autor: Gaius Servilius Vespillo
Vzhůru dolů – po roce zas a znova
UPOZORNĚNÍ : kapitola není vhodná pro děti a mladistvé, těhotné, kojící, lidi co právě obědvají nebo jsou po jídle, osoby se zvýšenou a bujnou fantazií či emoční citlivostí.
Tak. Konečně se dostávám ke slibované připravované exhumaci hrobky, kterou jsem avizoval před nějakým časem. No, dal jsem si s tím celkem načas. Ne s psaním, ale hlavně se samotnou prací, do které – tuše průser- se mi pranic nechtělo. Ne vždy jde totiž všechno tak jak si to človek maluje a znáte to, nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Když není hrob, musí být hrobka, a ta třeba musí být ještě s tím vstupem z chodníku. Odpornost. Nebo do toho třeba může i pršet, aby to nebylo tak jednoduché. Nebo… ale to už bych předbíhal.
Prakticky po roce mi byl svěřen opět úkol hodný mistra, a to vyčistit do prázdna jednu velmi starou hrobku, na kterou už netrpělivě čekal nový nájemce. Poslední jméno, které nesl černý vysoký kříž bylo vytesáno někdy ve čtyřicátých letech a tak bylo více než jasné, že budu po osmdesáti letech v tomto malém sklepě první živá návštěva, samozřejmě k pramalé radosti nocležníků, kterým vezmu jak pověstný přerovský exekutor Vrána střechu nad hlavou ba i ten poslední dubový kožich. Co naplat, z mé hlavy to není, pouze plním rozkazy. Ale jak jsem již psal, nechtělo se mi do toho. Ne snad ze sentimentu, ale široká ulice před hrobkou dávala tušit, že ty desky na ní jsou jen okrasa pro oko publika a vchod bude někde hluboko pod hlínou před ní. A taky že ano.
V poslední době jsem takových hrobek měl víc než dost, tak jsem si na ten tvrdý, krásně uježděný a lípami prorostlý chodník už částečně zvykl, to ale neznamená, že u toho nenadávám a neproklínám vše okolo. Jako zlé znamení před začátkem práce se začaly stahovat mraky a i předpověď počítala na další hodiny a dny s mírným, zato však nepřetržitým deštěm.
I zalekl se hrobař oblak těchto černých a přidal na tempu, aby to aspoň stačil vykopat ke vchodu bez bláta na botách a vida jak to najednou šlo rychle a bez řečí! Naštěstí pro takové exhumace se nemusí kopat nějak zvlášť napřesno a stačí ta pověstná králičí norka, aby se človek protáhl dovnitř a poté vytahal všechno ven.
Na každý pád jsem si ale tímhle veškeré své štěstí vyčerpal. Nyní zbývalo počkat až se zavře hřbitova brána a poslední zvědavci si dají odchod. On tam sice už nikdo nebyl, protože toho času už začalo pršet, ale je to vždy lepší, aby se případně lidem nebraly iluze a klidný spánek. Jal jsem se do rozebírání cihlového vstupu, pěkně řádek po řádku – a pak to přišlo… Nějaký kus cihly spadl dovnitř a ozvalo se jen takové tiché ,,žbluňk“ … a ve mě zatrnulo. Hlavou mi proletěly ty nejčernější myšlenky plné nedotlelých rakví, puchu a vody po krk. Pro ujištění jestli jsem dobře slyšel se hned kolem sebe zapátralo po nějakém dalším kousku cihly, abych ho tam mohl hodit a potvrdit si své nejhlubší obavy. Tiché ,,žbluňk“ se ozvalo podruhé, nebylo pochyb.
,,No dobrá dobrá“, sám pro sebe se uklidňuji, ,,třeba nebude tak zle a voda je jen úplně na dně. „
Když jsem za malou chvíli nakoukl s baterkou dovnitř, bylo to přesně tak úděsné, jak jsem si to představoval. Šedé betonové stěny potažené něčím, raději ani nevím čím a pod nimi hladina čistá, že bylo vidět až na dno. Bez zbytečné poetiky, prostě pět rakví a tak metr vody. Dvě rakve z toho na kolejnicích nad hladinou, ale jak se později ukázalo, dno již dávno uhnilo a těla se nacházela jako všechny ostatní někde na dně.
Tohle je situace, kde selhávají veškeré školometné poučky a doporučení a človek se musí poprat s tím nejhorším co tato práce obnáší. V duchu jsem začal vzpomínat, kdy jsem naposledy použil čerpadlo (naštěstí už dlouho ne!) a kde najdu rychlospojky k hadicím, protože k nejbližšímu kanálu to nebylo zrovna blízko. A taky jestli mám ještě kanystr s benzínem do centrály, jelikož zásuvky na hřbitově jsou vidět zřídka. O několik hodin později jsem se vrátil s veškerým dostupným vybavením, pytli, rukavicemi, a začal postupně napojovat soustavu jak dobrovolný hasič k nejbližšímu kanálu.
Pro samý svinčus a švajneraj u podlahy nebylo ani čerpadlo kam postavit, nakonec se vše ale nějak zaimprovizovalo a za tichého vrčení se hladina pomalu začala snižovat až k rakvím. Víka už trčela z vody jak Mont Saint Michel po odlivu a volaly po prozkoumání.
Ach jo. Človek musí dovnitř a pustit se do toho. Jelikož dno bylo zaplněno celé a rakve naskládány natěsno, přes prostřední truhlu jsem položil desku, aby se človek nebrodil až po kotníky v obsahu a rozhodl se začít těmi po straně. Dřevo bylo jako nové, ve vodě zakonzervované a statečně odolávalo pokusu o rozlámání. A v rakvi? Jak to jen popsat – Tam kde má kost ke vzduchu nejblíže, tam je vše tak nějak v normálu a zbytek těla je tvořen takovou velmi nevábnou kaší připomínající barvou i skupenstvím trošku hustější krupicovou kaši, která po rýpnutí do míst, kde jsou vnitřní orgány a maso mění barvu z bílé na růžovou az po takovou nepříjemnou smradlavou hnědou. Někdy se to maže a nedá se to ani nabrat rukou, někdy zas tato kaše u kostí ještě celkem drží a oddělit kosti od sebe či od zbytku těla není jednoduché. Musí se požít trocha síly a jít proti kloubů, kdy se to oddělí s takovým charakteristickým mlasknutím. A do toho všeho v tom plave oblečení, zbytky vlasů, pilin, a všechno to děsně smrdí. Pokud je voda v rakvi už rozvířená, nezbývá než jít rukou poslepu pod hladinu a řídit se hmatem.
Vždycky když jdu takto do hrobky, sám pro sebe si říkám – ,,nesmí na mě nic cáknout , nesmím se o nic píchnout, nedejbože uklouznout a spadnout do toho! „
Druhého a třetího bodu se dá vyvarovat, ale po chvíli práce je človek stejně mokrý i za krkem. Tam vynáší pytel a něco z něho teče, tam zapruží deska a něco z ní šplíchne přímo na hlavu, tam zateče voda (velmi vznešený výraz pro to všechno )až do nohavic a za rukavice. Nakonec už mi je všechno jedno a človek pracuje v takovém módu, kdy nad ničím nesmí moc přemýšlet, protože jinak by se toho nedotkl ani dvoumetrovým dráždidlem na opice.
Práce vypadá následovně. Zabořit ruce do rakve, co se hned tváří jako kost nebo maso, to vzít, co se tváří jako bordel, to pro jistotu vzít taky, zbytek těla co si tak volně plave jak lekníny pobrat lopatkou a potom celou rakev i s tím neidentifikovatelným zbytkem převrátit nebo urazit kus boku, ať to vše vyteče a doufat, že toho čerpadlo pobere co nejvíc a zároveň taky doufat, aby se nějakým kusem látky nebo masa neucpalo, protože čistit ho v polních podmínkách holýma rukama není zrovna nic příjemného.
A tak se postupovalo od jedné rakve k druhé. Vždy jednu vyčistit, pytle ven, rakev překlopit, rakev vyčerpat, rakev rozebrat (a že opravdu držely jak nové, ještě poctivě stlučené, ne jak dnes fórově na sponky), rakev vyhodit ven, posunout čerpadlo, zase trochu vody odebrat a hurá na novou vedle. Nakonec v té hrobce nebylo až tak špatně když si odmyslíme vše výše zmíněné, déšť venku zesílil a tak se ani nahoru nechtělo.
Nahoře před hrobkou se potom vršilo celé to dílo zkázy. Všude pytle s těly, ze kterých pořád něco teklo, hromada prken, prostě vše co bylo uvnitř. S obrovskou nelibostí jsem to znovu dokola bral do ruky a třídil. Připravená transportní rakev se zaplnila opravdu do posledního místa a vyrazila hned ráno směr krematorium. Zbývající zához a úklid už byl jen takovou veselou, byť otravnou tečkou po tom všem.
A nakonec jsem si přišel na své i já. Kdo mě znáte, víte, že je to takový můj malý fetiš, ale nedalo se odolat. Když jsem převracel poslední dvě rakve, ty nejstarší, vykoukly na mě z vody celkem hezké litinové lví nožičky. Jestli je odvézt na skládku nebo zrecyklovat se nebylo třeba dvakrát ptát. A tak se po práci pěkně přihodily do kufru auta čtyři páry rezavých tlapek hned vedle čerpadla a velmi nevábně vypadající mokré hadice, kterou musím nějak označit, aby si ji někdo nepůjčil třeba na pitnou vodu, protože jen z té představy, co všechno čerpala by se přiotrávila půlka okresu.
Nelehké to někdy bývá. Nejhorší práce za poslední dva roky to byla určitě. Naštěstí trpím takovou tou provozní ztrátou paměti a na takové věci rychle zapomínám, takže mě to určitě v budoucnu čeká znova. Protože na hrobky se nikdy neříká ne. A navíc tam bývají lví nožičky
Napsat komentář