Z deníku hrobaře VII

autor: Gaius Servilius Vespillo

Na velikosti záleží

Za devatero horami a devatero řekami bylo malé království, kde žili svéhlaví obyvatelé, Hanáci. Ubrusy v hospodě byly přibité na hřebíky, aby je nikdo neukradl, muži byli kolenovrti až hanba a ženy měly dlouhé krky od závistivého koukání přes plot, jak se ostatním letos urodilo. Ne nadarmo se zde říká, že co lakomý Skot odhodí, to Hanák ještě zvedne. A představte si, dobří lidé, že i hroby měli krátké! Protože velký hrob, velký nájem, a ty desky s obrubou taky něco stojí, že….

Ne, dělám si legraci:) omlouvám se všem obyvatelům tohoto moravského regionu, ale jistě mi potvrdíte, že o lakomých Hanácích koluje mnoho příběhů. Já sám mám asi štěstí na dobré lidi okolo sebe a nemůžu říci, že by to zde bylo odlišné od ostatních koutů naší hezké země. Nicméně to s těmi ubrusy pravda je, to už referoval Eneas Silvius Piccolomini papeži do Říma v 15.stoleti, jak to tady v českých zemích chodí, a od té doby, zdá se, se toho příliš nezměnilo. A to, že jsou tu hroby krátké, to je taktéž pravda, ale věřím, že ty najdeme také všude. Někde více, někde míň, ale jsou hřbitovy, kde je to opravdu extrém.

Všimli jste si někdy toho při svých hřbitovních procházkách? Běžná rakev má délku dva metry, a když začnete pořádně pátrat, zjistíte, že hrobů o takové délce, aby se tam bez problémů vešla, zas až tolik není. Z mé vlastní zkušenosti můžu říct, že při pohřbu do země to je asi každý pátý. Ostatní jsou prostě více či méně krátké a spouštět se musí ze šikma, podvlekem do takzvané kapsy, která se vyhloubí v nohou nebo hlavě pod rámem, aby šla potom vespod narovnat. Při spouštění je tedy nutno zdvihnout hlavu rakve a jít spodní částí napřed, zasunout rakev ,,do kapsy“ a poté v hlavě dorovnat. Není to nic obtížného ani nedůstojného, a pokud to lidem včas řeknete, vysvětlíte a při spouštění trochu pohlídáte, vše proběhne plynule, jako by vlastně žádný problém nebyl. Samozřejmě někdy pozůstalí při spouštění začnou moc přemýšlet a zkouší si věci dělat po svém, ale od toho jste tam vy, abyste situaci řešili. Musím říct, že jim rozumím. Protože někdy je ten hrob natolik krátký, že neznalého člověka popadá beznaděj, že se tam přeci nikdy nemůže ta rakev dostat. Anebo pokud už se musí rakev spouštět pod takovým sklonem, že už jde prakticky nakolmo. To už vyžaduje jednak notnou dávku síly u lidí v hlavě, aby ji dokázali udržet v této poloze, zatímco v nohou se jde až skoro na dno hrobu, a jednak psychickou přípravu na to, že pokud byl nebohý pozůstalý v rakvi menšího vzrůstu, začne po rakvi cestovat jak souprava v metru a kromě vydávaných zvuků i nepříjemně měnit těžiště, což celou akci může komplikovat.

Právě se nacházím na hřbitově v Pavlovicích, kde se mi stala taková příhoda právě s takovým spouštěním. Opět mě oslovila rodina, že by potřebovali vykopat hrob, ale že je tu možný zádrhel. Rodina nechala jednohrob zkulturnit, udělal se nový rám a zabudovala schránka na urny, protože už se nepočítalo s možností, že by se někdo pochovával do země. Ale ouha, babička rodu se na poslední chvíli rozmyslela, a byla z toho těžká hlava. Přišli jsme k nejmenšímu hrobu v Pavlovicích a už to bylo – ,,pane hrobníku, a není ten hrob nějaký krátký?“ Říkám ,,no je…. Ale nebojte, s tím si poradíme, trošku ji podvlečeme …“ A pane hrobníku, není on i úzký?“ Aniž bych vzal metr do ruky, už teď mi bylo jasné, že do ideální šířky mu tak deset centimetrů chybí. ,,No …. to je taky …. ,, A co budeme dělat?“ ,,No co bychom dělali, spustíme ji bokem. “ Rodina se na mě tak nějak podezřele podívala, ale jelikož nebylo dalších zvídavých otázek, předpokládal jsem, že je vše jasné. Poté jsem se pomalu pustil do práce. Za hřbitovem se v Pavlovicích nachází zámek, kde jsou chováni pávi. Zrovna v ten den měli asi veselo, protože řvali jak na hodech, a se zavřenýma očima bych si myslel, že kopu někde na předměstí Bombaje a co nevidět se přiřítí sloni s Maharádžou na hřbetě.

Kopání tak úzkého hrobu není nic snadného, musí se pod rámem rozšířit na ideální šířku, podkopat v nohou a celou dobu dávat pozor, aby rýč necinkl o žulu, protože škody na novém hrobu jdou do tisíců.

Nastal den pohřbu, lidé už se sjížděli u kostela a já jsem čekal, že se přijde rodina podívat a doladíme poslední detaily ohledně spouštění. Žel, nikde nikoho, ale tomu rozumím. Měl jsem plnou důvěru a přeci jenom lidé v tuto dobu už mají myšlenky úplně jinde. Nachystal jsem tedy k hrobu třetí lano, jako zamýšlené kormidlo, aby vše proběhlo hladce.

Začal odbíjet kostel a smuteční pochod se pomalu blížil ke hřbitovu. Prošli bránou, za tónů hudby přišli k hrobu a v rodině nastalo zděšení! Přiběhla ke mě paní a už to bylo! ,, Ale pane hrobník, vždyť vy jste s tím nic neudělal! Vždyť se tam nevleze!! Co budeme dělat??“ ,,Však jsem Vám říkal, že ji spustíme bokem, co jsem měl dělat? Přece Vám nebudu ničit nové udělanou obrubu.“ Teprve teď si asi uvědomila, že to, co jsem ji říkal, nebyl žádný hřbitovní hloupý žoviální fór, ale tvrdá realita Po mých slovech se postavila pro jistotu dál od hrobů, asi aby té hrůzy nebyla svědkem a přišlo na řadu spouštění.

Než se všichni příchozí, kterých bylo požehnaně, postavili na své místo, rychle jsem vysvětlil spouštejícím, jak to celé bude vypadat. V hlavě budou zdvihat co nejvýš to půjde, v nohách půjdou až skoro na dno hrobu a já uvážu ještě jedno lano za madla a budu rakev kormidlovat jak maňáska na bok pod rám, abych ji pod rámem zase srovnal. Na detaily nebyl čas, ale všichni kývli na souhlas, že rozumí.

Pak přišla hodina H, a minuta M, farář domluvil, já jsem zamával na muziku, že můžou začít Blíž k tobě a spouštělo se. Rakev se začala zdvihat do ostrého úhlu směrem nahoru, a já jsem točil na bok. Netrvalo to ani dvacet sekund a truhla byla dole, přesně jak jsem čekal. Žuch! Všem přítomným spadl kámen ze srdce, že to tak dobře dopadlo!

Po pohřbu ještě za mnou přišla rodina jednou se slovy díku, že to vše tak skvěle vyšlo a že si opravdu mysleli, že žertuji. Nakonec ještě přinesli i koláčky z hostiny a myslím, že na to sem tam vzpomenou i dnes, když na hřbitov přijdou.

Inu, někdy ta realita bývá od filmů trochu odlišná, ale všechno jde, když se musí! Do dnešních dob jsem tento dvojitý manévr použil asi pětkrát, akorát vždy raději dvakrát ujistím rodinu, že to myslím smrtelně vážně:)

Díky moc všem, kdo četli , a zase za týden:) Vespillo

Keltský kříž, který si rodina Skene nechala v polovině 19.století přivézt přímo z Anglie. U nás věc ojedinělá a nevídaná! Pro všechny příznivce Anglie a Keltů povinnost k navštívení.