ŽIVOT OBYVATEL V KRAJINĚ POD STUDENCEM

zdroj: Jitka Tůmová

Něco málo z historie jednoho významného statku čp. 50 ve Studeném u České Kamenice. A stejně něco málo o příchodu jeho nových obyvatel v roce 1945.

Již během měsíce října 1945 přišla do Studeného rodina dosídlenců Koutných z Prahy Libně z kolonie, která se rozkládala na ploše Libeňského ostrova pod Libeňským mostem; místu se říkávalo „Na Švábkách“. Rodiče Koutní, pan František a Marie přibyli se svými pěti dětmi – nejstarší dcerou Libuší, synem Mílou (16 roků), Věrou, Antonínem (8,5 roků) a nejmladším Zdeňkem. Do Studeného je přivezli autem a vysadili u zcela prvního statku v obci směrem od České Kamenice s čp. 50. V domě stále ještě žili původní obyvatelé (pozn. J. T. Austenovi). Mladík, příslušník Revoluční gardy = RG. Pro svoji tehdejší činnost přezdívané „Rabovací gardy“. (Jméno příslušníka RG si již dnes jejich syn Antonín nepamatuje, pozn. J.T.), měl na obou stranách opasku nízko zavěšené pistole, což značně imponovalo malým klukům z rodiny dosídlenců. Jaké pocity asi museli mít původní obyvatelé statku, to si jde jen stěží představit. Zástupce RG vyhnal německou rodinu na půdu se slovy „zmizte, a ráno jdete“… V Praze měla rodina Koutných dosud pouze jednu obytnou místnost, kde pohromadě žilo celkem 7 členů rodiny. Během té první noci ve Studeném si děti poprvé v životě okusily, jak chutná spát sám ve „vlastní“ posteli, dokonce být přikrytý opět „vlastní“ peřinou. Sice ještě ne zcela vlastní; ale ti, kterým patřily, již spali v podkroví a bez přikrývek. (Od pana H. Austena víme: „V roce 1920 jsem nechal nad stájemi vybudovat 4 pokoje pro návštěvníky a v roce 1921 nad světnicí 2 pokoje a předpokoj ze sádrových desek, které se pak výborně uplatnily jako pokoje pro letní hosty“…, pozn.) Již druhý den ráno se stal celý statek včetně peřin majetkem dosídlenecké rodiny Koutných. Němečtí obyvatelé opravdu museli ráno ze statku odejít. Brzy ráno přišel mladík z RG a vykřikl pouze „ven“ a bylo…

Bývalý představený obce (v roce 1927 byl v obecních volbách zvolen starostou, a byl jím až do počátku roku 1938, pozn.) s rodinou odešel z rodového seidelovského statku, který v tom okamžiku průkazně rodině českých Němců patřil 366 roků, podle slov pana Koutného údajně v časných ranních hodinách tiše proklínal. Ani bych se nedivila….

V domě zůstalo kompletní zařízení a téměř celé vybavení domácnosti včetně fotografií zachycujících život ve Studeném, obrázků a cenných knih. Ve chlévě byly krávy, koně, dva tažní voli a drobná drůbež, ve stodolách čerstvá sklizeň úrody z polí a všechno hospodářské zařízení, náčiní, včetně krásných malovaných saní, které tahali koně. S nimi jezdívali původní majitelé do kostela v Chřibské. Na dvoře stál automobil (viz fotografie pana Stanislava Šestořáda a automobilu za jeho zády, pozn.), ve sklepích bylo uskladněné ovoce a k přezimování připravená zelenina. Ke statku patřily polnosti a lesy. Z chudé rodiny z Prahy se rázem přes noc jako mávnutím kouzelného proutku stali zámožní sedláci. Rodiče pana Koutného pomáhali v Praze Libni sedlákům, díky tomu měli alespoň minimální znalosti o hospodářství, přesto pro rodinu byl život na vesnici, a hlavně hospodaření zde, velmi obtížný a téměř k nezvládnutí. Ani rychle nabytý velký majetek nedokázal nahradit zoufalství nad povinností hospodařit na velkém statku. V těsném sousedství statku čp. 50 byla na prostorné rovné louce postavena (v roce 1919) stodola, ve které bylo uloženo z čerstvé sklizně seno i obilí a sláma. Totéž bylo i ve velké stodole přes silnici, která ke statku patřila. U této stodoly byl sklep, kde byly uloženy brambory. Ten však byl každé jaro zatopen vodou. Sklep stojí dodnes na rozdíl od statku; ten se rozpadl a zcela zanikl koncem padesátých let. V roce 1964 již zbylo ze statku pouze pár plechů a základových štuků…. Ve výměnku, který k tomuto domu patřil s čp. 49, měla rodina Koutných uskladněné obilí, to vozili k semletí do České Kamenice.

Ve sklepě ve stráni pod mohutným javorem bylo uskladněno ovoce. Voda byla do statku přiváděna vodovodem v dřevěném potrubí od pramene ve stráni přes silnici (dnes studánka s pitnou vodou, pozn.) nejprve do betonové jímky pro výměnek čp. 49 a dále do pískovcové nádrže před statkem. Odtamtud byla voda rozvedena potrubím do stáje pro hospodářská zvířata i do obytné části domu. Děti Koutných chodily do školy ještě s německými školáky. Později byla škola uzavřená. Bylo uvažováno, že děti dosídlenců budou muset navštěvovat školu až v České Kamenici. To, že děti nemohou chodit do školy v obci, uvedli rodiče pana Antonína Koutného jako odůvodnění své žádosti, aby vůbec mohla rodina Studený opustit. V té době již bylo pro dosídlence téměř zcela nemožné z pohraničí odejít. V roce 1948 se rodina Koutných přestěhovala do Chřibské, tam si na náměstí koupili dům, který rodiče až do své smrti spláceli. Všude ve Studeném byl zbylý majetek po německém obyvatelstvu. Na mnohých místech byl údajně ukrytý v zemi. Děti chodívaly a nohama podupávaly, aby našly úkryty. V noci se přes hranice vracívali původní majitelé domů ve Studeném, aby si odnesli, co uschovali před svým odsunem, nebo nějaké jídlo. Koutní však nebyli prvními z osídlenců obce. Některé z domů již byly před jejich příchodem obsazeny a opět stejně rychle a kvapně opuštěny lidmi, kteří odtud hodně rychle mizeli a odnášeli s sebou majetek zbylý po Němcích. Mnohdy přicházeli s taškou a odjížděli obtíženi množstvím věcí, které jim v žádném případě nepatřily. Tak například na statku přes silnici s čp. 47 byla mladá rodina, také z Prahy. Noví obyvatelé tohoto statku neměli vůbec ponětí, co to je práce v zemědělství a ani si nedokázali představit život na vesnici. Sebrali, co se dalo, co podle nich mělo nějakou hodnotu a odešli kvapně pryč. Nechali však poměrně dobré vybavení zemědělskými stroji a také hospodářská zvířata.

Od roku 1947 žili a pracovali na statku čp. 50 Šestořádovi, dosídlenci z Rosic u Brna. Dlouho se v domě nezdrželi, již v roce 1950 žila rodina na statku čp. 1, kde se jim narodilo poslední z dětí. V roce 1951 byl statek (čp. 50) již téměř vybydlený, zdevastovaný a opuštěný. V rámci industrializace Slovenska se po roce 1945 odvážely z někdejších Sudet stovky kompletních podniků a továren. Ve Studeném byla například rozebrána a převezena zánovní stodola (rok výstavby 1919) u domu čp. 50. V roce 1952 na podzim stodola na louce stála, dalším rokem po ní zbyly pouze pískovcové pilíře, na kterých stavba stávala.

Moje vzpomínky na dům čp. 50 v roce 1952:….

“ ani tento statek nemá nikoho, kdo by v něm ještě bydlel a žil. Jeho noví obyvatelé Šestořádovi se odtud také odstěhovali. Dům již nemá okna, dveře jsou tam jen tak ledabyle opřené o zeď a rozhodně neslouží svému původnímu účelu uzavírat lidské obydlí. Vše je smutné a hodně zničené. Ještě stále dokonale funguje promyšlený systém vodovodu vedeného v dřevěném potrubí, kterým je přiváděno dostatečné množství vody ze strání nad silnicí do velkého kamenného žlabu a korytem je rozváděna do dnes již opuštěných chlévů i do domu. Na rybníčku před chlévem ještě občas bývají kachny a husy, ty však patří české rodině Řehků, která žije v domě pod strání s čp. 57. V předzahrádce stále ještě krásně kvete bílá kalina, starorůžová popínavá růže a prazvláštně voní máta peprná. Dosídlenci sem přišli na místo původního německého obyvatelstva, v co asi doufali? Jde si vůbec představit zoufalství těch původních obyvatel během vysídlování, jde si vůbec představit, jak patrně strašně vysilující byla dřina nově příchozích, kteří sem přišli pracovat, milovat se, nenávidět, žít. Jak obtížné zde muselo být to jejich žití. Ti zcela první, kteří se do domu nastěhovali, nikdy v životě v zemědělství nepracovali, ale ke statku patřil i vyhladovělý a vyhublý dobytek a poměrně velká plocha polností. Ano, po Němcích zde zůstaly zemědělské stroje, a dokonce automobil po předposledním starostovi obce Hermannu Austenovi, ale… Dřina, dřina, dřina. Děti musely chodit do školy, kde s nimi ještě byli i školáci z řad původních obyvatel. Ty ze starších dětí musely každým dne chodit pěšky do školy v Chřibské. Zvláštní lidé, zvláštní doba, prazvláštní krásný zádumčivý a tvrdý kraj. V mnoha případech, když bylo třeba, topilo se třeba okenními rámy, dřevěnou podlahou nebo zbylým nábytkem, i tím, co byl krásně malovaný. To, co nemusíš sám získat vlastním přičiněním a prací, je bezcenné. Je tady přece tolik jiných domů, tak proč se starat o údržbu toho, ve kterém právě spím… A když byl dům jak bezzubá ústa stařenky, přestěhovali tuberkulózní krávy, kozy, prasata, husy, králíky, slepice a psa o dům dál. Byl to zcela jednoduchý proces…“

Vyprávění a tok vzpomínek a snaha tyto příběhy vypravovat ostatním. Už kvůli této krajině postižené ztrátou paměti má cenu obnovovat její tradice, pomáhat jí si vzpomenout.

Některé z informací se dozvídám postupem času, bohužel až v době, kdy mnoho z těch, kteří zde žili, již nežijí a nemohou vyprávět sami. Také to, co jsem se o historii tohoto místa dozvěděla z různých pramenů, které jsem objevila až s postupem času. Jednotlivé informace do sebe zapadají jako mozaika a vytvářejí zcela nový úchvatný obraz. Vše není asi přesně seřazeno tak, jak by to udělal historik, či kronikář. Je to pouze vyprávění o tom, na co jsem si vzpomněla, co jsem se dočetla a dozvěděla od ostatních. V žádném případě to není pokus o historicky výklad, nejsem historik. A už vůbec nejde o pokus zpětně vytvořit kroniku toho místa, to nelze. Moje činnost při sbírání a objevování nových poznatků je jako detektivka, každé nové poznání otevírá cestu a prostor dalším a dalším…. Je to nádherné a napínavé, úchvatné a nakažlivé. Někdy mám pocit, že rozumím každému balvanu, kusu zdi, shluku křoví, přestárlým alejím u silnice. Ten, kdo nahlédl do historie, není už schopen vnímat současnost jeho plnohodnotnou realitou, která nepotřebuje žádné srovnávání.

Je pro mne trochu nepochopitelné, že patřím mezi malé množství lidí, kteří si ještě mohou vzpomenout na začátky nové historie, která počíná po odsunu původních obyvatel, kteří jistě tento kraj milovali stejně intenzivně jako já. Ba ne, oni to zde milovali mnohem víc, protože oni se zde narodili a byl to jejich domov, jejich rodná hrouda. Na každičkém místě, které ještě přečkalo do dnešních dnů, je to zřetelně patrné. Já vím, ta válka byla hrozná, ale přesto, byl to jejich domov.

Díky vlastním zážitkům, zkušenostem, které s sebou přináší život, vnímám některé z událostí zcela jinak. Mnohé člověk pochopí pouze na podkladu vlastního prožitku.

Pěkný zděný patrový dům i přilehlé hospodářské stavení díky nepéči spadlo. Počátkem roku 1959 dům ještě stál, ale počátkem roku 1961 jsou z něj již pouze zbytky cihel v kopřivách. Jak dokládá fotografie z roku 1964, zbývají již po statku jen nepatrné zbytky plechů ze střechy a rozvalené pískovcové štuky.

Od roku 1654 je tomu 310 let….

Více se lze dočíst v publikaci: „ŽIVOT OBYVATEL V KRAJINĚ POD STUDENCEM V BĚHU ČASU, Historie a současnost obyvatelstva v jednotlivých domech vesnic Studený a Lipnice“