zdroj: Badatel Zlatohorský

Josef Pollak se narodil 19. března 1889 ve Frýdberku (Žulová). Do roku 1939 pracoval jako vrchní učitel v Heřmanovicích a v letech 1939 až 1945 vyučoval na chlapecké lidové škole v Cukmantlu. Po vysídlení místního obyvatelstva se usadil v Bavorsku ve městě Schweinfurt, kde 1. října 1967 zemřel. V roce 1991 spatřilo světlo světa několik Pollakových zápisků z konce války díky dceři Hildě, žijící v bavorském Schweinfurtu…

Část druhá

21. březen ráno byl trochu klidnější. Šel jsem do svého bytu a navštívil jediné obyvatele domu, hospodyni a jejího bratra, kteří se radovali z mé návštěvy. Když jsem si začal s oběma sedmdesátníky povídat, začal letecký poplach a čtyři bomby dopadly na ulici Baumgasse (silnice vedoucí na Rožmitál). Okna drnčela a my byli velmi vylekaní. Hospodyně se celá třásla, plakala a naříkala, že kvůli nemocným nohám nemůže pryč… V pozdní odpoledne jsem seděl na ubytovně mé roty, když tu se najednou otevřely dveře a vešla moje manželka s dcerou. Okamžitě zmizela moje špatná nálada. Šli jsme domů a nevnímaje válku, jsme přenocovali doma v našem bytě, v našich postelích. Následující ráno musela bohužel manželka s dcerou odejít.

22. března byla provedena nucená evakuace a vyšlo nařízení, že každý civilista musí opustit město pod hrozbou trestu smrti. Velitel (polesný Weiss) určil mou četu k hlášení, protože nenastoupili všichni muži, aby naložili skladované zásoby od velkoobchodníka. V ten čas mě potkal Ortsgruppenleiter Kittel, který tuto funkci z donucení přijal a stěžoval si, že je na práci v kanceláři úplně sám a potřebuje pomocnou silu, která by vypisovala poukazy na zaopatření pro množství uprchlíků, kteří táhli městem ze směru Arnoldsdorf. Okamžitě jsem souhlasil, a tak mne vzal hned s sebou do kanceláře a já měl noční službu. Protože evakuovaní nebyli nikde přijati s otevřenou náručí, přišlo jich 23. března hodně zpátky. Odpoledne jsem poslal po nákladním autě přikrývky a maso mým drahým do Hanušovic. Následující den byla opět slyšet těžká střelba od Arnoldsdorfu.

25. března panovalo to nejkrásnější jarní počasí. Od rána byla slyšet těžká střelba, ale pak se situace uklidnila.

26. března převzal pan Pompsch, velitel Volkssturmu z Horního Slezska, velení nad městem a stal se také bojovým velitelem, protože polesný Weiss tuto nabídnutou funkci odmítnul. V ten den došlo k poradě o situaci mezi panem Strauffem a armádním štábním důstojníkem, protože Volkssturm spadal jen pod stranické velení. Při odchodu prohlásil důstojník: “To nejde, aby každý Ortsgruppenleiter vojsku do toho kecal!“

27. března se situace lehce uklidnila. Den na to přišla mamka s Hildou v 11. hodin na návštěvu. Protože jsou Rusové blízko Ziegenhalsu (Glucholazy) a je slyšet střelbu pěchoty a dělostřelectva, jeli moji milí večer opět zpátky do Hanušovic. K smrti jsem se vyděsil, když jsem 31. března slyšel, že v Hanušovicích, v blízkosti domu mého bratra, vybuchla těžká protitanková mina.

1. dubna byl krásný, klidný den a já jsem šel do Rosentalu (Rožmitál). Rodina Seidelova měla velkou mísu rosolu a já jsem se zúčastnil ochutnání.

6. dubna si moji milí opět vzali některé věci a zůstali jeden den. 10. dubna přišli opět.

Protože Rusové vrhli všechny síly proti Berlínu, byl u nás klid a moji milí zůstali u mne a vzali s sebou matrace z koňských žíní.

1. května, ve 22 hodin přišla zpráva o smrti Hitlera, 2. května ukončen boj o Berlín, 3. května složeny zbraně v Itálii a Rakousku.

5. května přišel rozkaz: „Vysídlení musí být ukončeno do 24 hodin!“ To znamená, že město musí být naprosto prázdné. Každý se ptal: „No a kam máme jít? Všude ucpané silnice, žádná vozidla!“ A tak všichni zůstali. Ať přijdou Rusové!

6. května – rozpuštění Volkssturmu, policie a četnictvo má jít do civilu.

7. května – pro Volkssturm Zuckmantel neplatí rozpuštění a musí být ve 23 hodin u služebny připraven k pochodu.

Nebe bylo za posledních noci rudé od požárů. Bylo jasné, že to byl konec a my jsme měli jít pryč? Většina šla do Rosentalu se zbraněmi, také já a obsadili jsme kraj lesa. Velitel vzkázal, abychom se okamžitě vrátili, jinak pro nás přijdou. Ale my jsme měli také zbraně a tak jsme zůstali. Na spánek už nebylo pomyšlení. V noci byly všechny mosty vyhozeny do vzduchu, zbytek německého vojska odtáhl.

V dopoledních hodinách 8. května 1945, táhli Rusové do města, přicházejíc po silnici od Niedergrundu (Dolní Údolí). Ve 12 hod. přišla malá jednotka do Rosentalu.

Každý dům vyvěsil bílou vlajku. Stál jsem s rodinou Seidelovou před jejich domem. Jeden Rus přisel k nám a ptal se na zbraně. Polák, který pracoval ve městě, prohlásil, že bych měl mít pistoli, že jí viděl. Pro mne a rodinu Seidelovou bylo namáhavé Rusa uklidnit. Nakonec vytáhl z kapsy lahev vodky a pil jak slepice s pohledem k nebi. Z restaurace u sv. Antonína odvedli Rusové asi 40 příslušníků Volkssturmu. Při pochodu Rožmitálem museli zpívat německé pochodové písně. Pak byli drženi několik hodin v hotelu Titze (Dělnický dům) a později propuštěni. Rusové nechali vybubnovat, že se všichni Němci v 8. hod večer musí dostavit k radnici. Vrchní komisař v hodnosti plukovníka měl projev, který jedna Ruska překládala: „Máme vidět Rusy jako osvoboditele, kteří nám přinesli vytoužený mír“ atd. To byla hudba v našich uších. Příští ráno jsme to slyšeli jinak. V 1 hod. v noci byl odveden učitel Kittel a i se starostou Hoffmannem odvezen neznámo kam. Děvčata a mladé ženy byly dány na pospas. Všude bylo slyšet o drancování a znásilnění.

Pokračování příště