Z deníčku hrobaře 31

zdroj: Gaius Servilius Vespillo  

Tradice je tradice, ale …

Musím se s vámi podělit o zážitek z minulého týdne. Málokdy se totiž stane, že by mě ještě něco překvapilo a jsem rád za každou věc, která mě vytrhne ze zajetého hřbitovního stereotypu.

Dočkal jsem se – ale nejdřív trochu toho místopisu, abych vás uvedl do děje.

Vše se mělo odehrávat na malém hřbitově, který byl můj kariérně druhý v pořadí a kde se mi taky podařilo před půl rokem zlomit tu desku, jak jsem psal. A tady na tom hřbitově stála ještě před několika lety taková opravdu ošklivá márnice. Taková prvorepubliková funkcionalistická kostka, brizolit, luxfery, plochá střecha a celé to nějak tak připomínalo Drážďany v čtyřicátém patém. A do této márnice se samovolně nastěhoval můj předchůdce, nějaký hrobař Laďa. Rýč držel jak Žižka telefon a jestli měl něco rád, tak pivo a nějaké to ostřivo na prokládání.

Když jsem ho vystřídal a měl vše uklidit, za vrácené láhve jsem si koupil přívěsný vozík a na něm ze hřbitova odvážel dva gauče, nějakou skříň, nefunkční lednici a už si raději ani nevzpomínám co. A asi po dalších třech letech se na obci rozhodlo – márnice půjde k zemi a že se zrovna podařilo získat nějaké peníze na kraji z fondů pro místní rozvoj, postaví se nová.

A tak se i stalo. Postavila se nová, hezká, veliká, kdyby stála kdekoliv mimo hřbitov, řekli byste si, že je to celkem roztomilý malý domeček k bydlení. A řeklo se, tři místnosti, nalevo bude WC, prostředek pro hrobníka na věci a vpravo nářadí, desky, bednění a takové ty věci potřebné k práci. Jak jsem to uslyšel, zaradoval jsem se a už se těšil, jak si svou část zvelebím k obrazu svému. Jen co jsem dostal klíčky, zajelo se pro barvu, novou podlahu a začalo se kutit. Což ovšem neuniklo pozornosti místnímu hřbitovnímu vševidoucímu a všeslyšícímu katolibánu, byl jsem udán na obec a prakticky s posledním položeným kouskem podlahy mi byly preventivně klíče opět sebrány, abych se snad nerozhodl to tam také okupovat.

No nic, tak jsem vyklidil pole a jen se jednou za čas podíval novým oknem dovnitř, jak jim to tam vše krásně zelená a plesniví, protože prostor nevětrá. Když už mi to bylo líto, zavolal jsem aspoň na obec, ať tam otevřou okno. Jenže to si tam z toho zase udělali útulek všichni ptáci z okolí, a obec mohla začít po dvou sezónách regulérně těžit guáno jak v Peru.

A tak si to tam tak všechno fungovalo až do minulého týdne, kdy mi volala rodina z Prahy, že se na místním hřbitově bude pochovávat příbuzná, místní rodačka. Že by to chtěli udělat pro stařenku tradičně tak jak bylo zvykem, rakev vystavit v domě, potom kostel a hřbitov.

Tak je to správně, tak to má být! Nechci říct, že takové pohřby už nebývají, ale je jich málo. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu že jeden do roka. Jenže tato varianta se ukázala jako nereálná kvůli jedné malé drobnosti. Tam kde od stavení ke kostelíčku vedla dříve obecní cesta, po které se proháněly maximálně děti a kačeny je dnes hlavní tah a rychlostní silnice 1.třidy na Přerov. Nereálné tam skoro přejít po přechodu a ne ještě tak jít průvodem ke kostelu. Proto se dohodlo na jiné, neotřelé variantě: Místo v domě bude rakev vystavena hodinu před pohřbem v místní márničce na hřbitově.

Výborný nápad! Premiéra, folklór, konečně něco, co tu dlouho nebylo a kde bych mohl naplno využít svou kreativitu. A taky si trochu poléčit reputaci po té zlomené desce. Zastavil se za mnou místostarosta s klíči a začalo se tak nějak naťukávat co a jak, že na obci vůbec nic není.

,,Není problém, všechno mám, všechno seženu, všechno dovezu „, říkám a už si v hlavě mapuju, kde se vyskytují máry, stříbrem vyšívaný příkrov, svícny, nějaký hezký kobereček, girlandy z růží, ať je to prostě v plné parádě. Než bylo odtěženo guáno z podlahy, měl jsem vše do poslední kytičky v hlavě a začala okružní cesta po okrese pro věci. Tam pro máry, tam zas to, tam ono, vše nahoru do márnice. Že je hřbitov pěkně do svahu a márnice až nahoře, nalítaný jsem byl jak šumavský pošťák a zpocený zrovna tak. Ale začalo se to krásně rýsovat, jen co je pravda! Jak za císařpána Josefa, úplně živě jsem si představoval, jak dojede velkoburžoazie až z daleké Prahy do vesnice o padesáti barácích a bude koukat jak hřebík z prkna na to epesní provinční retro.

Posílal jsem fotku rodině, všichni nadšení. Ale jak už to tak bývá, nakonec vše vzalo úplně jiný spád než původně mělo.

Vše to skončilo přesně jako v antickém dramatu, kdy se zjevil na kladce spuštěný deus ex machina a konečně rozsekl zapletený děj. Jen místo boha na lanech se na jevišti zjevila správcová pohřebiště a začal cirkus. Aniž bych nějak zabíhal do podrobností, rozhovor (vlastně monolog) se nesl v tomto duchu: co se to zase vymýšlí za kraviny? Jak jako v márnici? A víte, že to není márnice? Že to je oficiálně sklad? Co by tomu řekla hygiena? A vůbec…(dalších asi sto důvodů, proč to rozhodně nepůjde a ať si to zase všechno krásně naložím na vozík a zmizím s tím friškom do kša).

A tak tedy dopadl zamýšlený hezký pohřeb po starém způsobu. Namísto tradice a neotřelosti jen další z řádky pohřbů obecných, byť komorních a hezkých.

Nepochybuju o tom, že podobný proslov jako já si poslechla i rodina a asi z toho nijak zvlášť také nadšená nebyla. Ale tak už to chodí… O vesnici vedle by problém jistě nebyl.

Ještě se ani slunce nesklonilo k večeru a já jsem musel jít vrátit klíče od márnice. Snad proto, abych se nějak nerozhodl vrátit místnost do původního stavu a natěžené guáno nějak znova rozdistribuoval po podlaze. Cestou na úřad jsem míjel informační tabuli, na které je zmínka o místním hřbitovu a poslední řádky jsou věnovány rekonstrukci márnice. Ještě že jsem tehdy po ruce neměl nějakou fixu. Protože – jak říkali na obci – tady žádná márnice není. To není márnice, to je sklad.