autor: Gaius Servilius Vespillo
Tedy řeknu vám, to se mi zase něco přihodilo!
Dnešní příhoda opět bude spadat do kategorie určitě se to dá nějak vysvětlit, ale co kdyby…?
No, ale začněme od začátku. Únor a březen patří k nejnáročnějším měsícům, co se práce týče a člověk se nezastaví, a když nekope, tak už upravuje hroby, protože Velikonoce se kvapem blíží a každý zakrytý hrob teď šetří práci v dubnu, kdy se toho ještě nakupí další hromada k té již stávající. To už ale všichni víme…Proč to zmiňuji? Hlavně proto, že se opět musí kopat, kdy je čas, třeba opět večer nebo v noci, což takové zážitky skoro až přitahuje.
Po dlouhé době jsem zavítal na hřbitov, který by se vám možná líbil, možná ne, no každopádně je … zajímavý. Před několika lety se obec rozhodla hřbitov vydláždit a kde není zámkovka, tam se navozil kačírek a písek. Nikde žádný strom, jen sem tam na hrobě menší okrasná kosodřevina.
Teď v zimě to ještě není takový zápřah pro fantazii, ale když tam člověk zavítá v létě, je to jako někde na dvacáté rovnoběžce poblíž Campo Grande, do úplného obrazu chybí už pouze gekoni hřející se na lavičce, chřestýš u pumpy a takové ty bodlákové koule co se ve větru honí ztichlým opuštěným městečkem za zvuku foukací harmoniky.
I domlouvání pohřbu bylo takové zajímavé, protože se rodina nemohla shodnout na tom, jestli to je hrob anebo hrobka. Nebo jim to tak řekli už na úřadě? No buď jak buď, měl jsem počítat s oběma variantami. Ale že to byl takový menší jednohrobeček s hlínou nahoře, jevilo se to na první dobrou jako čistokrevný hrob. Spěšně jsem se rozloučil, odjel už ani nevím kam a pro co, s plánem kopat až večer.
Když jsem přijel večer, tak už údolí chřestýšů nepřipomínalo vůbec nic. Obloha zakrytá mraky, teplota někde pod nulou, vítr jak potvora, prostě chuť na všechno jiné, jen ne na kop. Párkrát jsem prohrábl hlínu na hrobě a hledal jakékoliv krytí, marně. Zkusil jsem to hlouběji, zas nic. Dobře, poslední sonda asi do půl metru, stále žádné krytí. No to už mi bylo úplně jasné kudy běží zajíc, hrobka se nekoná. Takže nezbyva nic, než přinést bednění na hlínu, fuj. Samozřejmě všechny věci, které jsem si ještě před začátkem přinesl na odkrývání hrobky a které mi teď byly platné jak hadovi noha jsem odnosil na několikrát zpět k autu. Zklamán tím, že by třeba někdy něco mohlo jít už od začátku hladce jsem házel rýč za rýčem až jsem v metru začal škrábat po dřevěném prknu. Takže výborně, nejenom že to je hrob, ale ještě odfláklý, mělký, že by i kočky tu rakev po nocích vyhrabaly. Kdyby aspoň nebyla zima jak v psírně. Jenže…. Když jsem odhodil ještě několik lopat, přestalo mi to celé dávat smysl. Nahoře byla deska z rakve, to jo, jenže pod ní byla další deska napříč, a kousek v nohách další menší desky, tentokrát bílé, taky napříč… Vylezl jsem z hrobu, chvíli na to nechápavě koukal jak na burzovní lístek a myslel si cosi sprostého. Nakonec jsem se donutil hýbat, protože sedět v zimě na hrobě není úplně ono a znovu skočil dovnitř.
A bylo to! Najednou se ozvalo prasknutí, křupnutí, a celé to ,,dno“, na kterém jsem dosud stál se propadlo o další metr dolů. Jen jsem cítil, že jedna noha mi patrně uvízla dole v rakvi, druhá ani nevím a celý jsem tam byl tak nějak nalámaný jako ty desky.
Po prvotním překvapení a zjištění, že se mi vlastně nic nestalo jsem se rozkoukal a vida, ona to hrobka nakonec byla, ale taková… No, prostě díra vyskládaná a vybedněná několika hrubými prkny, nad nimiž byla blíže nepopsatelná dřevěná konstrukce, která nesla opět jen deskový strop prokládaný ještě rozebranými starými rakvemi. Každopádně jestli to ještě před minutou byla hrobka, tak teď uz je to hrob, protože vrátit vše do původni podoby bylo zkrátka nemožné…
A taky jsem cítil, že mi jedna noha proletěla až do rakve, která si doteď spokojeně hověla na dně. Rychle jsem tedy rohu zkoušel vytáhnout a -švuiist- bota mi zůstala vevnitř! No to bylo něco na mě! Překvapení z celé situace bylo to tam a rychlostí blesku jsem se snažil botu někde tam naspodu poslepu najít. Výborně, našel jsem ji, .. napodruhé. Filcová důchodka ( skoro mé velikosti) letěla ve spravedlivém hněvu kamsi za hromadu hlíny a já jsem se již s obutou botou mokrou od čehosi vydal k autu hledat náhradní ponožky.
No, doteď bylo všechno v pořádku a zrovna po tomhle extempore, které dokázalo potlačit veškerou únavu jsem měl smysly jasné. Po chvíli jsem se vracel od auta zpět k hrobu, a když jsem byl asi na dvacet metrů od něj, zcela jasně jsem viděl, jak z jámy něco vyskočilo a rychle uteklo pryč! A určitě to něco bylo, nebyl to stín, bylo to veliké možná jako kočka, vlastně větší, celé černé, a jen co se objevilo světlo, byl ten přízrak ten tam. Prostě zmizel ve vedlejší uličce…
Hlavou mi proletěla jedna stará pověst tady z Olomoucka, o jednom zámku, kde zemřela jedna stará zlá šlechtična, a když ji nesli k hrobu, rakev pustili, ta spadla na zem a z truhly vyběhla obrovská černá kočka a pelášila zpět k zámku, kde tato šlechtična celý život bydlela.
A tohle bylo skoro ono, bylo to tak skutečné, tak reálné, že bych musel této staré legendě dát na místě za pravdu.
Pořád přemýšlím, co to mohlo být, a asi mi nezbyde, než sám sobě si přiznat, že na to nepřijdu. Ale ten černý malý stín vybíhající při světle z hrobu ven vidím jasně doteď.
Napsat komentář