Zajatecké tábory na Šternbersku

autor: Vlasta Hlůzová

Od roku 1939, po porážce Polska, začaly postupně vznikat rovněž na území okupovaných států kromě dalších poboček koncentračních táborů, také nejrůznější tábory válečných zajatců.

Síť zajateckých táborů měla určený systém svého značení. Ve zkratce je zakódována typizace tábora. Římská číslice značí vojenský okruh (Wehrkreis), na něž bylo území Třetí říše rozděleno. V průběhu 2. světové války jich bylo postupně 21, proto byly vojenské okruhy označeny římskými číslicemi I-XXI Podléhala jim i řada okruhových velitelství zajateckých táborů.)

Následující písmeno abecedy vyjadřuje časovou posloupnost vzniku tábora. Některé z táborů měly ještě další doplňková označení, např. pro národnost zajatců, pracovní komando apod.

Tábory pro zajaté spojenecké důstojníky byly značeny zkratkou Oflag (Oficierlager), Stalagy (Stammlager) byly tábory pro vojáky a poddůstojníky, Stalgy-Luft pro spojenecké letce, Dulagy byly tranzitní tábory (průchozí, filtrační), Frontstalagy vznikaly přímo v týlu fronty, Marlagy byly zvláštní tábory pro zajaté námořníky, tábory značené Kgf -Laz. sloužily jako nemocnice (lazarety) pro zraněné zajatce a Res -Laz. jako záložní nemocnice. Písmeno H značí centrální kmenové tábory (Hauptlager), pobočné tábory písmeno Z (Zweilager) či N (Nebellager) atd.

Pracovní komanda sovětských, francouzských, italských, britských, srbských, belgických, polských a dalších válečných zajatců byla nasazována všude tam, kde se objevil nedostatek pracovních sil odchodem německých mužů do wehrmachtu. Pro Říši představovali zajatci levnou pracovní sílu v průmyslu, zemědělství, stavebnictví, lesnictví, při stavbě silnic, v dolech, podzemních továrnách i jinde. Nelidské pracovní podmínky, provizorní ubytování a nedostatečná strava měly za následek vysokou úmrtnost zajatců. Nejvíce jich zahynulo koncem války při likvidaci táborů, zvláště během „pochodů smrti“.

Pracovní komanda zajatců strážily zvláštní německé hlídky. Nejvyšší velitel tábora stanovil z řad zajatců velitele jednotlivých ubikací. Ti zde pak zodpovídali za pořádek a dodržování vojenské disciplíny. Šance na útěk byly minimální, a navíc s hrozbou okamžitého zastřelení. Přesto k pokusům o útěk z táborů dochá-zelo, zvláště v období, kdy se začala hroutit německá fronta ke konci války.

Nasazení zajatců v Sudetech probíhalo v několika vlnách podle toho, jak postupovala německá vojska. Po pořážce Polska se v táborech objevili Poláci, po pádu Francie Francouzi, po přepadení SSSR ruští zajatci atd. V letech 1940-44 pracovalo v oblasti Sudet zhruba 36-48 tisíc zajatců. V landkreis Sternberg jsou uváděny tábory válečných zajatců od r. 1941. Spadaly do VIII. vojenské oblasti, zahrnující území Moravy a Slezska. Stejným číslem jsou kódovány i zajatecké tábory.

Jedním z největších zajateckých táborů ve Šternberku byl tábor britských válečných zajatců Stalag VIIIB, E 361 v areálu šternberské pily Stein.

Do Šternberka byli zajatci přivedeni v srpnu 1941. Majitel pily Robert Stein patřil k hrstce šternberských Němců, kteří hitlerovce neobdivovali, narozdíl od rodiny jeho manželky, sestřenice pozdějšího polního maršála a velitele Luftwaffe Hermanna Göringa. Stein zaměstnával za války i řadu Čechů z blízké obce Štěpánov, ležící už v protektorátu. A také mladé lidi, kterým hrozilo nasazení na nucené práce ve starém Německu. Češi, kteří zde za války pracovali, na něj vzpomínali v dobrém. Na Vánoce prý vždy dostávali navíc i finanční příspěvek – Kindergeld. Herr Stein byl za Velké války v britském zajetí, takže dobře věděl, co je to být zajatcem. On i jeho dcera mluvili anglicky. Patřil mu též penzion (vila Roza) v údolí Sprchového potoka nad šternberskou nemocnicí.

Britští zajatci byli ubytováni v areálu Steinovy pily v přízemních dřevěných barácích (původně dělnických ubikacích) na břehu říčky Sitky směrem k Lužicím. Místnosti v nich byly vybaveny kamny. Na konci ubikací byla umývárna a záchody. Zajatci spali v pokojích po devíti. Zdejší britská pracovní komanda se sestávala z 96 a 84 vál. zajatců. Pracovali na dvě směny po 12 hodinách, v neděli měli volno. Při práci byli sice přísně hlídáni strážci 2. kompanie LS batalionu 438, ale jako příslušníci západních armád měli přece jen poněkud volnější režim, a také s nimi bylo lépe zacházeno, než se Slovany, hlavně Rusy.

Podle místního pamětníka, který jako chlapec chodíval za svým otcem na pilu, si Angličané v barácích neuklízeli, vždy přišly německé ženy z města a ty jim uklidily. Zajatci mohli dokonce chodit na propustku do města. Někteří z nich navštěvovali německé vdovy, nebo ženy, jejichž muži byli na frontě. Mladé německé ženy jim zase tajně přilepšovaly balíčky s jídlem (v noci jim je podstrkovaly pod oplocení tábora). Britští zajatci rovněž dostávali čas od času balíčky Červeného kříže, v nichž byly různé pochutiny, čokoláda i cigarety.

Další drobný poznatek o životě ve šternberském táboře přinesl časopis Zprávy Klubu přátel Pardubicka (leden/únor 2015). V článku Květen 1945 – angličtí stíhači v Rosicích nad Labem (Otruba 2015) autora Karla Otrubu CSc., který zde vzpomíná na tři anglické letce, dvacetiletého seržanta Jamese, třicetiletého poručíka a čtyřicátníka – kapitána letadla. Tato britská posádka amerického dvoutrupého letounu – nočního stíhače (zde uváděného jako Lockheed P-38L Lighting, což je nejspíše špatně uvedeno. P-38 byly jednomístné stíhací stroje, až na verzi M která byla dvojmístná s radarem určená na noční boj. Ta byla zkoušená na konci války v závěrečných bojích s Japonskem. Napadá mě spíše stroj s označením „Černá vdova“. Northrop P-61 Black Widow těžký noční stíhač.)

Letadlo bylo sestřeleno nad územím protektorátu a posádka byla umístěna do menšího zajateckého tábora v okrajové části Šternberka. Trojici letců se podařilo na konci války ze zaj. tábora utéci a dojít pěšky až do středních Čech. Kde v Rosicích nad Labem se u jedné rodiny ukrývali až do osvobození

Zde několika zvědavým klukům, z domů v areálu „starého cukrovaru“, s nimiž se skamarádili (patřil k nim i autor citovaného článku, tehdy mu nebylo ani 13 let), si vyprávěli hlavně o letadlech používaných ve válce, ale také o poměrech v zajateckém táboře. Nestěžovali si. Vařila jim česká kuchařka, ve volném čase měli možnost sportovat (hráli fotbal, uspořádali turnaj v boxu). Chlapcům ukázali i fotografie. Hovořili s nimi německy, neboť němčině se naučili v zajetí a také hoši měli za protektorátu od první třídy šest hodin němčiny týdně…

Není to jediná externí útěkářská stopa z tohoto tábora. Další je v článku – Jak to tenkrát bylo, aneb co způsobí Paměti obce Luké vydané ke sjezdu rodáků o dalších útěkářích.

Připojena je část sady obrázků, které byly nalezeny na webu od královského námořníka Billa Balmera, který strávil roky 1939 – 1944 buď ve Stalagu VIIIb, nebo v pracovní skupině E 361 ve Šternberku.

popis na zadní straně: Thrift Grief Wheelan Lewin Sumner Earnshaw Stack Dowd Meacher Balmer Powell Suthern Murdoch

ze vzpomínek námořníka:
Dřevařský dvůr Šternberk

 
Poté, co moje lékařské ošetření skončilo, jsem byl umístěn do mého druhého pracovního tábora a ukázalo se, že je to nejlepší tábor, ve kterém jsem kdy byl. Deset válečných zajatců, dva vyšší poddůstojníci a lékař z Royal Army Medical Corps (RAMC) pochodovali na železniční stanici a nastoupili do osobního vlaku.

 
Pozdě večer jsme dorazili na místo zvané Sternberg. Po krátkém pochodu městem jsme dorazili k velkému dvoru dřeva, byli jsme uvedeni do velké dělnické jídelny, kde nás přivítal náš budoucí šéf a jeho dcera. Oba mluvili anglicky, dívka byla učitelkou a její otec, šéf, byl v letech 1916-1918 válečným zajatcem v Anglii. Byl k nám velmi zdvořilý a chápal, jak se cítíme.

 
Náš pokoj byl velmi příjemným překvapením. V každém pokoji bylo jen osm mužů a byla tam pec. Na konci chodby byla umývárna a WC.   Potom nás vzali zpět do jídelny na krásné jídlo z brambor, zeleniny, chleba s máslem, kávy nebo čaje a v pozadí hrála hudba.   To jídlo jsme si opravdu užili.   Pak to bylo zpět k našim sochorům, dobrým čistým postelím a dobrému nočnímu spánku v pohodlí.

 
Druhý den ráno jsme byli rozděleni do dvou pracovních skupin, denní a noční směna v továrně na výrobu svépomocí montovaných chat, které bylo nutné zabalit do velkých beden. Většina těchto chýší byla vyrobena pro Červený kříž. Měly sloužit k ubytování nemocných a raněných vojáků nebo britských válečných zajatců. Některé z chatrčí byly poslány do týlu německé zálohy v Rusku, aby byly použity v nemocnicích a odpočívadlech pro bojem unavené vojáky.

 
Práce v továrně byla čistá a ne příliš těžká, i když to byla obvykle 12hodinová směna; Od pondělí do soboty bez práce v neděli.   Všichni jsme doufali, že tam budeme moci zůstat po zbytek války bez ohledu na to, jak dlouho nebo krátce bude trvat, ale to se nestalo – Němci měli jiné představy.

 
Zrádce

 
V našem ubytovně ve Šternberku byl instruktor tělesné výchovy (PTI), který se stal známým jako zrádce a byl pro svou vlastní bezpečnost přemístěn do řady různých táborů.

V té době jsme měli na našem sochoru inženýra pošty a podařilo se nám shromáždit materiál a dát dohromady tři malé bezdrátové sady. Tyto soupravy nás dobře informovaly o průběhu války.

 
PTI musela zaslechnout někoho mluvit o našich vysílačkách, protože jednoho rána do našich chatrčí vešlo gestapo a roztrhalo palubky a stěnové panely, dokud nenašli dvě vysílačky. Rádio, které bylo v mém pokoji, nenašli, protože jsem ho zvedl a upustil do kbelíku. Ze zkušenosti jsem věděl, že stráže se nikdy nepřiblíží ke kbelíkům, takže vysílačka je v bezpečí.

 

Byl to jeden z německých dozorců, kdo „rozsypal fazole“ na viníka. Stráže věděly, že odněkud dostáváme zprávy, ale neobtěžovaly se s hledáním zdroje.

 V obecném rozhovoru s jedním z britských válečných zajatců otevřeně obvinil desátníka PTI. Ten večer byl PTI posunut. Byl převezen do uhelného těžebního tábora v Gliwichi, kde bylo ubytováno přes 100 anglických válečných zajatců. Ale jeden z německých stráží, kteří eskortovali PTI, mluvil se zajateckým seržantem a řekl mu, že PTI je zrádce.

 
Jeho zrada způsobila německým strážcům tolik starostí jako nám, takže mu udělali ze života utrpení.   Museli ho znovu přesunout, jinak by byl tu noc pověšen na ostnatém drátu. Poté jsme ho ztratili. Byl to Angličan a velmi dobrý PTI, ale zrádce.


 

Mentální problémy

 
Museli jsme skočit na mladého Skota, který se pokusil vypálit továrnu. Jinou noc zničil v továrně co nejvíce dynam, takže selhal elektrický systém. Pak jsem ho jedné noci nemohl najít. Přišel ke mně jeden voják a vzal mě tam, kde byl ten mladý Skot. „Jock“ šel na dvůr dřeva a lehl si na válečky těsně pod kyvadlovou pilu. Manévroval se tak, že když pilu pustí, usekne mu hlavu.

 
Zeptal jsem se ho, v čem je problém. Odpověděl, že se chce dostat domů, takže mu uřízne hlavu.   Řekli jsme mu, že je hloupý, protože by ho neposlali domů bez hlavy. To byl ten mladý muž, který před pár měsíci postavil nás nebo ilegální rádia.

 
Tu noc jsme ho přemluvili, aby neuvolnil pilový list. Netrvalo dlouho po tom incidentu, jednou jsem se probudil pozdě v noci a požádali mě, abych šel na dvůr dřeva. 'Jock' ležel na válcích a chystal se zatáhnout za lano, které uvolnilo pilový kotouč. Podařilo se nám ho znovu zachránit, ale tentokrát jsme informovali německou stráž. 'Jock' skončil v nemocnici a než jsme si to uvědomili, byl zpět ve Skotsku v psychiatrické léčebně.

 
Krátce po této epizodě dostal seržant, který měl na starosti náš ubytovny, velmi ošklivý dopis od 'Jockovy' sestry. Chtěla vědět, proč jsme dovolili, aby se to všechno stalo.


převzato z Příběhu Billa Balmera

 

Ve šternberském dřevařském závodě byli zajatci nasazeni na truhlářské práce, ponejvíce vytrhávali suky z desek a nahrazovali je zdravým dřevem, tzv. flikování. Podíleli se také na výrobě dřevěných baráků pro východní frontu, Červený kříž a jiné zajatecké tábory. Práce se prováděli až do 5.5. 1945, kdy byl Šternberk osvobozen.

Od srpna 1941 bylo ubytováno ve šternberské tabákové továrně na Olmützerstrasse 78 (pozdější Chronotechna na Olomoucké ulici) pracovní komando čítající 24 britských zajatců (Stalag VIIIB, E 188). Byli nasazeni u vojenského stavebního úřadu. Dne 3. května 1941 byli odvedeni směrem u Uničovu.

Další britské pracovní komando (Stalag VIIIB, E 338) skládající se z 24 zajatců, bylo od srpna 1941 nasazeno u nábýtkářské firmy Leopold Knappek a ubytováno v zajateckém táboře na Neustädterstrasse (dnešní Uničovská ul.). Stráž vykonávala 2. kompanie LS batalionu 438. Dne 5.5. byli odvedeni směrem na Zábřeh.

Menší pracovní komando (10 anglických zajatců) bylo ubytováno v bývalém šternberském augustiánském klášteře (Stift). Stráž vykonávala 4. kompanie LS batalionu 556.

Ve Lhotě u Šternberka (Allhütten) bylo 150 britských zajatců (Stalag VIIIB, E 383) ubytováno v areálu armádní poddůstojnické školy (čp. 48). Deset zemřelých zajatců bylo pohřbeno za městským hřbitovem ve Šternberku.

Další britští zajatci (Stalag VIIIB, E 337), 99 mužů stážila 2. kompanie LS batalionu 438) byli od jara 1941 až do osvobození zaměstnáni v železnorudém dole u Krákořic (Krokersdorf). Bydleli v dřevěných barácích zhruba 1 km od severního výjezdu z obce. Stráž vykonávala 2. kompanie LS batalionu 438. Setrvali zde do konce války.

V Zadním Újezdě (Storzendorf) bylo 61 britských zajatců (Stalag VIIIB E 362) zaměstnáno v železno-rudném dole Barbora a ubytováno v táboře 300 m severovýchodně od kraje obce. Strážila je 4. kompanie LS batalionu 556.

U stavební společnosti v Renotách (Einoth) pracovalo 10 francouzských válečných zajatců (Stalag VIIIB, F 266). Další Francouzi (Stalag VIIIB, F258) byli v Šumvaldu (Shönwaldu).

V obci Stádlo (Staadl) byli nasazeni do zemědělství polští zajatci (Stalag VIII. P 1447)

Řada pracovních komand se v době 2. sv. války sestávala z Rusů. Na podzim 1943 byl v areálu šternberské pily Stein zřízen kromě britského ještě ruský zajatecký tábor. Zajatci byli zaměstnáni na pile a ubytováni v dřevěných barácích. Stráž vykonávala 4. kompanie LS batalionu 556. Majitel pily Stein byl nucen řešit neutěšené podmínky stravování formou dodatečných stravovacích přídělů. Komando bylo rozpuštěno v roce 1944. Za tu dobu zde zemřelo 25 zajatců. Byli pohřbeni za zdí šternberského hřbitova před Lužicemi. V r. 1953 byla jejich těla exhumována a převezena do společného hrobu v Olomouci.

Další ruské zajatce přivezené do Šternberka v r. 1943 zaměstnal do května 1945 německý armádní stavební úřad. Byli ubytováni v zajateckém táboře na Olmützerstrasse 80. Komando (Stalag VIIIB, R 104) se sestávalo z 51 zajatců. Stráž vykonávala 4. kompanie LS batalionu 559. Zajatci zde setrvali do května 1945.

Ve Lhotě u Šternberka (Allütten) bylo 63 ruských zajatců (Stalag VIIIB, R 751) ubytováno v areálu poddůstojnické školy, čp. 48.

Do Mostkova (Moskelle) bylo 11 sovětských zajatců (Stalag VIIIB, R …) přivedeno v březnu 1944 a ubytováno ve výměnku č. 21. Pracovali v zemědělství do 8.5.1945.

V Nové Hradečné (Markersdorf) č. 79 bylo ubytováno 30 osob (Stalag VIIIB, R… od 18.3.1945 do 6.5.1945.

V Prostřední Loučce (Mittleres Langendorf) se komando (Stalag VIIIB, R 770) sestávalo z 15 zajatců. Pracovali v zemědělství. Stráž vykonávala 2. kompanie LS batalionu 438. Ta vykonávala stráž také v Dlouhé Loučce (Langendorf), kde pracovalo dalších 17 ruských zajatců (Stalag VIIIB, R 301), i v Uničově (Mährisch Neustadt) – zde bylo nasazeno na zemědělské práce 13 mužů (Stalag VIIIB, R 891). Stejný počet ruských zajatců (Stalag VIIIB, R 887 pracoval v Újezdě (Augezd). Dále bylo využito při zemědělských pracích 21 zajatců (Stalag VIIIB, R 768) v Mladějovicích (Bladowitz) a 19 zajatců (Stalag VIIIB, R 890) v Babicích (Babitz). Ruští zajatci (Stalag VIIIB, R …) byli konce války také v Pňovicích (Knibitz). Stráž ve všech případech vykonávala 2. kompanie LS batalionu 438.

V Horní Dlouhé Loučce (Ober-Langerdorf) byli ruští zajatci (Stalag VIIIB, R 562) ubytováni v oddělené části zámku , ve kterém se nacházel také Oflag VIII/H s francouzskými důstojníky (pobočný důstojnický Oflag VIIIH/Z byl načas i na hradě Sovinci). Ruským táborem v Loučce prošlo přibližně 210 zajatců. 15 z nich zde zemřelo. Byli pochováni na louce mezi obcí Dolní Dlouhá Loučka a Křivá.

V Toubelicích-Medlově (Treublitz-Meedl) bylo 94 ruských zajatců (Stalag VIIIB, R 987) zaměstnáno v železnorudných dolech . Zajatci byli ubytováni 300 m jihovýchodně od železniční stanice Troubelice – Medlov. Na konci války je osvobodili příslušníci odbojové skupiny z Velké Bystřice?. Další ruští zajatci (Stalag VIIIB, R 90) pracovali rovněž v železnorudných dolech Spojených hornoslezských hutí a ubytováni v bývalé německé škole v Úsově. Stráž vykonávala 4. kompanie LS batalionu 559.

Do Břevence (Triibenz) byli ruští zajatci (Stalag VIIIB, R…) nasazení do zemědělství, přivedeni 14.2.1945 a do osvobození ubytováni ve středu obce u kapličky, ve výměnku čp. 43. Průměrně asi 8 osob. Setrvali do 5.5.1945.

V Zadním Újezdě (Storzendorf) byli ruští váleční zajatci – 63 mužů (Stalag VIIIB, R 90) nasazeni do železnorudného dolu Kretschmer. Ubytování byli 300 m severovýchodně od kraje obce. Táborem prošlo 279 Rusů. Dne 4.5.1945 stráž opustila tábor. V den osvobození se v táboře nacházelo 102 Rusů, dva z nich zemřeli.

Srbští zajatci byli nasazeni v zemědělství ve Lhotě u Šternberka (Stalag VIIIB, S 38), 26 zajatců. (Drobnou místní zajímavostí je, že jeden z Jihoslovanů v té době našel ve Šternberku-Lhotě svou lásku na celý život. Po válce se zde oženil a s manželkou vychovali syna a dceru. Oba vysokoškolsky vzdělané.)

Dalších 26 srbských zajatců pracovalo v Medlově (Meedl) u Uničova (Stalag VIIIB, S 68). Stráž vykonávala 2. kompanie LS batalionu 438 také v Nové Hradečné, kde bylo 26 srbských zajatců (Stalag VIIIB, S 17)

Do Německé Huzové (Deutsche Hause) bylo v červnu 1941 přivezeno 20 srbských zajatců (Stalag VIIIB, B 45) a ubytováno ve středu obce, v hostinci čp. 250. Pracovali v zemědělství. Stráž vykonávala 2. kompanie LS batalionu 438. V době revoluce byla ze zajatců zformována národním výborem milice k zajištění bezpečnosti. V měsíci červenci 1945 byli všichni zajatci repatriováni.

Od léta 1941 bylo 12 srbských zajatců (Stalag VIIIB, S…) zaměstnáno u šternberské firmy Maurer a ubytováno v podnikovém zajateckém táboře, v ulici Olmützestrasse 80. Stráž vykonávala 4. kompanie LS batalionu 556. V roce 1942 byli zajatci propuštěni.

Dnes jsou již dřevěné domy bývalého největšího zajateckého tábora ve Šternberku (po válce německého pracovního střediska pro zatčené provinilé a nespolehlivé Němce a později nouzových ubytoven) zbořeny. Téměř nikdo z místních obyvatel už neví, že zde nějaký zajatecký tábor byl…

převzato z knihy autorky: Šternberk za 2. světové války