Z deníčku hrobaře 32

autor: Gaius Servilius Vespillo

I hudba umí překvapit

Vítejte u dalšího hřbitovního příběhu z cyklu: to je tak blbé, že se to může stát fakt jenom mně. Leč stalo se a aspoň je opět trochu na světě veseleji.

K pohřbům patří muzika. To asi nepřekvapí, ať už je to Eva s Vaškem nebo Špinarka v krematoriu z reproduktorů či klasická cucaná mosaz na vesnicích, aspoň tedy tu v provinčních moravských končinách. V mém případě samozřejmě převládá tato druhá kategorie, i když muzikantů všeobecně ubývá a sehnat dobrou dechovou kapelu na poslední rozloučení bývá někdy problém.

Přede mnou byl pohřeb. Léto v plné síle, teploty jak na rovníku, které se podepisují všeobecně na mé chuti cokoliv venku dělat, ale jelikož nebylo zbytí, jel jsem domlouvat na hřbitov s pozůstalými co a jak. Bylo to zrovna na místě kde jsem byl podruhé v životě a tak nějak jsem cítil, že si musím dát celkem na své práci záležet, protože zrovna v těchto koncích sem tam narážím na konkurenci, která

to sice dělá hůř, ale zato už dlouhé roky a lidé se neradi přizpůsobují změnám. A mě by se zrovna tento hřbitov celkem i líbil.

Práce se nevymykala ničím z běžného kolečka. Připravit hrob, pohřeb bude s muzikou v kostele, potom průvod z kostela na hřbitov a uložení do země.

Jsem moc rád že jako hrobař se těch průvodů účastnit nemusím. Od kostela k hrobu je to tady celkem štreka, a že by se mi po rozpáleném asfaltu chtělo jít přes poledne v pětatřiceti stupních přes celou dědinu, to zrovna ne. I proto jsem si taky výkop naplánoval na večerní a noční hodiny, jako už je u mě v létě zvykem. Sice mě trochu znervózňoval rybník přímo vedle hřbitova, který sliboval skvělou večerní zábavu v podobě mraků otravného krvesajného hmyzu, ale řekl jsem si, že lepší být doštípaný od komárů než vyřízený z vedra.

Večer jsem přijel… a hned první minuty mi došlo, jak jsem se v téhle myšlence strašně sekl. Člověk je za celý den zplavený, špinavý a smrdí jak žebrácký batoh a v kombinaci s rozsvícenou čelovkou se stává neodolatelným cílem pro komáry z celého okresu. A nepomáhá nic. Ani Alpa, ani repelenty, ani dlouhé kalhoty, ani snaha být co nejvíc v pohybu. Už nošení věcí z vozíku k hrobu byl zážitek. Za chvíli jsem se škrábal jako kdybych spával na skelné vatě, kousance svědily a představa, že bych takto měl pracovat celou noc mě naplňovala směsicí pocitů, z nichž převažovala asi nejvíc zoufalství. No nebudu to napínat, postavil jsem bednění, odházel jsem prvních pár rýčů a za neustálého pískání hladového hmyzu kolem čelovky jsem utekl zpět do auta, kde jsem ještě notnou chvíli pokračoval ve škrábání a nadávkách. Nic naplat, chtě nechtě jsem musel práci odložit na ráno. Pohřeb byl hned na jedenáct, takže příliš mnoho času nezbývalo, ale pod tlakem se stejně dělá nejlépe.

S východem slunce jsem se vrátil na opuštěnou pozici. Tentokrát nebylo po komárech už ani vidu, jen slunce už zase začalo pražit a nebylo snad ani osm hodin a už ze mě lilo jak z husy. Tři trička, všechno mokré, pracovní tempo připomínající lenochoda na sedativech, ale důležité bylo to, že se vše i s časovou rezervou stíhalo. Hrob byl pomalu vykopaný a bylo potřeba jej dochystat do výsledného okulibého reprezentativního stavu.

A zde se člověk začíná ne tak ani podle hodinek, protože každý farář má ty mše jinak dlouhé, ale podle uší, které mu vždy přesně řeknou, v jaké fázi pohřeb je a jestli je potřeba trochu prásknout do koní a pohnout nebo naopak zvolnit, protože by stejně pak jeden půlhodinu seděl někde na hrobě a čekal.

Je to celkem jednoduché. Poprvé kostel odbíjí půl hodiny před začátkem pohřbu. Podruhé když pohřeb začíná. Splést se to nedá, protože tuto půlhodinu hraje před kostelem hudba, která většinou doléhá i na hřbitov a nepochybně oznamuje, že pohřebáci už jsou na místě a rakev v kostele.

Po druhém zvonění vše utichne a nastává slabá hodina, kdy je zapotřebí už vše dobastlit a uvést do lesku. No a třetí, nejdelší zvonění spolu s muzikou dává na vědomí, že se již průvod ubírá z kostela ke mě. To dává další dobrou čtvrhodinu k dobru, samozřejmě pouze v případě, že kostel nestojí hned na hřbitově.

Tady jsem byl klidný, kostel a hřbitov dělila skoro celá dědina a i na ten zvon jsem musel šponovat uši, protože z té dálky a přes dvě silnice je to jak přidušená labuť.

Vše šlo podle plánu. Už při prvním vyzvánění bylo vše hotovo a já se mohl bavit nejrůznějšími detaily výzdoby, a tak jsem pobíhal od auta k hrobu a tam pro chvojky, tam ještě pro něco a spíš než na zvon se soustředil na muziku, která by oznamovala blížící se akci.

Po chvíli to ale začala být celkem nuda. Hrob hotový, já uřícený, stín nikde, v autě tak sedmdesát stupňů, to vůbec nepřipadalo v úvahu si jít tam sednout, buben a dechovka taky pořád nic, tak mě napadla myšlenka – když už nic, aspoň se umyju! Touto dobou stejně na hřbitově není ani noha, protože všichni jsou buď v kostele nebo doma.

U studny tam bylo takové velmi sympatické korýtko na vodu, do kterého se dalo částečně vlézt a tak jsem ani příliš nepřemýšlel, sundal ze sebe co šlo a začal se tam blaženě ráchat, vesele se přitom polévaje konví. Jen dodám, že jsem neponechal nic náhodě a pořád bedlivě poslouchal, kdy už se konečně objeví muzika, křížek a auto s truhlou, protože poslední, co by truchlící rodina chtěla vidět je (v lepším případě částečně) obnažený hrobař mezi konvemi.

A pak to přišlo – najednou, kde se vzal, tu se vzal, vynořil se v naprostém tichu z brány ministrant, farář a pomalu jedoucí černý vůz! No to bylo něco na mě. Vyletěl jsem jako když střelí, popadl svršky a utíkal za vedle stojící kontejner rychlostí blesku jak dědáček po prvním burčáku. Vůbec mi nešlo do hlavy, jak se tohle mohlo stát, jak moc musí být člověk hluchý, aby přeslechl muziku, vždyť to ani nejde…. a vůbec… je nějaké ticho. Kde je muzika?? Muzika nehrála. Ani do pochodu, ani při spouštění, ani při loučení. Jednoduše proto, že tam nebyla. Jestli na to kapelník zapomněl, nebo se nějak špatně domluvili, nevím, každopádně zapomenout na pohřeb je průser veliký, i když pořád méně závažný než kdybych na něj zapomněl já.

Pohřeb to byl hezký. Práce na jedničku, ale co bylo s muzikou, nikdo neví. Samozřejmě se to dřív nebo později ke mě dostane. Ale určitě za to pochvala nebude. Ale raději nebudu už nic říkat, aby se to náhodou nestalo někdy mně, jeden nikdy neví