autor: Gaius Servilius Vespillo
Duchové ve Velké Bystřici
Tenhle příběh je pravda a ať visím, jestli vám budu lhát … Těmito slovy začíná Michal Tučný svou známou písničku o manželském páru s náběhem na alkoholismus věnující se celodenní zahálce. A i já ji použiji, protože to tak prostě bylo, a podělím se s vámi o příhodu, kterou jsem zažil, a vlastně nezažil…
Hřbitov ve Velké Bystřici je velký, rozlehlý, čítající okolo devítiset hrobů, a ač městský, působí takovým klidným, dědinským dojmem. Celým hřbitovem se táhnou lípy, které pamatují už minimálně šest generací, dávající v létě příjemný chládek a stín, a na podzim neuvěřitelně obrovské množství suchého listí, které za neustálého nadávání místní odhrabují do desetikubíkových kontejnerů. Prostě něco za něco, tak jako vždy v životě. Kolem obvodových zdí jsou postaveny ty nejvýstavnější hrobky bohatých sedláckých starousedlíků, hodně hrobů opravených a s láskou udržovaných, mezi nimi sem tam nějaký ten starý, opuštěný, prostě nic co byste už neviděli jinde.
Já tenhle hřbitov znám jako vlastní boty. Byl to jeden z mých prvních vůbec a kdybych měl počítat, kolik lidí jsem tu už pochoval, nestačily by mi prsty, ani kdybych si na pomoc vzal obě nohy. A zde se před třemi jary odehrál zvláštní příběh…
Byl to jeden z těch podzimních dnů, kdy opravdu nevíte, kam dřív skočit a lítáte jak křeček v kolečku od slunce východu do … minimálně dalšího slunce východu, když to dobře jde. Sešly se mi v jeden den tři pohřby, což je situace málo častá, ale přeci jen se sem tam vyskytující, protože drtivá většina lidí si přeje pohřby v pátek a sobotu. Vám nezbývá, než tento úděl přijmout a chopit se díla. V pátek jsem již vykopal všechny hroby, aby vše bylo řádně nachystáno, to ještě šlo. Problém nastává v den pohřbu, kdy se tak nějak očekává vaše přítomnost u spouštění a pokud jsou oba pohřby i ve stejný čas, je hrobový šach mat, kdy už musíte oslovit kolegu, o kterém víte, že nic nepokazí, práci rozumí a je na něj spoleh.
Tehdy mi pomáhal kamarád, také hrobník a bývalý zaměstnanec pohřební služby, Filip. (Kdo mě má v přátelích – je to ten, který se mnou reprezentoval Českou republiku na mistrovství Evropy v kopání hrobů). Přesně člověk výše zmíněných kvalit, který si vždy poradí a je na něj spoleh. A tak den běžel hektickým tempem, zkontrolovat hroby, nachystat hroby, jeden pohřeb v Dubu, spuštěno, hotovo, druhý ve Velké Bystřici, spuštěno, hotovo, a telefon od Filipa, že třetí taky bez chybičky proběhl. Uffff.
Zbývá hroby zakrýt a uvést do stavu okulibého, což samozřejmě nějakou tu hodinu trvá. Oba jsme se chopili hrobů, které byly nejblíž, a v pozdním odpoledni byly dva hotové. Zbývala Velká Bystřice.
Každý z jiného směru, ale takřka zároveň jsme dorazili do Velké Bystřici a chopili se práce. Ve dvou to jde líp a rychleji, ale i tak už se den začínal schylovat ke konci. Světla ubývalo, obzvlášť pod hřbitovními lipami, kde bývá tma pomalu i za zamračeného dne. Pro tento případ už musí mít člověk nachystanou čelovku, pokud se nechce přerazit o nejbližší vyčnívající hrobový rám, který tam zaručeně před chvílí ještě nebyl.
Hrob byl skoro hotový. V bednění už zbývalo hlíny tak málo, že si dva navzájem překážejí, tak jsem zbytek záhozu nechal na něm a sám jsem začal odnášet zbytek věcí ven ze hřbitova do auta nebo na vlečku. Jdu poprvé, podruhé, ono těch věcí, desek a trámů je hromada, až jsem potom přišel znovu k Filipovi, který seděl na hrobu a řekl mi, co viděl! Viděl duchy! On opravdu viděl duchy.
Zde už asi přesně nedokážu vyjádřit, jak jsem byl překvapený já, jak ohromený byl on, ale podle jeho vyprávění to bylo takhle: Už dohazoval poslední lopaty, když zdvihl hlavu i s čelovkou a podíval se ke křížku. U křížku stály tři téměř průhledné postavy. Možná se vznášely lehce nad zemí, těžko v té tmě říct, ale byly to postavy, patrně ženské, se zakrytými vlasy a dívaly se na něj. Bez pohnutí, bez hlesu, jen lípy šuměly. Stálý vedle sebe, za nimi kříž, a pak… pak Filip otočil hlavu, a když se podíval znova, byly pryč…
Zbývající hodinu práce jsme nemluvili o ničem jiném a každou chvíli koukali okolo kolem sebe, zda neuvidíme ještě něco, tedy hlavně já, který jsem byl o tento vizuální zážitek ochuzen.
Nakonec jsme se rozloučili a po těžkém dni se rozjeli do svých domovů. Mě od té doby vrtá tenhle zážitek hlavou. Následující dny, když jsem trávil pracovně své dny na hřbitově jsem se zkoušel ptát lidí, jestli třeba byly v Bystřici nějaké tři sestry, které by každý znal, jestli se tady třeba pochovávali tři lidé zároveň, prostě zjistit jakoukoliv stopu, jakékoliv vodítko, co by umožňovalo rozklíčovat tuto záhadu. Nezjistil jsem nic. Zkusil jsem to tedy z úplně opačného konce a udeřil na kolegu. Ať prozradí, jak to tehdy bylo, a ať přizná, že si to celé vymyslel, aby bylo o čem mluvit. Ale ani on nepolevil a pořád mi skálopevně opakuje, že to je celé pravda. Naposledy včera, než jsem se rozhodl vám o tom napsat.
Tak sám nevím… zde opravdu asi záhada zůstane nerozluštěna. Nejraději bych řekl, že si to celé vymyslel, ale člověk prostě neví. Dostal jsem se k tomu až jako druhý, a můžu tomu věřit, a nemusím. Jisté je to, že já na své setkání s nadpřirozenem, pokud je, teprve čekám.
Ještě se mi stala jedna podobná věc ve Velkém Týnci, ta se stala tedy už přímo mě, ale i tu bych si snad dovedl racionálně vysvětlit… nebo ne? Také doteď nevím. Ale o té až příště….
Děkuji vám všem všem za pozornost! A zase někdy napíšu.
G.S.Vespillo
Vždy když míjím hrob rodiny Zemanovy, podívám se na tuto fotku slečny Marie. Jediné, co vím je rok úmrtí, nic víc už ze starého pomníku vyčíst nejde…
Napsat komentář