Hrobka na počkání
Není to tak dávno co mi zase po čase zavolala pohřební služba z Moravského Berouna, že mi předají kontakt na rodinu a budu s nimi řešit pohřeb na místním hřbitově.
Bylo léto, horko jak potvora, člověk už byl nakažen syndromem lenochoda s přidruženou nechcesemitídou, kterou zhoršovalo už samotné vyslovení města, kde jsem se měl vydat. Navíc, možná už jsem to v některém předchozím deníčku zmiňoval, berounský hřbitov není nonstopka, ale poctivě se v podvečer zavírá, což znemožňuje večerní a brzkou ranní práci za ještě aspoň trochu rozumných teplot.
A tak dlouho jsem otálel se zavoláním rodině, až se ozvali sami. No – první informace byly takové, že si budou příbuzní pochovávané paní pronajímat nový hrob, nejlépe tedy kdyby se našla nějaká volná hrobka. A že po ní budou pátrat a jak budou mít smlouvu k místu, mám se zastavit.
Uplynul den, nic. Uplynul druhý, nic. Až na třetí den se vítězoslavně ozvali že vše mají vyřízeno a čeká na mě vykolíkovaný čtverec na zelené trávě, kde se ještě nekopalo.
„Tak to nakonec nebude tak hrozné“… pomyslel jsem si, když jsem přijížděl ke hřbitovu a viděl stát rodinu na kusu zeleného, travnatého plácku, vzdáleného dostatečně od ostatních hrobů i obrovských lip.
Jenže tento pocit vzal velmi rychle za své po prvních pár větách.
– ,,pane hrobník, my chceme hrobku! Maminka chtěla vždycky hrobku! „
– ,,no to jo, rozumím, rád bych sloužil, ale když není, tak není, a za dva dny ji fakt nepostavím, takové věci se musí řešit už za života, a ne teď v řádu dnů a hodin.“
– „ale my potřebujeme hrobku!“
– (ufffff)… ,,a co vám řekli na obci?“
– ,,no že jestli si to zařídíme, tak je jim to jedno. A my potřebujeme hrobku, tak nám ji uděláte!“
Já si v takových chvílích vždycky intuitivně sahám na hlavu, jestli se mi tam náhodou nějak neobjevil červený klobouk jak ve Třech veteránech. Že bych tak lehce přes něj plácl a naráz by tam byla hrobka jak v Údolí králů i s hotovým pomníkem.
No postupně jsme se dobrali k tomu, že ta hrobka vlastně nemusí být zděná, stačí ze dřeva, takový malý pokojíček 1+0 v suterénu bez balkónu. Pravda, to už by byl řešitelný problém, dokonce bych to nedělal poprvé, ale mě se do takových věcí po dřívějších zkušenostech už moc nechce. Na stolárně jsem se něco nadělal, nářadí by se taky přivezlo, ale vím, že když pak sdělím výslednou cenovku za to všechno tak to vede ke všeobecnému rozladění na obou stranách a toho se snažím vyvarovat.
Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Já udělám díru a rodina si zítra vnitřek připraví podle sebe. Vida, šlo to u bez kouzelného klobouku.
Pustil jsem se do své části zadání. Říkám si, jak to bude asi veliké, dobře, tam deska, tam deska, udělám výkop 220×100, to by mohlo postačit, kdyžtak se trochu přistrouhne.
Překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Po čtyřech hodinách další telefonát:
-,, šéfe, udělej tu díru 260×130, my už natíráme, tak za dvě hodiny se tam s tím stavíme, ale musíte nám s tím pomoct, my to nehodíme ani z vozíku dolů!“
Opět jsem si pomyslel něco o klobouku následovaném smrští nejrůznějších expresiv, protože to už není hrob, to jsou na kopání hroby dva, navíc jsem byl velmi zvědav, jak tam takový dle rozměrů menší kanadský srub chtějí dostat.
Že se po nějakém čase už blížili ke hřbitovu nešlo přeslechnout. Je to trochu do kopce, takže auto s nákladem řvalo jak zapadlý traktor a vozík pod nákladem kňučel jak píchlé dudy. Upřeně jsem hleděl na ten náklad – výsledek snažení rodiny byl … impozantní. A to myslím vážně. Hezká práce, všechno z dvoupalcových hoblovaných fošen, takže váha okolo čvrt tuny bez víka byla naprosto reálná, no co budu povídat, dostat ji na hřbitov a instalovat dolů byl celkem oříšek, ale také slavený úspěchem.
Neuvěřitelné se nakonec opravdu povedlo. Tam , kde ráno byla tráva stála večer připravená hrobka. Sice skromná, ze dřeva, ale to vem čert, pokud proti tomu nenamítá nic správa hřbitova.
No a dál už šlo všechno jako vždy. Jedinou vadou na kráse byla všechna ta hlína, co zbyla po této stavbě. Čtyři kubíky určitě. Rodina se dušovala, že to už si pořeší sama, ale něco mi říká, že bych asi měl zavolat na úřad, ať na to dohlédne. Protože jinak bych to musel odvozit já… na kolečkách …do kopce 200 metrů před celý hřbitov….a to je fuj, to bych fakt nikomu dělat nepřál 
Napsat komentář