Z deníčku hrobaře 28

autor: Gaius Servilius Vespillo

Hody hody doprovody

A je to tu! Už to přišlo! Máme tu Velikonoce, vlastně už lehce po… Nebo jak já říkám spíš jarní dušičky, protože je to každý rok úplně stejné. Tatam je pohoda zimních dnů, kdy je na hřbitově člověk sám a stmívá se tak brzo, že i lišky radši chodí ve dvojici, aby se nebály. Nyní je opět všude nával a každý si aspoň trochu zvelebuje svých pár metrů čtverečních budoucnosti.

A já? Já jako každý rok lítám poslední tři týdny před svátky po celém okrese, nevím, co dřív a dodělávám vše, co se dodělat musí. Odvézt hlínu, přivézt hlínu, zakrýt hroby a do toho ještě samozřejmě i pochovávat s tím, že má přednost vždycky ten, kdo víc zvýší hlas, to už známe.

Co se nestihne ve dne, stihne se v noci. Teda pouze na hřbitově, kde není vidět z okolních domů, protože čert a důchodce nikdy nespí a ono se po půlnoci mezi hroby bez dokladů s pytlem kostí na zádech policii špatně vysvětluje, že vlastně jen pracuju a nemůžu za to, že se mi nechce spát. Ale zas ty zážitky! V policejním autě jsem jen poprvé, no kdo to může ještě vyprávět? (Zdravím do Lipníka).

A tak to pěkně utíká, středa, Zelený čtvrtek, (který vůbec zelený není, protože se zkomolil překlad, ale zvyk je zvyk a šťourat klackem do toho nikdo nebude) a nakonec pátek.

Závěrečný finiš pak už jen tradičně komentuje vždy bigotní místně příslušný obecní katolibán, že si dovoluji na hřbitově pracovat s hlínou, když je přece ten Velký pátek… Já už mám za ty roky spolehlivě nachystaný v rukávu pěkný řádek odpovědí, od teologicko-biblických, že pověrčivost je hřích, přes faktické, kdy vytáhnu z kapsy svůj kalendář a stručně odpovím, že ať se koukám jak se koukám, žádný Velký pátek nevidím, jen čtyři dny do dubnových kalend a Venerálií, a pokud ani to nezabere, tak už jen suše odpovím, že každý se musí nějak živit a já to musím dodělat dnes, protože bych taky rád dostal zaplaceno a nechce se mi pod hřbitovem sedět celý víkend u vody s bobry na kládě a okusovat hladem klacky z vrby.

Většinou je to ale naopak, potkávám hlavně příjemné lidi, kterým jsem měl tu čest již pracovně posloužit a celý den je jeden přerušovaný, ale příjemný rozhovor, kdy se probere všechno od rodin, práce, starosty, politiky až po světový mír.

No a velikonoční pondělí? Klasika, jako každý rok – v hrobě. Faráři si navymýšlí pohřbů na úterek jako by se nechumelilo a kdy jindy to stíhat, než den předem.

Dřív jsem měl takový zvyk, abych si aspoň trošku užil tohoto roztomilého jarního dne. Ráno se obléklo do kroje a kopalo se v kroji, pěkně s pomlázkou v holínce, a když na hřbitov zavítal kdokoliv ženského pohlaví, dostal milé pozdravení přes zadek. Poslední roky jsem už ale od této tradice taky upustil. Jednak opakovaný vtip není vtipem a černé stužky ,,vzpomínáme “ a ,,na rozloučenou“ už navázané na pomlázce nikoho nerozesmějí, a navíc vajíčka s sebou na hřbitov taky nikdo nebere, protože koledník v hrobě je spíš než radosti příčinou nočních můr a odkopávání peřin.

Ještě když přitom odhodí lopatu a za hlasitého recitování ,,hody hody doprovody, zajíc skáče mezi hroby, nedáte-li vajíčka, bude malá rakvička “ se řítí na vás.

Dámy samozřejmě vždy poděkovaly a omlouvaly se, že zrovna u sebe nic nemají a já jsem to dělal jen pro tu legraci. Sice se mi honily hlavou myšlenky, že bych řekl ,, to nevadí, já si to za pár let, až přijde čas, přirazím k faktuře, ale to bych asi dostal klackem já.

A vůbec, co kdyby to omlazování náhodou zafungovalo? Vždyť to bych byl sám proti sobě, úplně bych cítil, jak mi utíká zisk! Nestačí že už každý dbá na zdravou stravu, životosprávu, ještě Velikonoce do toho! Konkurence krematoria už je tak veliká.

Jeden vtípek se ale vydařil

Že jsem pro každou legraci, před dvěma lety se mi podařilo dostat s jedním kouskem i do Olomoucké drbny, což je takový internetový plátek provinčního významu, ale brzy se to rozkřiklo i za hranice kraje.

To jsem byl na jedné pohřební službě domlouvat podrobnosti k pohřbu, když jsem se připletl k rozhovoru zaměstnanců. Řešila se rakev, kterou se podařilo překlopit z vozíku a praskla, (podotýkám prázdná). Truhla byla na odpis a zrovna se řešilo co s ní. Přidal jsem se do hovoru, že by se mi zrovna jedna náhodou hodila…

Důvod jsem si vymyslel, že se čistí hrobka a kosti se můžou dát do ní, a tam je jedno, jestli je ťuklá nebo ne, zkrátka po krátkém hovoru a přemlouvání jsem si ji zadarmo vysomroval jak bezdomovec stravenku a už jsem si v duchu maloval, jak se bude jako hodnotný kus nábytku vyjímat u mě v márnici. Víte jak se dělá takový ten otevírací globus, jak se do něho bez problémů schová flaška i se skleničkami? Tak něco na ten způsob.

Pak přišla klíčová otázka.

– ,,No počkej, a jak ji chceš odvézt? Však jsi tu osobákem?“

– ,,já vím, a co? Však zahrádku to na střeše má.“

– ,,nemíníš to přes celé město vézt na střeše a pak ještě 30 kilometrů k sobě, že ne? Řekni že ne?“

No, já už jsem ani neodpovídal, protože každému bylo jasné, že to je jen řečnická otázka a já si hodil rakev na záda a vydal se s ní na parkoviště, kde panoval všeobecný předsváteční mumraj. Za pár minut byla nahoře na autě, že neměla madla, nevadí, stáhla se kurtou naokolo, aby policie nemohla nic říct o nezabezpečeném nákladu a vydal se na okružní cestu okresem. Pak už jsem jen pozoroval, jak každý pohotově vytahoval za volantem telefon a už jsem tušil, že bude veselo… Nejvíc před místním supermarketem, kde jsem zaparkoval všem na očích a do dřevěného střešního boxu pěchoval nákup. Vlastně mě ani nepřekvapilo, když se fotka, jak do rakve hážu chleba objevila na internetu a vzbuzovala velké vášně.

Každý se tím výborně bavil včetně mě, a kdybych jezdil na dovolené, zkusil bych to zopakovat i na delší trasu do zahraničí. Ale že nejezdím, zůstává u mě v márnici zatím nevyužitá. Sice překáží, ale šatit nechce a chleba neužírá a tak stále čeká na nějaké nápadité využití. Považte, velikonoční rakev jen tak někdo nemá.