deskami hlína nevývá promrzlá tolik, třeba místo dvaceti centimetrů jen deset a míň se člověk nadře při samotném kopu.

Ovšem jeden hrob mi dal tento leden opravdu zabrat. Na některých hřbitovech panuje takový hezký zvyk dávat tak deset centimetrů pod hlínu králičí pletivo, nejlépe po celé ploše ve dvou vrstvách, protože jistota je jistota a krtek je sviňa, toho jen tak něco nezastaví aby do hrobu nevlezl a nevyváděl tam vylomeniny. Na hrobě k tomu ještě desky, přimrzlé úplně předpisově a počasí zrovna jak na Čukotce i se studeným větrem. To jsem ještě o tom pletivu pode mnou neměl ani tušení, tak jsem svou nervovou soustavu nešetřil a pěkně se rozohnil už při odkrývání.

A když potom jeden začne mlátit vší silou do hlíny, která se ani nehne a pevně drží spojená dvěma vmrzlými vrstvami pletiva, to už i nějaká ta nadávka padne. První krumpáč odešel po půlhodině se zlomeným toporem na neschopenku a proletěl se přes zeď, rýč tupý od pletiva, no zážitková turistika za všechny drobné . Silnici před hřbitovem bych rozkopal rychleji. Ale tak to už prostě k zimě patří. Zrovna to pletivo dokáže pěkně štvát i v létě a ne tak teď .

K dalším takovým takovým pastem na zimních hřbitovech patří náledí. Když terén pěkně nataje a vzápětí opět zmrzne, bývá veselo. Minulý rok muselo pohřební auto jednou od kostela až na hřbitov couvat, což v průvodu vypadalo celkem komicky, ale opravdu vyjet mírný kopec ke hřbitovu jinak nešlo. Taky se sem tam opět vytáhnou a opráší máry, protože když čtyři nesou rakev a jeden uklouzne, vzápětí jich na zemi leží všech pět.

A co víc, kloužou také hroby samotné. Desky se promění ve skluzavku a i přes důsledné upozorňování to stejně vždycky někdo zkusí a vzápětí se škrábe na naražené kostrči.

Letos ještě takové dny nebyly, ale vloni si je pamatuji dobře.

To bylo tehdy v půlce prosince, možná si to pamatujete, jak mohutně během jednoho dne napadlo skoro třicet centimetrů a pak to střídavě tálo a mrzlo. V pondělí jsem se šel dívat na hrob, který se měl kopat. Zelená tráva, teplota nad nulou, tak jsem si přivezl věci a že se do toho ve středu pustím. A ve středu sněhu, že jsem nenašel ani věci, ani pomalu onen hrob! Od brány až k hrobu jsem si klestil cestu hráblem jak princ trním k Šípkové Růžence, hledal položené připravené desky a přemýšlel, kdy jsem naposledy na Olomoucku viděl tolik sněhu. Následující den před pohřbem jsem si cestu k Růžence s hráblem zopakoval, protože opět notně připadlo a jelikož se teploty držely tak nějak všelijak kolem nuly a lehce pod, začala zámková dlažba nepříjemně jezdit. A stokrát jsem si říkal, že si musím dávat pozor a stejně jsem byl první, kdo začal na pohřbu s kulturní vložkou.

Černé auto i s průvodem přišlo ke hřbitovu a já jsem se hned iniciativně chopil věnců s úmyslem, že je donesu k hrobu. A jelikož jako správný chlap přece nebudu chodit dvakrát, že ano, naložil jsem si požehnaně, na každou ruku dva jak korále a do rukou ještě nějakou drobotinu. A jen co jsem vstoupil za bránu tak žuch! Nohy mi ujely, i ty věnce tomu pomohly, plesklo to jak padající kobylinec a já se válel po chodníku i s nesenou květenou. Jak se člověk snažil ještě podvědomě ušetřit ty věnce poškození, odnesly to hlavně kolena a rameno.

Snažil sem se samozřejmě zvednout jakože nic, ale zbylá cesta k hrobu připomínala ploužení piráta s jednou nohou dřevěnou a druhou naraženou. Mé tempo taky nebylo po této kulturní vložce nejrychlejší a měl jsem co dělat abych se tam dostal dřív než rakev. Chvíli po mě si svou minutku slávy vybral i ministrant, který se snažil dostat za hrob a zapackoval o cosi tam někde v uličce mezi hroby i s křížkem. Pád sice nebyl tak efektní jako u mě, ale v neseném dřevěném křížku slyšitelně křuplo a milý Ježíšek začal svírat s křížem oproti zažitému kánonu spíš horizontální úhel jak takové ty pruhované větrné pytle u letiště.

Nicméně všechno tak nějak v rámci důstojnosti proběhlo dobře, já jsem se odebral mimo centrum hlavního dění pozorovat dav a foukat modřiny, ministrant pěšky na faru trochu poléčit sekundovým lepidlem spasitele, a aby toho nebylo všemu konec – pohřební auto odjelo a hned vzápětí bylo vystřídáno vozem rychlé záchranné služby. Kdo přesně uklouzl a co se stalo už nevím, nechtěl jsem být zbytečně zvědavý, ale nic tak zásadního to asi nebylo, protože nové parte na nástěnce nepřibylo.

No a tak v zimě, první půlka za námi, druhá ještě bude, tak třeba o další zážitky nebude nouze.