autor: Gaius Servilius Vespillo
Cesta do hlubin hrobníkovy práce aneb kdo jinému jámu kopá…
Původně jsem chtěl dnes udělat ještě jeden příspěvek z dávné historie hřbitovů, ale nakonec jsem se rozhodl pod ještě čerstvými dojmy z dneška udělat příspěvek, který možná zaujme všechny, kteří jsou touto prací nepolíbeni a jen tak mlhavě tuší, co taková práce obnáší. Naopak věřím, že kolegové se v popisku poznají a budou je bolet záda za mě:)
Tak tedy- toto pondělí mi zavolalo vedení správy hřbitova z Lipníka Nad Bečvou, že by potřebovali vykopat na záskok hrob v obci Podhoří. Hrobníci si přes svátky vzali volno, a tak už nevěděli, jak tuto situaci řešit. (Jojo, jak je krize, každý si na mě v okolí rád vzpomene.)
Musím říct, že jsem nadšeně souhlasil. Obec totiž dobře znám, je to taková malá dědinka u skal a lesů s malebným hřbitůvkem okolo středověkého kostelíka. Nad obcí se schovává v lesích zřícenina hradu Drahotuše, o které skoro nikdo neví, protože na protějším kopci se pyšně tyčí těžká turistická konkurence, hrad Helfštýn.
Zde začíná má práce. Dostal jsem číslo na rodinu pozůstalých, se kterými jsem se domluvil na setkání na hřbitově.
Když jsem stanul na místním hřbitově, jakoby mávnutím kouzelného proutku mě opustila mladistvá nostalgie a zkušené oko hrobníka už hledalo, kde se bude skrývat jaká past. Od rodiny se vždy musím dovědět vše, co potřebuji k práci. Stranu, na kterou se bude pochovávat, jestli jsou v hrobě nějaké urny či jiné věci , na které je třeba dát pozor, do jaké barvy budou chtít hrob zdobit, kdo bude spouštět rakev a další desítku drobností, se kterými je nutno počítat.
Nastala sváteční středa, den před pohřbem. Ráno si nachystám veškeré věci, které potřebuju. Bednění na hlínu, trámky, kontratrámky, proklady, špalíky, fošny, zkrátka skoro polovinu tesařského skladu, co kdyby, a vydávám se na skoro padesát kilometrů vzdálený hřbitov.
Hřbitůvek je to krásný, malý, že by ho mužský přehodil tenisákem zleva doprava, se hřbitovním kostelíkem a taky nevzhlednou márnicí, snad bývalou kostnicí, od které jsem dostal klíče, ale tak to spíš jen tak pro ten pocit, protože v těchto márnicích je prakticky vždycky jen špína, smrad a bordel.
Už při pohledu na hrob si povzdechám. Tuším past. Ba co past, průser! Při pohledu na okolní kopce má bujná fantazie úplně vidí, jak déšť smývá se skal kameny, které padají do údolí, zrovna na to místo, kde mám teď kopat… Teď si vybavuju i potutelný úsměv zaměstnance správy v Lipníku, který mi dával potvrzení o výkopu. Začínám chytat zlé tušení, že zde to půjde špatně. Hodně špatně.
Kostelík odbíjel dvanáct s začal jsem stavět nad vedlejším hrobem bednění. To je taková dřevěná kostka, do které se ukládá hlína při kopání, aby to člověk neházel kolem sebe jak krtek.
Už při stavění jsem nervózně pozoroval černý mrak, táhnoucí se od Libavé, a poryvy větru, které nevěstily nic dobrého. Začalo pršet, ale tak, že jakákoliv práce nepřipadala v úvahu, tak tak jsem utekl do márnice.
Abych to neprodlužoval, pršelo dlouho, skoro až do večera. Do auta se mi nechtělo, člověk je mokrý, špinavý, tak jsem si udělal hrobařský pelech – na staré máry hodit dvě fošny, aby šprušle netlačily do zad a upelešil jsem se. Co taky dělat jiného..
Přestalo pršet až večer. Docela už jsem byl nervózní, hlavně z toho, že přijde rodina a začne panikařit, proč se ještě nekope. Pustil jsem se do práce. No, abych nenapinal, bylo to ještě horší, než jsem si myslel! Celý hrob na skále, šedesát let nekopaný, jiskry lítaly od krumpáče, odrážejícího se o pevně zaklíněné kameny všude možně. Nastal večer. Po dvou hodinách práce jsem byl sotva v půl metru, to jindy už mám hotovo. S bolavýma rukama a nejsprostějšími výrazy jsem se odebral do márnice lehnout a vyčkat rána. Obyčejně bych si vzal světlo, čelovku a pokračoval, ale rány krumpáče do kamene dělaly takový kravál, že se mi zželelo obyvatel obce a sám jsem dobrovolně vyhlásil noční klid.
Čtvrtek – den pohřbu
Probudil jsem se za svítání na márách, světe div se vyspaný do růžova. Jako každý těžce fyzicky pracující člověk mám jednu úžasnou vlastnost – usnu rychle a spím tvrdě, nevzbudím se ani kdyby na mě v noci kuny tančily čardáš. No nic, teď už není čas na improvizaci, honem do práce, ať jsem co nejdříve hotov. Znova beru krumpáč a vskutku úctyhodným tempem 30 cm hloubky za hodinu se probíjím dolů. Asi v metru třiceti mě čeká další překvapení, se kterým jsem nepočítal. Rýč mi začal škrábat o plechové víko rakve! Plechové!! Který normální člověk se nechá do země pohřbít v plechu, honí se mi hlavou, ale čas běží a nastává boj s víkem, vrostlým pevně do udaného kameniva tak, že to připomíná otevírání obrovské konzervy. Asi po hodině snažení je plech venku, teď je na řadě exhumace. Rychle vyndám obě kostěné nohy, a dám je nahoru na plátno. Pan tatík měl naštěstí boty a ponožky, proto se nemusím zdržovat hledáním všech prstíků a těchhle drobotin, a přecházíme plynule na pánev, obratle, ruce, prsty, žebra, lopatky až k lebce. Vše do uzlíku, co nejrychleji, protože se na hřbitově začali podezřele hemžit domorodí obyvatelé, kteří s přibývajícím věkem trpí neutuchající zvědavostí a lezou vám až pod lopatu.
Nakonec bylo vše hotovo. Vykopáno. Necítím ruky, necítím záda, zpocený jak myš a smrdící jak žebrákova igelitka. Vítězoslavně jsem pohlédl na kostel, deset ráno. Pohřeb na tři odpoledne. No nic, trocha odpočinu a pokračuji v práci.
Když je hrob vykopaný, musí se udělat pódium, že kterého se spouští rakev. Vybírám vhodné desky, trámky, aby seděly podlážky, naposledy vše ještě desetkrát měřím, jestli se opravdu rakev vejde, a chystám výzdobu hrobu, bedny a okolí. Je hotovo.
Stojím u hrobu a plánuju. I to je součást mě práce. Člověk musí přesně vědět, kudy půjde průvod, kam postavit muziku, kam postavit pozůstalé, kudy chodit kondolovat a kudy se zase vracet. Většinou to vše proběhne nějak tak přirozeně správně, ale člověk musí být připraven i na pár expertů nebo zmatkařů, které bude potřeba ukáznit.
Pohřeb –
Nastává konečně ta chvíle, kvůli které to všechno dělám! Přijede pohřební vůz, sejde se rodina, kostelník oprašuje máry, ze kterých jsem nenápadně sundal desky a spacák, muzikanti hledají noty, sboristi se rozezpívávají, všechno běží jak drátku. Co pět minut si dávám cvičné kolečko kolem hrobu, jestli je vše v pořádku a vše je tak, jak má. Po těle mě začíná hřát ten pocit z dobře odvedené práce. Vše se zvládlo. Vždy se musí vše zvládnout. Tak, lidi jsou v kostele, muzikanti dohráli a mají teď hodinku volno, čehož využívají a jdou se osvěžit do hospody. Já stále stojím u hrobu, hlídám a začínám se pomalu zabývat myšlenkou, že bych vám tohle všechno tady napsal. A pak už jde všechno ráz naráz, jako už stokrát a stokrát před tím. Kostel cinkne jednou, dvakrát, to je proměňování, muzikanti kvapem spěchají znova ke kostelu, z póza dveří už slyším, jak hraje Vykupitel, a je to tu. Rozezní se hlasitě všechny zvony, otevřou se dveře, vyjde křížek, farář, rakev, vše za doprovodu osvěžené kapely. Cesta k hrobu, poslední slovo, vytáhnutí prokládků nad hrobem a poslední spouštění. Vše tak jak má. Jsem pyšný na sebe a svou práci!
Hodinu poté –
Nyní nastává zase okamžik, kdy musím zase vzít do ruky ten protivný rýč a jít hrob zakrýt. Nemám to rád. Nějak tak mi připadá, že ničím něco, na čem jsem si dal tak záležet. Něco jako by zedník postavil dům a pak do něho najel bagrem. Ale tak bohužel, co nadělám. Musí to tak být. Naštěstí to jde vše už mnohem rychleji. Je hotovo. Teď zbývá ještě vše uklidit, pozametat, rozebrat bednění , umýt náhrobky, rámy, nazdobit čerstvě navršený rov aby jen podle kytek kolemjdoucí člověk poznal, že tam byl pohřeb. Znovu jsem pyšný na svou práci. Nějak tak cítím v duši uspokojení. Tahle práce má smysl. Ještě chvíli sedím a odpočívám na hřbitovní lavičce, v duchu počítám klíšťata, které budu večer vyklepávat z nohavic a jedu domů.
Těšilo mě, byla to čest kopat v Podhoří. Třeba zase někdy.
Děkuji všem, kteří dočetli až do konce!
Vespillo
Napsat komentář