autor: Gaius Servilius Vespillo 

Když se nedaří III, aneb pitomcem snadno a rychle.

Česko má spoustu známých přísloví, jejichž pravdivost se již nespočetněkrát potvrdila a které se učí děti prakticky od školky. Však to známe –

Kdo jinému jámu kopá ten má práci jistou,

Dvakrát měř a jednou kopej,

Bez práce nejsou hroby,

Kdo po tobě kamenem ty po něm lopatou,

Kdo kopá, ten najde,

Řemeslo má chvojkové dno,

Lepší rakev v jámě než urna na střeše…

Že to znáte jinak? Nevadí, princip zůstává stejný. No a pak je tady taky takové hezké rčení že na každého jednou dojde. A u toho dnes zůstaneme, protože i na mě po deseti letech konečně taky došlo a není nad trošku té veřejné ostudy.

O obci (pardon, městysu! Tady jsou na to velmi hákliví 🙂) Velký Újezd už jsem kdysi psal.

Místní hřbitov je velmi specifický, když máte štěstí, kopete skálu, když smůlu, tak je v metru voda a když si nepřejete ani jedno, dostanete kombinaci obojího. Asi kilometr od hřbitova začíná hranice vojenského prostoru s nedalekou tankovou střelnicí, takže když máte štěstí, přes kulomet a Leopardy nejde slyšet ani zvon na kostele.

To ovšem nebyl případ oné říjnové soboty. To bylo zrovna ticho. Já jsem si samozřejmě přál hezký hrob s minimem kamenů, dostal jsem dvojkombinaci i se spodní vodou, vlastně nic, co bych nečekal. Zkrátka Újezd. A mají tu krátké hroby. Hloubení kapsy v nohách když je hrob kratší je tu obzvlášť výživné, protože tam je kamenice s jílem vždycky nejtvrdší a každý centimetr do délky navíc stojí spoustu minut práce

Tak tomu bylo i teď. Hrob na délku metr sedmdesát, rakev dva. A tak se pouštím do této řehole, která při té vší bídě nakonec nebyla až zase tak hrozná, ale jelikož pod pomníkem byl mohutný betonový základ, který zasahoval do hrobu, o to víc se musela dolovat kapsa.

U takových hrobů si vždy nakonec vezmu pro sichr dvoumetrovou desku a simuluji si spouštění, aby člověk aspoň tušil úhel, pod kterým tam střemhlav rakev půjde a jestli se tam vůbec nějak dostane. Nanečisto při zkoušce všechno odpovídalo, tak jsem si oddechl, hrob nazdobil a když přišla mužská část příbuzných, kteří měli spouštět, vysvětlil jsem dopodrobna vše co a jak, aby nenastala nějaká nedůstojnost.

Když bylo vše připraveno, už jsem si jen počkal na průvod, a za zvuku muzikantů se přesunul k hrobu, abych si vše pohlídal okem a rukou zkušenou. Na to co se ovšem stalo jsem připraven nebyl…

Kněz vysvětil rakev, muzika zahrála a spouštělo se. Rakev se zvedla hlavou nahoru až k pomníku tak jak jsem říkal, postupně mířila ke dnu, ale do kapsy už to dál nešla. Ať se všichni snažili sebevíc, lany se tahalo nahoru, dolů, do boku, truhla se zasekla někde na půli cesty a trčela z hrobu ven, opřená hlavou o betonový sokl pod pomníkem.

To byla ostuda!! Kapela dohrála, nastalo hrobové ticho. Celý hřbitov hleděl na mě, já na všechny, farář se nezmohl na slovo, ministrant se pro jistotu i s atletem na kříži rychle vytratil a já… já se nezmohl na slovo. Vůbec jsem nechápal, jak se něco takového mohlo stát, ale věděl jsem, že je zle. ,,No, abych asi raději šel..“, řekl jsem si sám pro sebe a v tichosti se rychle vzdálil po vzoru ministranta.

Ticho potom ukončil až farář, který pokračoval, jako by se nic nestalo a muzika taky hrála, ti jediní o to všechno přišli, protože stáli opodál a všechno pak měli až z vyprávění. No a já jsem jen trnul na tu chvíli, kdy tam zůstanu u hrobu sám s rodinou a budu jim muset tuto situaci nějak vysvětlit, ač jsem sám nevěděl pořádně jak.

Pohřeb oficiálně skončil. U hrobu zůstali stát už jenom pozůstalí. Nic naplat, vylezl jsem ze své bezpečné skrýše za buxusovými keři a vydal se za nimi. Omlouval jsem se, jak si to taky vážnost situace žádala, vysvětloval, že se muselo stát něco mimořádného, protože tohle opravdu není možné, čísla na metru snad umí přečíst i dítě na prvním stupni a společně jsme tedy začali pátrat, co se stalo. Asi jsem musel znít celkem zoufale a přesvědčivě, protože na místo výčitek a výhružek nastala spolupráce, společne se hrob odstrojil, a nakonec ha! Každý už přesně pochopil, jak to bylo. Víte co se stalo?

Když jsem podkopával rám a dělal zahloubení na kapsu, muselo se hodně pod stávající chodník. No a kde se vzaly, tu se vzaly, součástí rámu nebo těsně za ním musely být i dvě cihly, nebo se tam nějak ocitly s navážkou, kdo ví. No a těsně před pohřbem nebo už při něm se musely odtrhnout z malty od stávajícího rámu a spadly na dno hrobu tak dokonale, že se vzpříčily a v podstatě neumožnily rakev posunout dál a blokovaly kapsu.

S dovolením okolostojících jsem se na břiše spustil po rakvi dolů s páčidlem a i když to zrovna příliš důstojně nevypadalo, po chvíli se mi podařilo cihly vytáhnout ven. Pak jsme se znovu chopili lan a světe div se, bez jakéhokoliv většího problémů se nakonec truhla dostala tam, kam měla.

Tak to tedy dopadlo dobře. S rodinou se vše urovnalo, všichni jsme si tak nějak řekli, že za vyšší moc opravdu nikdo nemůže, i nějaký ten lehký vtípek ze stran pozůstalých zazněl, no kámen mi ze srdce spadl obrovský, to si ani neumíte představit. Nicméně, tohle všechno vím jen já a rodina.

Pro všechny ostatní v okolí už budu jen ocas, co si neumí změřit hrob.