9. května byla ve městě ustanovena Zemská hlídka z místních mužů. Členové včetně mé osoby byli označeni rudým pruhem na levém předloktí. Ústředí této narychlo vytvořené organizace bylo na poště.
10. května začaly městem táhnout kolony Poláků, východních dělníků a válečných zajatců.
11. května – Poláci a Ukrajinci drancují ve městě. Když jsem šel v 6 hod. domu ze služby, říkali mi lidé:
„Běžte rychle domů u vás v dome je rámus, tam se něco děje!“ Už v síni jsem slyšel hluk. Při vstupu do bytu jsem uviděl ruské vojáky a pozdravil jsem rusky. Když viděli moji rudou pásku, jeden se ptal: „Policie?“ Když jsem kývnul, okamžitě nastal klid.
Sousedka, pohledná mladá žena (její muž byl kvůli neopatrnému výroku o Hitlerovi před nějakou dobou oběšen) mi líčila její zážitek: „V noci přišlo osm Rusu a prohlásili, že musí kvůli zbraním vše prohledat. Měla jsem je vést také do sklepa. Ve sklepě chtěl jeden z nich uzavřít dveře. To jsem poznala, co mají v úmyslu. Skočila jsem ke dveřím, chlapa odstrčila, otevřela dveře a hnala se nahoru do mého bytu. Chlapi s řevem za mnou. Nahoře požadovali, že musím opět do sklepa, snažili se mě tam násilím odtáhnout. Ve strachu jsem rozhalila župan a řekla, ať mě bodnou, nebo střelí do obnažených prsou, ale dolů na žádný pád nepůjdu. Jejich velitel jim pak dal pokyn, ať mě nechají“.
12. května od 19-20 hod musely na farním kostele zvonit „Mírové zvony“.
14. května vezli dva Rusové na jejich nákladním autě dva německé vojáky. U „Fleischerhof“ (dnes Na Samotě) auto zastavilo, Němci museli sesednout a na kraji cesty byli střeleni do týlu. Před kostelem byli bez obřadu pohrbeni.
15. května – Rusové oznámili, že ve 3 hod. bude na poště organizace Volkssturm rozpuštěna a někteří budou vybráni k policii. Celá jednotka Volksturmu pak pochodovala pod dohledem Rusů k farskému dvoru. Tam jsme hodiny stáli. Čas od času vyšel jeden Rus z farského dvora a volal: „Dva muži k výslechu!“ Nikdo se ale nevracel. Když se setmělo, pouštěli nás pomalu jednoho po druhém dovnitř. V síni stál stůl a na něm několik lahví s kořalkou a několik opilých Rusů. Na dalším stole bylo plno zabavených hodinek. Před sklepními dveřmi stáli dva Rusové a každého hrubě strčili dolů na temné sklepní chodby. Poté nás po dvou vyvolávali a ptali se: „Byl jste ve straně?“ (myšleno NSDAP). Ať někdo odpověděl ano nebo ne, na každý pád dostal rány lískovými pruty po nohách, byl popliván a žduchnut zpět do sklepa. Tak to šlo až přes půlnoc. Strávili jsme noc ve stoje a byli rádi, když začalo svítat. V 5 hod. jsme vyšli na ulici. Ženy, které chtěly svým mužům přinést jídlo a pití, byly hrubě zahnány. A pak se šlo, nikdo nevěděl kam…
Odpoledne jsme procházeli zničenou Neisse (Nysa v PL) a k večeru jsme dorazili do Rochusu (františkánský klášter). Tam jsme konečně dostali vodu a kousek chleba. Poté nás zavřeli do věže hasičské zbrojnice. Opět jsme nemohli spát. Příští ráno nás zavedli na oplocenou louku, kde jsme museli sedět. Dobře německy mluvící Polák nám řekl, že z nás budou utvořeny pracovní roty. Kdo byl starší než 60 let, musel vystoupit. Také jsem vystoupil a oznámil, že jsem těžce nemocný na nohy. V kanceláři seděli elegantně vypadající Poláci, kteří mluvili dobře německy a jednotlivě každého vyslýchali. Ode mne požadovali, abych se přiznal, jak postaveni jsem mel v Národně socialistické straně. Na konec mě jeden vyzval, abych ukázal moji kýlu. Když uviděli moji bandáž a moje velmi špinavé spodky, začali se hlasitě smát. Ale asi jsem v nich vzbudil soucit a tak mě propustili. Pár kousků chleba v kapse, tvrdých jako kámen, jsme se ve skupině devíti mužů vydali na cestu domů. Bylo 14 hodin. Stále jsme šli postranními cestami. U Ziegenhalsu (Glucholazy) jsme museli přes most, který byl hlídán Rusy. Dal jsem mé znalosti ruštiny dohromady, pozdravil rusky a vysvětloval, odkud a kam jdeme. Rus se smál a dovolil nám projít. Používali jsme jen polní cesty a přišli jsme až v noci do Lerchenfeldu (Skřivánkov, osada patřící do r. 1958 ke Zlatým Horám). Místní nám dali trochu mléka a stěžovali si na Rusy. Slyšeli jsme bez přestání střelbu a viděli auto, které jelo našim směrem. Osazenstvo hulákalo a střílelo do vzduchu. Vrhli jsme se do žitného pole a nechali auto projet, aniž by nás zpozorovali. Nyní jsme šli jen obilnými poli a po 22. hodině jsme přišli do Rosentalu k Seidelům. Já jsem u nich přenocoval. Příští ráno jsem se chtěl zavčas vydat do Hanušovic, abych se setkal s mamkou a Hildi…
Napsat komentář