autor: Gaius Servilius Vespillo
Vzhůru dolů!
Omlouvám se všem, kteří netrpělivě čekali na další kapitolu, tento týden byl hodně náročný, ale myslím na vás, kudy chodím:)
Dnes si se mnou zažijete asi tu nejtvrdší část hrobařského řemesla. A zase se spolu vydáme do hrobky! Částečně už jsme si hrobky a jejich tajemství rozebrali v diskusích u deníčku II. a III. , ale teď to vezmeme více dopodrobna.
Když jsem byl ještě mladé nezkušené hrobníče a čekal jsem práci v hrobce, byl jsem z toho natěšený jako Howard Carter, který jako první vstupoval do Tutanchamónovy pohřební komnaty. Samou radostí mi v předsíni skákaly na věšáku montérky a já si chystal čelovku a náhradní baterky. No považte sami, sto let stará hrobka, ve které třeba čtyřicet let nikdo nebyl, těžká pískovcová deska s bronzovými kruhy na uchycení, má hrobnická a zároveň historikova a archeologova duše plesala blahem.
No …. Teď už se na to dívám mnoho střízlivěji. Ne, že bych se na to přímo netěšil, ale už preventivně mě začnou bolet ruce a hřbet a dopředu očekávám nějakou komplikaci, kterých je vždy nespočet.
Hrobek máme více druhů. Jistě je znáte. Máme nadzemní, podzemní, a podzemní můžeme mít s komorou krytou deskami (nejčastější typ) nebo krytou betonovými překlady a navršenou hlínou, takže se nedá pouhým okem odlišit od běžného hrobu. A poslední typem, do kterého dnes nahlédneme je pozemní klenutá hrobka. Tohle potvorstvo sem proniklo patrně z Německa a je to hrobka, která se opět z venku tváří jako klasická, s pomníkem a deskou nahoře, jenže má klasický strop dělaný valbovou klenbou, takže shora se do ní dostat nedá. To většinou neinformovaný hrobník zjistí až ve chvíli, kdy v několika lidech sundá celé krytí a pod deskami namísto komory na něj koukne půl metru silná vrstva betonu a cihel, přes kterou není šance se dostat. Do takových hrobek se vstupuje zepředu z chodníku. Představte si to jako malý domeček s klasickými dveřmi, který zapustíte do země a ke dveřím se musíte prokopat. Jen namísto dveří tam najdete vstupní otvor, nejčastěji zadělaný betonovými či železnými deskami.
Marně přemýšlím, koho to kdy napadlo. Jedinou, a to ještě diskutabilní výhodou je to, že takovouto hrobku nejde při normálním hřbitovním provozu vykrást, aniž by se na to přišlo. Ale to je tak všechno. To ostatní už je jenom složitější, nejenom se tam dostat, ale taky čistit nebo spouštět (lépe vtahovat) novou rakev. Naštěstí těchto hrobek je minimum a ještě se vyskytují pouze na velkých hřbitovech s dostatečně širokými chodníky, kde si člověk může dovolit oddělat dlažbu a půl chodníku rozkopat jen kvůli tomu, aby se tam dostal.
A právě do takové hrobky vás dnes pozvu. Oslovil mě jeden pán, že má hrobku, a že ji potřebuje celou vyklidit, aby ji mohl napsat na město a přestat za ní platit nájem, popřípadě ji nabídnout někomu jinému. Ano, jak správně tušíte, znamená to čtyři své generace předků odsoudit ke spálení nebo hromadnému hrobu, dnes eufemisticky nazývaném ,,společné hrobové místo.“
Já to lidem nerozmlouvám. Každý má pro to své důvody, po kterých mi nic není. Když jsou lidé hovornějsí, sem tam se i zeptám (a pak žasnu) ale většinou si jen poslechnu úkol, který nutno co nejlépe a ke spokojenosti všech splnit.
A tak jsem zůstal sám s jasným zadáním před pomníkem, na kterém se stříbrně lesklo devět napsaných jmen, poslední pohřbení před čtyřiceti lety. A ze správy hřbitova jsem věděl, že tohleto je přesně ta hrobka se vstupem z chodníku. Těžce jsem pohlédl na hlavní cestu před hrobkou, za ta desetiletí krásně uježděnou od traktorů technických služeb a dodávek kameníků. Ale nedalo se nic dělat, jak já s oblibou říkám ,,vzhůru dolů“, zabral jsem si tam celou cestu pro sebe a začal se krumpáčem probíjet (kopat je velmi nevýstižné) dolů ke vchodu. Celou práci jsem si načasoval takhle: do večera se probít ke vstupu, vše si nachystat, a s uzamčením hřbitova pokračovat v podzemní práci až do finále, které bude až bude. Noc má jednu velikou výhodu – náhodní kolemjdoucí jsou ušetřeni pohledu na obrovskou hromadu rakví a bordelu všelikého na cestě, a vy zase zvídavých a všetečných stokrát za den položených otázek, co tam vlastně děláte a proč.
Kop probíhal pomalu, naštěstí se mi podařilo velmi dobře lokalizovat, ve kterých místech se může vstup nacházet a pomalu jsem odkrýval betonové vchodové desky, dělící svět živých a mrtvých. Z původně velkolepě vymyšlené díry usnadňující práci byla pouze králíci norka, tak tak široká, abych se protáhl já dovnitř a s nákladem ven. Hodiny ubíhaly, byla už tma, a já jsem se odvážil odkrýt vstupní kameny. Vstup byl volný. Hned vás ovane ten mrtvolný hrobkova vzduch. Ano, hrobky smrdí. Ale není to zápach tlejících těl, jak by se bylo záhodno domnívat, je to spíš něco, jak les po vydatném dešti. Cítíte shnilé dřevo, vlhkost, trouchnivinu, staré hadry, a ještě něco, jako když navštívíte zatuchlý nevětraný sklep. Prostě hrobkovina. Nasadím si čelovku, spočítám rakve, a… Hlavou se mi prožene myšlenka, že tohle rozhodně nestihnu, i kdybych tu měl další dva lidi k ruce.
Čtyři dřevěné, pět plechových rakví, hrobka nacpaná až po strop, na podlaze až po kotníky hrobkova hrabanka. (To je můj terminus technicus pro směs, tvořící dno staré hrobky, skládající se především z navlhlého shnilého dřeva, plesnivých oděvů, kostí, ozdob z rakví, hlíny, která se tam dostane s otevíráním a zavíráním hrobky a ještě z dalších věcí, o kterých raději nevědět, protože těla samozřejmě nevysublimují, že. Spouštím se králičí norkou do hrobky a přemýšlím, čím bych začal. Prolézám mezi rakvemi tak těsně, že se jedna o vás otírá zepředu, druhá zezadu, a ještě vám do vlasů kape kondenzovaná voda (aspoň si to namlouvám, že je to voda
) z rakví nad vámi. Boty se brodí hrabankou, vzduch je těžký, vlhký a teplý.
Práce v hrobkách je velmi fyzicky a psychicky náročná. Jakmile se rozhodnete něco dělat, začnete se hrozně rychle potit kvůli vlhkosti, je to jako dusno před bouřkou, a to celé způsobí, že tím kompletně načichnete! Smrdíte, vy, oblečení, auto, všechno tou hrobkovinou! Čím jste tam déle, tím více.
Ještě před začátkem práce jsem zjistil jednu nemilou věc. Plechová rakev přímo uprostřed hrobky nahoře na patře, která si nejvíc říkala o to aby ji člověk odstranil jako první protože překáżí, byla plná vody, a v ní něco mezi tělem a kostrou. Z hladiny vystupovala pouze půlka lebky, kdysi obličej jedné z dam vy-tesaných na pomníku. A pohnout s ní bylo takřka nemožno. Zkoušeli jste někdy pohnout s napuštěným stopadesáti litrovým akváriem? Navíc, čím méně se s takovou rakví hýbe, tím menší pravděpodobnost, že se někde něco uvolní, praskne, a uděláte si z hrobky krytý bazén.
Uffff. Nakonec vám nezbude nic jiného, než se do toho pustit. A začíná typické postupové kolečko. Vyhledejte si rakev, která se vám zdá jako nejjednodušší pro provedení. Dostaňte se dovnitř. V případě dřevěných to není problém, protože z těch už mnohdy nezbyde nic, a po celou dobu práce vás pozorují mrtví vykukující z rakví odvedle, ke kterým jste se ještě neprobojovali. Neustále pracujete shrbení na několika metrech čtverečních ve tmě a vlhku. Já už jsem dávno rezignoval na jakékoliv ochranné pomůcky, jediné, co s sebou nosím jsou pracovní a gumové rukavice. Učí to opatrnosti. Celou domů musí být člověk na pozoru, aby na něj něco nespadlo, nestříkalo, o něco rezavého se nezachytil nebo nepořezal o plech či sklo.
Ještě přidám video z vypouštění, abyste neřekli, že si v příběhu vymýšlím
https://www.facebook.com/100003012023124/videos/784404875905809/
Otevřete rakev, podíváte se na nebožtíka, v duchu zanadáváte, jak se rozkladný proces v hrobce opět nepovedl a začněte překládat tělo do exhumačního vaku. Kosti, vlasy, oblečení, nezetlelé části trupu, nohou, vše, co kdysi bývalo člověkem. Největší práci dá nalézt a vysbírat drobné kosti prstů z rukou a nohou. Někdy kosti, jindy mumifikovaná celá ruka až po zápěstí, která neustále svírá křížek a růženec. U nohou je to jednodušších. Hodně mrtvých mívá ponožky, tak ji vezmu celou a jsem ušetřen prohledávání zbytku truhly. Pak zbývá zbytek rakve, buď dřevěné desky a pozinkové dno, nebo celoplechová. Celá rakev bývá vystlaná vším, co vás napadne. Už jsem viděl vše. Dečky, výstelky, pod nimi staré seno, sláma, tráva, v polštáři nacpané telefonní seznamy, skartovaný papír, rozlámaný polystyren z nové tiskárny, co si pohřební služba koupila, nepotřebné hadry, prostě všechno, co vás napadne i nenapadne a co už nikomu chybět nebude. A tohle všechno, poznamenané vlhkostí a pachem rozloženého těla musí ven. Neustále tam a zpátky králičí norou lezu nahoru a dolů s pytli plnými bince, plechy a dřevem. Vytáhnout rakev se taky ukazuje jako složitější, než jsem si myslel. Věčně se někde šprajcuje, zachytává za plechové nožky, sjíždí dolů a padá z ní všechno výše jmenované.
Když jsem vytáhl první rakev ven, bylo už dávno po půlnoci. Nebyla šance vše do rána stihnout, ale bylo potřeba vytáhnout aspoň všechny rakve, aby se daly odvézt a návštěvníci místa klidu se necítili pobouřeni.
Kolem třetí ráno už byly pryč všechny dřevěné rakve a před norkou na plachtě to vypadalo jak v té pohádce Sůl nad zlato, jak tam král sype ze slánky sůl na hromadu a volá ,,vědro soli, kopec soli, hory soli, velehory soli!“ V hrobce už bylo trochu volněji, zato na zemi přibylo hrabanky, padavše odevšad. Zbývaly plechové. Zde už člověk musí použít trocha násilí. Většinou nejdou otevřít obyčejně, protože šroubení je za ta léta zarezlé. Uprostřed hrobky jak Damoklův meč neustále zlověstně číhá rakev plná vody, které se mi zatím šťastně podařilo vyhýbat.
U dvou rakví na boku páčidlem urážím zámky. Se skřípěním se otevřou a já se opět dívám do prázdných důlků na lebce. Děsivé je to, že jak tělo postupně tleje, spodní čelist odpadne od zbytku hlavy a kostra vždy vypadá, jakoby vší silou křičela hrůzou. Opět tlecí proces nic moc, tělo je vlhké, přilepené k oděvu a vystýlce rakve. Ale už nad tím člověk moc nepřemýšlí. Člověk už ani nevnímá tu přítomnost mrtvých, hlavně aby to už bylo hotovo. Tělo do vaku, bordel do pytlů, rakev ven,a zas a znova, asi už po sté nahoru a dolů, nahoru a dolů.
Když otevíral hřbitov, byly už všechny rakve na vozíku bezpečně uklizené na konci hřbitova pod plachtou. Práce ale zdaleka neskončila. V hrobce zůstávala pořád ta jedna, a pak minimálně další sto kilo hrabanky, kterou je potřeba přebrat.
Slunce už svítilo, venku zpívali ptáci, ale v hrobce- tam je neustále noc. Obzvlášť v téhle. Začíná další fáze úklidu. Lopata, špachtle, a jde se přebírat hrabanka, jestli se v ní náhodou nevyskytují ještě nějaké kosti. Většinou ano, a není jich málo. Takže mravenčí prací na kolenou odděluji ztrouchnivělé dřevo od kostí. Po několika hodinách je hotovo. Hrabanka venku, jediné, co ještě zbývá je plechové akvárium uprostřed. Přemýšlím, jak to udělat. Vybírat vodu se mi nechce. Přesněji řečeno odnášet se mi ji nechce. Tělo se mi ve vodě také lovit nechce. Po prvním sáhnutí se zakalí voda, a člověk šmátrá poslepu ani neví v čem. Nakonec jsem se rozhodl, že nejlepší bude, když vodu vypustím dnem. Hrobka už je prázdná, voda se vsákne do cihlového dna, a tělo už pak vyberu. Nepřítomnost výpusti u dna rakve vyřešil krumpáč. Udělal jsem několik děr špičkou do dna a voda začala téct a stříkat všude okolo. Rychle jsem uskočil na bok a přitiskl se ke stěně, co nejdál od stříkající kalné smrdící vody (marně ). Následující postup už je jistě známý…
Po nějakých čtrnácti hodinách se definitivně odebírám na denní světlo. Vše je hotovo, hrobka čistá, vše co se mělo odvézt je naložené, exhumační vaky připravené na poslední cestu do krematoria a poté na vsypovou loučku. Jsem úplně vyřízený. Moc nechybí a nejradši bych přilehl do toho vaku taky.
Vždycky mě po tom všem popadají takové melancholické nálady, jestli vlastně tohle všechno bylo nutné. Proč jsem to vlastně dělal? Komu tam ti mrtví překáželi? Cožpak to nemohlo třeba počkat na dobu, až si tu hrobku někdo nový vyhlédne? A co když si ji už nikdo nikdy nepronajme? Vážně je ta stokoruna opravdu tak vysoká částka, aby se za rok nedala zaplatit za rodinnou hrobku? …Vše je pomíjivé, asi to tak má být, nejdřív odejde člověk, a s ním nakonec i jeho hrob. Ne nadarmo se říká, že člověk přežívá hlavně ve vzpomínkách, protože ne jen po něm, ale i po jeho hrobu nemusí za několik desetiletí být ani stopy…
G.S.Vespillo
Napsat komentář