autor: Gaius Servilius Vespillo
Možnosti pohřbů, historie, ekopohřby a možný výhled do budoucna.
Vážení drazí, děkuji Vám, že se mé příspěvky aspoň soudě podle množství pozitivních reakcí líbí, udělal jsem si dnes na vás opět několik hodin času a zkusím se podívat (děkuji paní za námět!) na téma, které možná taky mnoho z vás zajímá. Prosím, berte to spíše jako takovou úvahu z pera hrobníka.
Budu často vycházet z jedné statistiky z roku 2014, zabývající se pohřbíváním a také osobní zkušeností z návštěv pohřebních veletrhů v zahraničí.
Začal bych asi takhle. Společnost se proměňuje, a spolu s ní kultura a pohledy na určitá témata, jedním z nich je i smrt, a také ekologie a přístup k přírodě a všemu kolem nás. To se nutně musí odrážet i v pohřební praxi.
Po tisíc let na našem území se pohřbívalo do země s církevním obřadem, podobně jako je tomu dnes. A vlastně ani nikdo nepřemýšlel, že by tomu mohlo být jinak. Když to vezmu hodně zjednodušeně, s nějakou ekologií si nikdo hlavu nelámal, stejně jako se hřbitovy, které až do baroka vypadaly jinak než dnes. Většinou to byl prostor u kostela, rozkopaný, s několika hromadnými hroby a bezejmennými rovy. (zvyk označovat hroby jmény zesnulého je poměrně nová záležitost a to ještě pouze u majetnějších lidí). Bylo to proto, že se hrob nebral jako místo trvalého odpočinku, ale pouze dočasného. Trvalý odpočinek nalézal až v kostnicích , ale o tom někdy příště.
Dvě důležité změny přichází až v 18. a 19. století. První z nich je reforma Josefa II. o pohřbívání v pytlích. Určitě jste o tom slyšeli. Josef byl přesvědčen, že dělat rakve je plýtvání dřevem a narodil, že každá obec bude mít pouze jednu společnou rakev s vyklápěcím dnem, která se bude používat pořád dokola, nad hrobem se otevře ( německy Sparsarg, česky se jí říkalo výklopka), tělo v pytli žuchne dovnitř a rakev se připraví k dalšímu použití. Viděl jsem ji v Rakousku, je to celkem nápaditě provedené, u nás je například původní k vidění ve Velinách u Pardubic. Tahle reforma se ale setkala s obrovským lidovým odporem, proto byla rychle zrušena.
Na konci 18.století nastává druhá důležitá změna – lidem začínají vadit hřbitovy vedle jejich obydlí a začínají se postupně přesouvat od kostelů za obce. Opět tuhle změnu ale zkusme vnímat jejich pohledem. Každému bylo jasné, že hřbitov představuje hnízdo infekce a z hygienického hlediska bylo vhodné ho posunout prostě pryč. Vše podpořila reforma již zmiňovaného Josefa II., který přikázal pohřbívat až za obcemi a městy.
No a na konci 19. století se objevují první spolky, prosazující se za kremaci, která byla zákonem u nás povolena hned se vznikem první republiky a dnes naše země v počtu kremací podle posledních údajů vévodí celé Evropě.
No a situace dnes je taková, jak to znáte. Člověk si může vybrat – kremace nebo inhumace. ( žeh nebo uložení do země)
Co se týká pohřbů do země, zákon hovoří jasně. Nelze pohřbít bez rakve, a pohřbeno může být pouze na veřejném nebo neveřejném pohřebišti bez jakékoliv výjimky. Diskuse o tom, zdali by mohl být člověk pohřben na svém pozemku byla před dvěma lety při projednávání novely ihned zamítnuta. Dále už se vše řídí podle zákona o pohřebnictví.
U kremace je situace odlišná. Zákon taky předepisuje její průběh, ovšem s popelem už potom může člověk nakládat, jak uzná sám za vhodné nebo jak si to přál zesnulý. To je obrovská výhoda kremace, na kterou spousta lidí slyší a je jim sympatická.
NOVÉ TRENDY
Během posledních několika desetiletí se rozvířily opět diskuse o tom, jak by se mohlo pochovávat ekologičtější cestou, než je kremace nebo pohřeb do země (pozor, tyto diskuse se vedly na půdě USA kde je pohřeb do země obrovská ekologická zátěž, narozdíl od ČR) a světoví vědci dali hlavy dohromady a vznikly dvě hlavní alternativní cesty:
Aquamace- alkalická hydrolýza těla, zjednodušeně tělo se ponoří do louhu a za zvýšené teploty a tlaku se až na kosti za 20 hodin rozpustí. Kosti se rozdrtí, pomelou a přemístí do urny jako v případě kremace. Aquamace je povolená v USA, Kanadě, a tuším, že dokonce už i v Anglii a Švédsku
Promese- tento způsob má kořeny ve Švédsku. V zásadě je to opak kremace. Tělo je vystaveno tekutému dusíku, hluboce zmrazeno, potom vibracemi rozdrceno, ve vakuové komoře potom je odsáta voda a zůstane asi 20 kg masokostní moučky, která se pochovává ve škrobové rakví, aby tlení proběhlo v řádu roku. Po člověku nezůstane takto zhola nic, celý se vstřebá do půdy.
Podle výše zmiňované statistiky z roku 2014 ale česká veřejnost není těmto novotám příliš nakloněna, takže se těchto novinek nejspíš jen tak nedočkáme. Místo toho je u nás opravdu tendence ,,zezelenit “ kremace a hřbitovy samotné. Trend je totiž neúprosný. Mladé neláká klasický šedý hřbitov a chtějí se stát součástí přírody. Hodně se v této době rozjíždějí startupy a projekty s cílem vyvinout nejvíce ekologickou urnu, spojit popel se semeny stromů, nebo přetvořit hřbitov na místo více blízké přírodě.
Všechno ale začíná kremací. Zde bych chtěl upozornit na dvě věci, které mě osobně zaujaly a které se mi i esteticky líbí a mají smysl. První z nich je možnost z popela mrtvého vyrobit diamant a zasadit do šperků. Je to hezké, ale poněkud drahé…
Druhou věc jsem viděl na pohřebním veletrhu Funeral Expo na Slovensku a je to takzvaný strom vzpomínek. Každý, kdo má zájem se stát součástí takového stromu, dá popel, který se zataví do skleněného lístku, na lístek se napíše jméno a přidělá na strom. Když se takový strom nasvítí, vypadá opravdu nádherně a je to velmi důstojná náhrada kolumbárií nebo urnových hájů…
Ale bohužel, ač to nerad jako hrobník říkám, klasické hřbitovy se asi promění. Končí jejich čas. Sice to pár desítek let potrvá, ale pokrok nezastavíš.
Samozřejmě by se o tom dalo vykládat ještě dlouho, kdo by chtěl, můžu mu dát odkaz na několik prací a nebo to můžeme rozebrat v komentářích.
Díky všem, kdo četli 
Vespillo
Napsat komentář