Z deníku hrobaře IV

autor: Gaius Servilius Vespillo

Personifikace smrti a její vývoj aneb od veselé mrtvoly ke kmotričce s kosou

Opět zdravím.

Tak :), jak vám přiblížit poutavě a zajímavě ve zkratce něco, o čem jsou mnohastránkové knížky:) Říkal jsem si, že ke hřbitovu a smrti patří smrtka, známá z literatury, básní nebo pohádek. Nicméně i tato paní s kosou si prošla dlouhým vývojem. A je to vůbec paní smrt nebo pan smrťák? Možné je asi obojí, historicky to záleželo na tom, jakého rodu je smrt v daném jazyce. Zatímco germánské země mají smrt rodu mužského, u nás je smrt ta a proto je asi přesnější hovořit o postavě smrti v ženském rodu. (Aspoň že smrt je genderově vyvážená -to je teď v EU hlavní a moderní.

Ačkoliv je s lidmi smrt od počátku, její zosobnění se objevuje až celkem pozdě. Smrt tu jaksi byla, stejně jako nemoci, porod, a odchod člověka je v rukou bohů. Až v antickém Řecku a později v Římě se nám začínají na mozaikách objevovat veselé kostry, většinou hodující s vínem v ruce a slavným nápisem Carpe Diem – užívej dne. Tady se ještě nejedná o smrtku, jak ji vnímáme dnes, spíš je to takové memento, aby si člověk dopřál a radoval se, dokud to jde. Ještě ani s příchodem křesťanství ji neznáme. Prvotní křesťané se na smrt těšili a vnímali ji jako ukončení pouti na tomto světě a příchod ke Kristu. A možná by to takhle bylo i nadále… nebýt toho že ve středověku přišel mor!

Ve 14.století začala v Evropě řádit černá smrt a dokázala otočit společnost vzhůru nohama! Města byla vylidněná, celé oblasti vymíraly a mrtvé už ani neměl kdo pohřbívat. Těla se začala hromadit v ulicích a když už bylo zle, pouze se házely přes hradby. Společnost byla otřesena, církevní autorita včetně papežské taky, a začal se hledat viník toho všeho. Tak začaly křesťanské pogromy na Židy, cizince, a taky byly na příkaz církve hromadně křesťany zabíjeny kočky, jediná zvířata, které v boji s morem opravdu pomáhala. Ale situace byla jen horší. A za téhle doby se nám poprvé z mlhy dějin vynořuje Smrt.

První takové známé zobrazení smrti pochází ze hřbitova v Pise z poloviny čtrnáctého století. Smrt je tam jako žena v rubáši s netopýřími křídly a kosou, co likviduje vše živé, doprovázena mrtvými jezdci s rakvemi a mrtvolami v různém stádiu rozkladu. Od tohoto okamžiku smrt začala pronikat do umění a dávala o sobě vědět- jsem ta, kdo vyhraje, kdo nakonec vás všechny zničí! Krále, papeže, rytíře, měšťana, chudáka, ba i dítě od prsu!

Na konci 14. století se začíná objevovat to, co známe jako tance smrti (Totentanz, danse macabre). Smrt ( smrťáci – mrtvoly) si zde berou živé do tance, symbolicky představující smrt. A náramně se u toho baví. Většinou se u toho veselí, hrají na hudební nástroje, jezdí na ponících, zpívají nebo osahávají dvorní dámy. Tady ještě smrt vypadá jinak. Většinou je to mrtvola i s masem, v nejrůznějším stádiu rozkladu, v rubáši a nějakým tím zvířátkem ve střevech či lebce. Opravdu zde byl cíl vzbudit odpor a strach. Ještě vyšším mementem pro lidstvo byly takzvané ,,triumfy smrti“ , obrazy, kde lidstvo definitivně prohrává svůj boj a smrt, popřípadě tyhle živé mrtvoly likvidují vše živé v cestě. Asi nejlepším takovým obrazem je Triumf Smrti od P. Breughela z roku 1562, na ten se dá koukat neustále. Potom jsem viděl podobný obraz, kdy smrt s kuší jede na válečném voze a drtí lidi pod koly, ale nemůžu si vzpomenout od koho byl.

Tyhle tance smrti se objevovaly jako ústřední motiv na mnoha hřbitovech, kostelích a ve špitálech. Do dnešní doby se jich bohužel mnoho nedochovalo. V České republice máme jen tři. Jeden je v Kuksu, druhý v Praze (loretánská krypta -neveřejný) a třetí v Kryštofově údolí v Čechách.

Po tomhle období přišla renesance a baroko – zde už se pomalu od motivů tance smrti upouštělo a nastoupil motiv staronový, tzv. Memento Mori- pamatuj na smrt. Smrt zde měla připomínat pomíjivost člověka a také to, aby si dal své pozemské věci do pořádku dřív, než bude pozdě. A zde už se objevuje smrtka tak jak ji známe dnes. Holá kostra (tzv. Mors secca), povětšinou už s kosou v ruce či jiným nám dobře známým symbolem (přesýpací hodiny, zlomené klasy obilí,lebka, sfouklá svíce …)

A to už je jen krůček ke dnešku. Smrt se nám kultivovala, už to není ta hnijící páchnoucí mrtvola jak dřív, a už ani tak nestraší svou přítomností, ale dává se poznat alegoricky, třeba přes houkání sovy. Tak jak se dřív objevila, tak se zase ztrácí, i z výtvarného umění, a zůstává leda v příbězích a pohádkách.

Ale i to je dost na to, aby lidem připomínala, že tu je a že nikdy nezmizí! Jednou si přijde pro každého…