Z deníčku hrobaře 29

autor: Gaius Servilius Vespillo

Stanování v dešti

Aprílové počasí jak vyšité, říkám si pokaždé, když ráno vykouknu z okna márnice směr hřbitov. A kdyby ty teploty lehce pod nulou nebyly tak tragické pro kvetoucí stromy, dalo by se i zavtipkoval.

No, co naplat, stejně človek nic nezmůže. Kopat se mi taky moc nechce, jen co se rozhodnu, že se dám do díla, přiženou se mraky, zaprší a pro jistotu už to tak je po celý zbytek dne, kdybych se náhodou rozmýšlel třeba někde počkat, jestli se obloha neumoudří. A tak moknu celý týden jak vydra, hroby taky, i když u hotových již zaházených hrobů je to spíše chtěné, protože si krásně hlína sedá a nebude se muset tolik odvážet.

Vzpomněl jsem si na jednu dubnovou příhodu, kterou jsem tu už možná lehce zmiňoval.Nebo ne?

No, to bylo před rokem a bylo přesně takhle. Vlastně ještě hůř. Teploty sice nepadaly k nule, bylo tepleji, ale na celý týden se hlásily deště, které rozhodně neměly polevovat a když už se zatáhlo, pršelo nonstop. Zkrátka na práci venku si človek nic lepšího přát nemůže. Práci v pláštence jsem již před delším časem vzdal, protože to je spíš ke škodě než užitku, a tak se navracím ke spolehlivým středověkým metodám ,,kouknu a vidím“. A když vidím, že prší, tak se odeberu kutit něco smysluplného někam pod márniční střechu, než abych se lopotil venku. Výborná taktika – dokud nezačne tlačit čas.

A tak jsem měl kopat hrob ve Šternberku. Času na to hromada, asi čtyři dny, jenže první dva jsem se pracovně vyskytoval na úplně opačném konci kraje, a ty další dva mělo pršet. Vydatně, nepřetržitě, s mírnými přestávkami někdy v noci nebo nad ránem, aby pak znovu lilo dál. No dobrá, řekl jsem si, že třeba nebude tak zle, malý déšť žádný déšť, zkusím to. Přece nejsem z cukru a zažil jsem to již mnohokrát. To jsem se ale řádně přepočítal. Má odvaha skončila na hřbitově u otevřeného okýnka od auta a to stačilo pár sekund, abych se přesvědčil o svém omylu, jak bláhový jsem byl…

Jenže čas utíkal, z dopoledne už bylo odpoledne, z odpoledne skoro večer, pohřeb zítra hned zrána a ani podle meteoradaru nenasvědčovalo nic tomu, že by se něco mělo výrazně změnit.

Jenže co s tím? Chtělo to nějaký přístřešek. Nic, co bych před tím na hřbitově neviděl, některé pohřební služby, ba i hrobníci mají ve svém inventáři nejrůznější pavilony, slunečníky a stany, které využívají jednak k tomuto účelu a také i k dozdobování prostředí u hrobů samotného, pokud si to situace žádá. Jenže většinou jsou taky tyto instituce vybaveny i nějakým zázemím, kde podobné věci skladovat a nejsou limitovány kufrem osobního auta. No ale chtěl nechtě, jiná cesta nevedla.

Začal jsem pátrat po podobném přístřešku, který by stačil rozměrově zakrýt hrob, bednu, nejlépe třeba i část smutečních hostů u pohřbu, nestál půl výplaty, dal se lehce složit a nevypadal jako bych se rozhodl na hřbitově pořádat farmářské trhy.

Poslední jmenovaná podmínka se ukázala jako poměrně rozhodující faktor, protože ty nejlevnější stany byly zeleno pruhované nebo jinak barevně nesladěné, jako by úplně z toho hřbitova křičely do okolí – ,,čau, pojď k hrobu, nechceš koupit nějaký česnek?“ Černé byly jen na objednávku, protože je nikdo nechce, tmavé zas byly malé, no zkrátka a dobře nakonec po veškerém přemýšlení volba padla na nejlevnější bílý párty stan, který už podle ceny dával tušit, že jim ty díly na konstrukci nelícovaly už ve fabrice a vyráběl se v pátek odpoledne, kdy každý už spěchá domů a na nějakou kvalitu se hraje ještě méně než jindy.

Risknul jsem to a vše jsem vsadil na levnou čínskou kartu, hodil párty stan za pár stokorun do auta a odebíral se směr hřbitov.

Už samotné skládání v dešti potmě mezi hroby se ukázalo jako ohromná zábava. Nadávek padlo tolik, že i otrlý pirát s dlaždičem by si zacpával uši ale nakonec se pavilón vítězně tyčil nad hroby uprostřed hřbitova a řeknu vám – nejlepší nápad! Stan, který po vyndání z krabice vypadal, že nemůže držet ani vlastní váhu statečně odolával dešti a já jsem mohl kopat v naprostém suchu, prostě paráda! Že mě to nenapadlo už dřív!

Celou noc jsem si užíval romantického jarního kopání za bubnování kapek a už si maloval, jak ten stan zítra ozdobím, kolem hrobu bude sucho, ještě i pan farář se pod něj schová a já budu po zásluze odměněn tučným dýškem, jak mi to u práce hezky politicky myslí. Pln optimismu jsem uléhal na hřbitově do auta a nemohl se dočkat rána, co na ten můj nápad řeknou lidí.

Ráno mě v autě probudil déšť, stejně otravný jako předešlé dny. Stáhnu okýnko, kouknu na hřbitov – a stan nikde! Vyběhl jsem z auta jak nakopnutý k hrobu, a co nevidím – hrob tam je, vlastně všechno tam je, jen milý stan je asi o dvacet metrů dál namotaný na jedné hrobce .

K dešti se totiž přidal i vítr, a ač tyto párty stany disponují něčím fórovým připomínajícím kotvící kolíky a lana, proti silnému větru je to bez šance. No ale takto jsem to nemohl nechat. Své obvyklé kolo nadávek jsem přešel, protože první civilní osoby se začaly proplétat mezi hroby a jal se vymýšlet způsob připevnění, který by odolal i tomu větru.

Párty stan se po chvíli skládání vrátil na své místo a okolí hrobu začalo připomínat paluby španělských galeon s lany, kladkami i kolíky. Přivázán ke všemu, k čemu to jen trochu šlo zatím držel na svém místě, ale začal jsem tušit, že je zle. Kdyby tak nepršelo, dávno bych ho sundal. Vítr zesiloval. Když už se průvod blížil k hrobu, stan se hýbal v pravidelných intervalech doleva a doprava, dokonce i nahoru a dolů o víc než metr a místo klidu a příslibu sucha budil hrůzu se jen přiblížit.

Milý průvod přišel. Už ani nevím, kdo se toho chopil, ale tři chlapi kterým bylo jasné která bije přiskočili ke mě, každý vší silou chytil jednu nohu od pavilónu a drželi jsme, co to šlo. Pohřeb byl hezký, hrob v suchu, nejbližší rodina v suchu, rakev taky, přesně tak jak jsem si to vymyslel. Vítr s párty stanem sice nadále cvičil, ale díky lidské síle to bylo v důstojných mezích a vše by dopadlo fajn, nebýt toho, že jaksi každý pohřeb taky jednou skončí a každý musí jít domů. A tak na mě ti tři kývli, já jsem poděkoval za neskutečnou pomoc a lana jsme pustili.

No a pak se stalo přesně to, co jsem celou dobu tušil. Zafičelo větřisko a před zraky všech sto padesáti smutečních hostů se celý bílý párty stan vytrhl, vyletěl k obloze jak Falco v Nekonečném příběhu a po pár ladných vývrtkách přistál s křupnutím někde za hřbitov do pole.

Co na to lidi, nevím. Stan byl na odpis, dýško žádné, to mě tehdy naštvalo, a jako bonus jsem si celé odpoledne zahazoval pěkně ve větru a dešti, protože milý stan už odpočíval na neschopence v kontejneru.

Ale na ten samotný kop byl skvělý, to bych mu zase křivdil… Ale do budoucna si určitě ještě nějaký pořídím, hezký, černý, s nápisem ,,Rakev v suchu, nohy v teple, Ani déšť vám pohřeb nezkazí“ nebo tak něco, aby budil zaslouženou pozornost nejen na hřbitově, ale taky třeba na dovolené u moře, až si ho někdo ode mě půjčí.