Líčení zvěrstev napáchaných za druhé světové války nacisty po celé Evropě, zaplnila již stránky mnoha knih. Lidstvo tak dostává do rukou otřesnou kroniku událostí, která nemá v celých jeho dějinách obdoby. Tato kronika není však ani dnes, dopsána.
Případ zajateckého tábora v Lomnici u Rýmařova je toho dokladem.
Čtvrt století ( příspěvek byl publikován v roce 1968) dělí dnešek od doby, kdy tu za hrozných okolností zahynul neznámý počet mladých ruských vojáků. Nikdo již nevěřil, že by je mohla skromná hrstka znalostí o tomto místě rozšířit.
Vědělo se, že tábor zde byl vybudován na podzim roku 1940 prací německých vojenských trestanců, dále polských a českých dělníků. V roce 1941 se tento tábor stal součástí sběrného tábora č. 318 v Landovu v dnešním Polsku. Dále se vědělo, že do tábora byl přivezen transport záhy po napadení Sovětského svazu tj. v roce 1941 (22. června), který čítal 900 zajatců. Co vše zde tito dělali, se nevědělo. Že s nimi bylo špatně zacházeno, to se vědělo jen všeobecně. Na celkový počet ubytých se usuzovalo po otevření společného hrobu na hřbitově za vsí a podle obecní matriky, kde se jako příčina smrti (u 32) uváděla otrava houbami. Soudilo se, že v lomnickém zajateckém táboře zahynulo celkem 323 zajatců. Zbývající měli být koncem rok 1941 přesunuti jinam.
Když se 7. května 1965 konala na místním hřbitově pietní slavnost a odhalení pomníku těmto obětem, soudilo se, že je již celý příběh uzavřen.
Na této slavnosti, a je třeba zdůraznit, že zcela náhodně, byl přítomen Bohumil STEINER se svoji manželkou, bytem v Loučné nad Desnou. A zde má náš příběh pokračování.
„ Já jsem přišel sem jako pomocný dělník v roce 1941 poprvé a obec se jmenovala „Lobnik“ V roce l939 došlo k uzavření české školy v někdejších Sudetech. Tehdy jsem byl s ostatními přeřazen do německé školy, a když jsem nerozuměl novým učitelům, byl jsem dán k dispozici pracovnímu řadu. Zprvu jsem pásl dobytek u sedláků, ale záhy jsem byl přijat jako pomocný dělník ke stavební firmě Richarda Schmieda v Šumperku.
Na počátku roku 1941, vznikla tato podivná a záhadná stavební firma pod názvem
“ Arbeitsgemeinschaft Marichs Schönberk Lobnik“. Na příkaz německé správy uvolnily tehdy pro tuto organizaci jednotlivé stavební firmy ve městě a okolí určitý počet zedníků a pomocných dělníků. Mezi skupinou osob, která byla dnem 30. května 1941 byl i tehdy šestnáctiletý Bohumil Steiner.
Ještě téhož dne byli naloženi na německý nákladní automobil a odvezeni neznámo kam .Po delší jízdě za obcí Lobnik, je uvítal tábor dřevěných baráků sevřených na jedné straně státní silnicí po druhé straně železniční tratí. V popředí při železniční trati, stála u brány dlouhá budova – společná kuchyně. Za ní následovala skupina tří obytných baráků svírající jakýsi prostor shromaždiště. V civilní části tábora se setkali se skupinou dělníků, kterou tvořili Poláci a na další, jim neznámé národnosti. V barácích za ostnatým drátem bylo ubytováno kolem dvou set německých trestanců. Byli to vesměs mladí vojáci základní služby.
Hned na druhý den byl všem nově příchozím počtem rozkaz, kde jim bylo přísně zakázán jakýkoliv styk s trestanci a kde jim bylo sděleno, že budou pracovat v lese za tratí na stavbě vojenských objektů. Nikdy se však nedozvěděli, k jakému účelu tyto objekty budou sloužit.
Z počátku se život v táboře odvíjel s nezměnitelnou pravidelností všedního dne. Dělníci vstávali v 5 hodin a po snídani odcházeli do lesa. Zde pracovali na hloubení jam o délce asi 200 metrů, neměli později provést i hrubou betonáž. Strava byla dobrá, práce placeny normálně, a tak že se zdálo, že nic nenaruší klid tohoto jinak tajuplného místa.
Daleko hůře muselo být mezi německými trestanci za ostnatým drátem. V práci se s nimi setkali jen zřítka, ale častěji je bylo vidět, jak stáli u ostnatého drátu, který oba tábory rozděloval. Zřejmě trpěli hladem, protože jednoho dne mě jeden z nich přivolal posuňky mladého Bohumila a výmluvně si ukazoval na ústa. Po tomto výmluvném gestu podal Bohumil trestanci krajíc chleba namazaný máslem. Jaké však bylo jeho překvapení, když místo poděkování, jej trestanec surově kopl do nohy.
Ještě po létech Bohumil Steiner na tuto příhodu vzpomínal slovy „Jaká musela být u tohoto Němce nenávist proti všemu slovanskému, když ani za ostnatým drátem na ni nezapomněl. Tento kopanec mu asi měl vrátit sebedůvěru nadčlověka, kterou sám před sebou ztratil žebráním o kus chleba u člověka méně cenné rasy“.
Asi v druhé polovině června 1941, byli náhle němečtí trestanci odvezeni neznámo kam. Baráky po dobu asi dvou týnů ztichly. Jednoho dne koncem června 1941 dorazil však do tábora transport zajatců, který přišel od Dětřichova nad Bystřicí. Jednalo se vesměs mladé lidi kolem dvaceti let. Přesto, že byli oblečeni do starých italských uniforem, že byli po silnici hnáni v dřevácích a mnozí z nich zbiti do krve, prozrazoval jejich krok a držení těla, že se jedná o zajatce vojenské. Po příchodu do tábora byla k nim ihned postavena silná vojenská stráž.
Následující noci nikdo z nás v civilní části tábora nespal. Doléhal sem křik a rány německých stráží, smíšený se sténáním a křikem bitých lidí.
Na druhý den následoval denní rozkaz, ve kterém byl jakýkoliv styk se zajatci zakázán. Bylo zdůrazněno, že kdo se přiblíží na méně než deset metrů k nim, bude bez výstrahy zastřelen“
Podle řeči se poznalo, že se jedná o zajatce ruské. Jednalo se o jeden z prvních transportů ruských zajatců po napadení Sovětského svazu. Pozdějším sčítáním, které si provedli civilní zaměstnanci, bylo zde asi 800 mužů.
Zajatci měli za úkol klučení lesa a tak připravovat místo pro hloubení jam. Ke styku obou skupin však nikdy nedošlo. Skupiny pracovaly na různých místech, a také proto, že denní režim obou skupin byl rozdílný. Civilní zaměstnanci pracovali od 7 do 17 -18 hodin a zajatci přicházeli na pracoviště o hodinu později.
„Příchod i odchod se dál za neustálého pokřiku stráží e čtyřstupech a tak bylo možno alespoň přibližně spočítat jejich počet. Další tlačili několik dřevěných kár s nářadím. Z nářadí ponechávali na pracovišti pouze jen kolečka. U pasu měl každý z nich připevněno „ jídelní nádobí“ z plechovky od konzervy, místo uch kus drátu. Na oběd se do tábora nevraceli a vod odtávali přímo na místě, to jsem se nikdy nedozvěděl. Je totiž jisté, že buď nic, nebo jen málo. Tito lidé trpěli strašným hladem. Když se večer vraceli vyčerpáni do tábora, byl na ně strašný pohled. Klopýtali mezi smečkou zřivých strážců, kteří čekali na sebemenší vybočení z řady, aby mohli ubožák znovu a znovu týrat. Rovněž dřevěné kár, které ráno tlačili, byly mnohem těžší, když na nich vezli svoje umučené druhy. A tak jen podle počtu párů nohou, které se houpaly přes bočnice, mohli zděšení čeští zaměstnanci spočítat, kolik zajatců tento den zemřelo.
Někdy to bylo šest, osm, ale dokonce šestnáct párů.
Nejstrašnější scény se odehrávaly při průchodu skupin kolem vykopaného příkopu, kam odtékaly splašky z kuchyně. Řady do zmučených těl zajatců vjel život. Trýznivý hlad přerušil jejich strach ze smrti a oni se slepě vrhali do příkopu a cpali si zbytky smíšené s bahnem do úst. Nehleděli na to, zda je stráže zabijí dnes a nebo jindy. Tyto scény se odehrávaly každý den. Podle zběsilosti se kterou byli zajatci od příkopu odháněni, nabyli pozorovatelé v táboře dojem, že mučení hladem bylo záměrné.
Stejné zběsilé bití následovalo v případě, že se zajatec odskočil utrhnou borůvku. A pod.
výkonnost těchto zajatců byla minimální a mohlo ji vykonávat 20 dělníků.
„Čas od času se nám podařilo vidět, jak zajatci se zoufale a ze všech sil co měli, pohnout s poraženými stromy a pařezy. Jak padají na zem s nepatrnými břemeny a jak jsou znovu a znovu ranami zvedáni. Běda tomu, kdo se hned nezvedl a nevstal. Když nepomohlo bití, ozvala se lesem rána a my si vyměnili pohledy a značící “Zase jeden“.
Je pochopitelné, že se po všech těchto zkušenostech zrodila mezi dělníky myšlenka jak těmto ubožákům pomoci. Přímo to nešlo, neboť hrozila smrt nejen pro dárce, ale i obdarovaného. Kromě toho zde byla i nedůvěra mezi skupinami. Proto, bylo li něco pro zajatce v táboře v Lomnici u Rýmařova uděláno, bylo to dílo malých, izolovaných skupin a bylo to živelné.
Jedna ze skupin se utvořila na světnici, na které bydleli Jan Švesták ze Sudkova, Rudolf Kubíček a další zaměstnanci firmy Rudolfa Schmieda. Bydlel zde i Rudolf Steiner. Protože byl nejmladší a nejméně nápadný, připadla mu úloha nejnebezpečnější.
„ Za nějaký čas po příchodu sovětských zajatců do tábora, vypravil jsem se ještě před započetím práce s kapsami plných krajíců do lesa. Vkradl jsem se na místa, kde zajatci pracovali a tam na různá místa dal chleba. Počítalo se s tím, že jej budou nacházet, a postupně si budou přilepšovat.
Prvního dne byl však důsledek tohoto počínání otřesný, když schováni mezi stromy, se při nalezení chleba strhla mezi zajatci bitka. Hnáni nepředstavitelným hladem, se přidávali další, a neštěstí bylo hotové. Okamžitě byly na místě stráže a začaly bít pažbami pušek do shluku těl. Před našima očima jeden ze zajatců padl tváří do bahna a než se mu podařilo vstát, skočil mu jeden ze strážných na hlavu a tak dlouho na ni stál, až se ubožákova tělo přestalo hýbat“.
I přes všechen teror, v zajatcích stále dřímala touha po svobodě. Přes úplné fyzické vyčerpání se opakovaly pokusy o útěk. Za nocí bylo slyšet štěkot psů a vzteklé hlasy stráží. Slyšet bylo i střelbu, která znamenala konec touhy po svobodě.
„Pouze v jednom případě se zdálo, že se útěk podařil, a tak se naskýtala otázka, zda se zajatec dočkal konce války“.
Když počátkem listopadu 1941, práce na základech objektů končily, končili postupně svoji činnost i civilní zaměstnanci a odjížděli domů.
Dne 15. listopadu 1941 byla také odvezena skupina ze Šumperka a v této době bylo v táboře podle Bohumila Steinera kolem 200 zajatců.
Co se s nimi stalo?
Na tuto otázku dává částečně odpověď PHDr. Václav Štěpán ve své publikaci
PODLE VZPOMÍNEK Bohumila STEINERA upravil ing.Pavel Fidler a Josef Cepek. Publikováno v týdeníku Vpřed č.4/1968
zdroj: https://www.mubruntal.cz/
Napsat komentář