autor: Josef Šmoldas

 Jedním z oblíbenějších míst našich klukovských her bývalo okolí Skřivánkovského potoka u polských hranic. Protékal Selským lesem, vytvářel kouzelné meandry, písčité mělčiny a hluboké tůně. Právě ty byly úkrytem mnoha vodních tvorů, včetně pstruhů a raků. Končil u Skřivánkova, kde se vléval do Zlatého potoka. Do doby, než jsem ho osobně poznal, vídávám tato místa zobrazena na dílech zlatohorského malíře (profesí holiče), pana Stanislava Pospíšila, v jeho holičském salónu na náměstí.

Jemu se podařilo opravdu velmi věrně zachytit kouzlo romantického potůčku s průzračnou vodou, vystupujícího z temné zeleně Selského lesa. Dokonce jsem se těšíval, až zase příště usednu do holičského dětského křesla a budu moci ve velkém zrcadle za mnou, sledovat obrazy zákoutí
a panoramat. Byly opravdu mistrně vyvedeny olejem na sololitových deskách a plátnech, právě tímto místním Rembrantem. Nůžky cvakaly a já se nechal unášet barevností mistrových děl, uvězněných v těžkých zlatých rámech.


Probral mne až gejzír voňavky z velkého rozprašovače a pleskot obrovské štětky z veverčích chlupů, po dokonale vystříhaném zátylku. Proceduru završil práskáním bílé utěrky, kterou krk zbavoval posledního zbytku ostříhaných vlasů. Tím mne z hypnotického stavu vrátil do reálu všedního dne. „Tak mladý pane a jsme hotovi.“ Zatímco já byl propuštěn a mistr zametal kučery, usedl vedle do křesla otec. „Tak co, Jaroslave, jak to chceš?“ „Tak jako minule, Stanislave.“ S pozdravem vešel další zákazník, pan Beran. Sedě na dlouhé lavici, klimbal nohama, upřeně zíral na obrazy a poslouchal, o čem se dospělí bavili. Udivovalo mne, proč pan Beran chodí k holiči, když nemá na hlavě ani vlas. Později jsem pochopil. Ne kvůli stříhání, ale právě kvůli tomu popovídání si s přáteli a čerstvému dennímu tisku. Noviny byly upnuty do ratanového skřipce, ve kterém se daly stránky pěkně otáčet. Visely na dřevěných věšácích nad lavicí. Zde se plánovaly nedělní výlety, neboť pan Beran byl vášnivým turistou a hlavně zlatohorským patriotem. Ostatně jako všichni právě zúčastnění. Bývalý bankovní úředník z Prahy si potrpěl na čerstvý denní tisk, který zde pan Pospíšil kromě stříhání nabízel.

Ale vraťme se ke Skřivánkovskému potoku. V jeho okolí se daly nasbírat nejrůznější plody: od malin, ostružin až po pěkné houby, rostoucí v břízkách okolo lesa. Nikdy jsem už neviděl takové množství konvalinek, které rostly právě pod listnatými stromy. To ale zajímalo dospělé. Nás kluky fascinoval potůček, který se za jarního tání a letních bouřek měnil ve dravý potok, uhýbal ze směru a vytvářel nové koryto. Tekla v něm čistá voda, což dokazovalo velké množství raků
a barevných malých rybek, kterých v něm plavalo požehnaně. S vyhrnutými kalhotami jsme brouzdali vodou a snažili se ulovit nějakého klepetáče. Stačilo si uříznout dlouhý prut kapesním mininožem – rybičkou. Tenkrát ji vlastnil každý kluk. Zakoupíte ji úplně všude. Dolní konec prutu se rozříznul, vsunula pořádná žížala a strčil pod břeh. Ani jste nemuseli dlouho čekat. Pokud tam rak byl, jeho klepeto se chopilo návnady, kterou sevřelo i s prutem a už nepustilo. Pak stačilo pomalu vytáhnout oběť na břeh. Během půl hodiny jste mohli chytit i deset. Nejvíce raků bývalo v prosluněné části potoka u pískovny. Dnes leží na polském území, kousek za Zlatým jezerem. Tenkrát ještě patřila do katastru našeho města. Do pískovny se chodívalo většinou koupat. Byla tam nejteplejší voda ze všech lokalit, kde se tenkrát na Zlatohorsku koupat dalo, a že jich nebylo zrovna málo. Písek, který se zde před válkou těžil, byl nevalné kvality, přesto vznikly dvě velké jámy, které se spojily a postupně zaplnily vodou. Břehy časem zarostly břízkami a olšemi.

O lokalitě se říkalo, že obsahuje naplavené zlatonosné písky s velkým obsahem vzácného kovu. Kousek odsud fakt potvrdil i pozdější průzkumný vrt. Vždyť v dávných dobách bylo území od Zlatých Hor až po Glucholazy několikrát přerýžováno a zlato se zde opravdu získávalo ve velkém množství. Možná nedokonalá technologie a blízkost polských hranic, nedovolovala znovu obnovení těžby zlata, zatím co v nedalekém masívu Příčné hory se v letech 1959 – 1993 těžilo. Nás tenkrát zajímala spíše fauna a flóra než zlaté valouny. Všude poletovali vážky, motýli a louky okolo byly plné různých brouků, slepýšů, užovek a barevných kvítků. Klíšťata jsme v té době neznali a nikdy mne žádné neštíplo, což spíše hrozilo od zmijí, které se skrývaly v hromadách kamení na okraji polí. Chytal je kvůli jedu pan Zlámal. Uměl to znamenitě. Jezdíval na motorce s malou bedýnkou a hady ukrýval i v plátěném pytlíku za košilí.