Zapomenutý muž-příběh Františka Příborského

AUTOR: JAROMÍR FISCHER, BOUZOV

V Bouzovských novinách byl už dříve zveřejněn můj příspěvek o „Zapomenutém muži“ Františku Příborském z Bouzova. Krátce bych připomněl jeho obsah. František se na začátku okupace v roce 1939 jako jednadvacetiletý mladík zapojil spolu s mladou dívkou Marií Pětrošovou do převádění bývalých československých vojáků do sousedního Polska. Když mu hrozilo zatčení, unikl gestapu do Polska a tam vstoupil do tvořících se čs. vojenských jednotek.

„Bylo to asi před 40 lety, kdy v týdeníku SPB- „Hlas revoluce“ vyšel krátký článek o Františku Příborském z Bouzova na Litovelsku. Tehdy jsem se z něj dověděl úplně nové, neznámě věci. A protože si rád takovéto věci ověřuji, dal jsem tento článek přečíst mému tchánovi, který byl zmiňovaného Příborského vrstevníkem. On si hned vzpomněl, že se po válce sešli, zavzpomínali na doby minulé a rozešli se s tím, že Franta si musí ještě něco v Anglii vyřídit. Tchán byl překvapen informací v článku, ve kterém se uvádí, že při zpáteční cestě Frantova loď v Kanálu La Manch najela na minu a explodovala. Přitom i s jinými František zahynul. Tehdy se tchán vydal s článkem za Frantovým bratrem Josefem a dal mu jej přečíst. Jeho reakce byla podivná, byl rozpačitý a udával, že o tom a dalších osudech bratra nic neví. A tak bylo další pátrání zdánlivě u konce. Občas jsem svým žákům a přátelům vyprávěl tento příběh. Nikdo o tom nic nevěděl, bylo to překvapení a dokonce jeden místní historik mně tvrdil, že se Franta vrátil, žil na Moravě, zemřel a je nedaleko Bouzova pohřben.“

Po pádu Polska následovala cesta do Francie a po její porážce, do Velké Británie. Jeho kamarádka Marie Pětrošová zůstala doma, byla gestapem podezírána z ilegální činnosti a krátce vězněna. Pro nedostatek důkazů byla propuštěna. Situace se zvrátila po porážce Polska, když zrada přišla z této strany. Byla znova zatčena, týrána, vyslýchaná gestapem v souvislosti s touto převaděčskou činností. V té době už čekala s Františkem, který to však nevěděl, dítě. V dubnu 1940 byla dočasně propuštěna, aby doma porodila. V květnu se jí narodila dcera Milena a po sedmi týdnech byla znova uvězněna a poslána do koncentračního tábora Ravensbrück. Tam dostala zápal mozkových blan a v dubnu 1942 zemřela. O malou dcerku se starali její prarodiče Pětrošovi. František v té době sloužil u Čs. obrněné brigády, v říjnu 1944 byl u Dunkerque těžce zraněn a odeslán na léčení do Británie. Domů se dostal až koncem roku 1945 a zde se dověděl, že je otcem malé Mileny, která znala své rodiče jen z fotografií. Svou matku si vůbec nepamatuje a svého otce uviděla až při jeho druhé návštěvě vlasti v roce 1946.

Na své setkání s otcem vzpomíná: „Bydleli jsme tenkrát ve Frýdku na ulici Jiřího z Poděbrad. Teče tam takový malý potůček a tam jsem pásla tři husy. Naproti bydlela nějaká paní Barová. Zrovna jsme se bavily u toho potoka, když k nám přišel takový vysoký pán v uniformě. Ptal se, kde bydlí pan Pětroš, jako dědeček. Na to ona řekla:“ Milunko, zaveď toho pána k vám.“ Když mě tak oslovila, tak on roztáhl ruce a zvolal: „Milunko, pojď ke mně, já jsem tvůj tatínek.“

František si chtěl dceru odvézt do Anglie. Mluvil o nové mamince a nové rodině. „Nechtěla jsem se ho pustit.“ Prarodiče s tím nesouhlasili a obviňovali jej ze smrti jejich dcery. Milena vzpomíná: „ Babička ho jedněmi dveřmi vyhazovala a děda ho druhými tahal zpátky.“ Dodnes neví, co si prarodiče s otcem řekli. Druhý den František odjel a už se nikdy neozval. Milena si až do nedávné doby myslela, že jeho osud byl naplněn rodinnou legendou.

 Do svých třinácti let žila se svými prarodiči. Po smrti babičky se o ni její děda nemohl starat, pobývala nějakou dobu v dětském domově a pak různě u příbuzných. Vyučila se tkadlenou, ale nikdy tuto práci nevykonávala. Pracovala jako jeřábnice v Třineckých železárnách. Od devadesátých let je Milena v důchodu a žije v horské chalupě nad vodní nádrží Šance.

Do nedávné doby neměla ani ponětí o svém otci a jeho případné rodině. V roce 2019 publikovala Mgr. Pavla Plachá, Ph.D. v časopise Historie a vojenství článek, který se zabýval činností mladé odbojářky. Při pátrání po paní Mileně našla její adresu, ta však už neplatila. Až v roce 2020 se jí podařilo pomocí zjistit její telefonní číslo. Díky tomu se obě dvě ženy setkaly.

V roce 2020 se z Velké Británie ozvala Anne Priborsky. Její přátelé z   ČR upozornili Anne na článek ve zmiňovaném časopise. Pro Anne a další členy rodiny to bylo fantastické, poněvadž o tomto příběhu nic nevěděli. Jejich otec jim o tom nic neřekl. V roce 2019 Anne napsala pro svou rodinu malou knížku „My Czech Book“ a v ní popsala své pátrání po otcově minulosti a zařadila do ní malou fotografii děvčátka v kroji, kterou našla v otcově pozůstalosti.. Z vyprávění rodičů zná okolnosti jejich seznámení. „ Když byl otec v roce 1940 ve Wellesbourne ve Warwickshirn, setkal se s Elisabeth na sobotní taneční zábavě. Matka pracovala v ženské pozemní armádě. Pamatuji si, jak vyprávěla, že když ho potkala, uměl anglicky jen: „ It is ze vor- I tis the war (Je válka)“. Nemyslím si, že jeho znalost angličtiny byla o moc lepší, když se vzali. Ona říkávala, že slova tehdy nebyla nutná.“

Na otce Anne vzpomíná: „ Mezi ostatními členy rodiny vybočoval. Proč si dává do kaše máslo, proč si tak tlustě maže chleba? Zdálo se nám to divné. Vždy říkal, že naše matka neumí knedlíky, jaké se dělaly „u nich doma“, lehké a nadýchané. Ne ty její dělové koule. Až později jsem zjistila, že měl úplnou pravdu. Ale nešlo jen o jídlo. Měl tak silný přízvuk, že mu nikdo z mých přátel nerozuměl. Neudržoval žádné kontakty se svými krajany, nikdy jsem ho neviděla, že by komunikoval s někým ze stejného prostředí nebo kultury. Nemyslím si, že bychom tehdy opravdu chápali, jak je to pro něj těžké.

František Příborský (Frank Priborsky) se svou anglickou
rodinou, druhá polovina padesátých let.

 „Vždycky jsem uvažovala, že se vydám do Československa, abych našla další členy rodiny Příborských“, vypráví Anne. „Jak roky plynuly a měla jsem vlastní děti, přemýšlela jsem čím dál víc o svých genech, o svých zkušenostech a o tom, co formuje naše životy.“ V roce 1983 se s manželem rozhodli, že s dětmi podnikneme dvoutýdenní cestu do Československa. „Jak se nám to podařilo zorganizovat, už si přesně nepamatuji. Bylo to samozřejmě prostřednictvím cestovní kanceláře a vše se domlouvalo telefonicky. Vzpomínám si, jak jsme museli předem naplánovat trasu, rezervovat ubytování a zaručit se, že utratíme každý den určitou částku peněz. Všechny informace se musely předložit českým orgánům. Pak teprve jsme dostali povolení cesty.“ Když se o plánu dověděl otec, nadšený nebyl. Frank říkal, že je to pro nás nebezpečné, že bychom to měli vzdát. Po několika dnech se trochu uklidnil a smířil se s našimi plány.

Po několikadenním pobytu v Praze se vydali do Litovle, o ní se otec zmiňoval. Po jistých komplikacích s místní Veřejnou bezpečností se jim nakonec podařilo najít otcova nevlastního bratra. Díky němu se sešli i s jeho dalšími sourozenci. Podívali se i do Bouzova, otcova rodiště (ne úplná pravda- rodiště Nový Jičín). Přes vřelá přijetí se ale Anne o otci od jeho příbuzných mnoho nedověděla (značný věkový rozdíl mezi Františkem a ostatními nevlastními sourozenci, při odchodu do zahraničí byli nevlastní sourozenci malými dětmi a jeden z nich ještě nebyl na světě). Z Československa mu od nich přivezla dopisy. Snažil se ty dopisy číst, ale nezatelefonoval jim. Asi to bylo pro něj těžké, svým rodným jazykem už s nikým nemluvil, zapomněl ho. Za osm měsíců, v dubnu 1984, Frank Priborsky zemřel. V roce 1989 se do Československa také poprvé podívala její matka Elisabeth Priborsky. S českými příbuznými se od té doby setkávali pravidelně až do roku 2011, kdy zemřela.

Fotografie šestileté Mileny, kterou našli angličtí potomci
Františka Příborského v jeho pozůstalosti,
aniž by věděli, že jde o jejich nevlastní sestru.

V roce 2020 se Mgr. Pavle Plaché, Ph.D mailem ozvala Anne Priborsky a tehdy už se jí podařilo najít telefonní kontakt na paní Milenu. A jak píše, že s bušícím srdcem a smíšenými pocity vytáčela Milenino telefonní číslo a čekala, jak bude reagovat na to, až se po osmdesáti letech paní Milena dozví, že má dva bratry a tři sestry. Ta po této informaci věděla hned, že se chce se svými sourozenci spojit. Od května už Milena, Anne, Janet a Jane pravidelně komunikují pomocí chytrých telefonů a Google překladače. A na rok 2021 si plánují své první osobní setkání……….

Dne 25. května 2021 ocenil ministr obrany ČR Lubomír Metnar významné osobnosti odboje za 2. světové války. Mezi vyznamenanými byli:
   Marie Pětrošová – Vyznamenání Zlaté lípy
   František Příborský – Kříž obrany státu
Vyznamenání za rodiče převzala jejich dcera Milena Ručková.
Zdroj: Ministerstvo obrany ČR

květen 2021

Zdroje: 

Mgr. Pavla Plachá, Ph.D –Matku ztratila za války. Sourozence našla po 75 letech

ČT 24 – Dcera odbojářů objevila ve Velké Británii pět sourozenců. Do svých 80     let o nich nevěděla

Matrika obce Bouzova, Červenky, Luké

Foto: Anne Priborsky, My Czech Book

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..