zdroj/foto: ukrainaincognita.com
V severní části ukrajinské vesnice Sataniv se na vysokém kopci Nadzbruchan, to co vypadá jako stará fabrika je majestátní zřícenina místního hradu. Kdysi to bylo jedno z největších opevnění v Podillii.
Půdorysně to byl nepravidelný pětiúhelník: tři strany byly dlouhé přibližně 105 m, čtvrtá – 85 m, pátá (jižní) – 65 m. V každém rohu pětiúhelníku byly pětiúhelníky (i když, když se podíváte ven – čtyři -sided) třípatrové cihlové věže. Každý z nich tak držel pod palbou (lemoval) nejen řetěz k němu přiléhajících zdí, ale i dvě sousední věže.
S největší pravděpodobností je „Kulatá“ věž vše, co zbylo z jednoho z opevnění ze 14. století. proti tatarským nájezdům některých knížat Koriatových, kteří v té době vlastnili Podillii.
Mám podezření, že jde o fotku Taranuščenkovy výpravy.
Někde v polovině 15. století na základě tohoto opevnění postavil sataninský kníže Petr Odrovonž hrad, který se stal hlavním uzlem obrany města (hrad byl s městem spojen hradbami) Těžko říci. jak vypadal „první hrad“. Snad už tehdy měl podobu pětiúhelníku, až na to, že byl mnohem menší než jeho nástupce. Možná čtyřúhelník (taky jsou takové informace).
Je také těžké říci, kdy hrad získal svou moderní podobu – hlavní soubor dokumentů souvisejících se Satanivem byl ztracen. Nejspíše se tak stalo ve třicátých letech 16. století. Předtím dvakrát za sebou – v letech 1528 a 1530 byl Sataniv dobyt a vypleněn tatarskými vojsky. Zaydy se v jejich černém řemesle velmi dobře vyznal a kromě tradiční kořisti mistrně vyčistil vše i trochu cenné. Aby se měšťané dostali z nesnází, osvobodil 17. března 1532 král Zikmund I. Starý Satanov na 8 let od všech daní. Je velmi pravděpodobné, že nový zámek vznikl právě v tomto „příznivém“ období. Nasvědčuje tomu i dosti archaická architektura stavby. Ještě od 17. stol. taková fortifikační stavba byla již zastaralá.
Obléhání Zbarazhu v roce 1649 a bitva u Zbarazhu, která byla pro Ukrajince triumfální, bohužel nevedly ke konečnému vítězství. Krymský chán Islam-Gerai III, zrádný spojenec, nečekaně uzavřel separátní mír s králem Janem II. Casimirem Vazou.
Král, který si vykoupil loajalitu Krymů, přesto dovolil Tatarům, aby se během jejich návratu na Krym ukryli na ukrajinských územích. Tataři poté dobyli a vyplenili desítky měst a obcí, včetně Sataniva.
Je třeba poznamenat, že k vyhlazení hradní stráže kozáky s největší pravděpodobností došlo, ale autor se nepokouší říci, v jakém roce k tomu došlo.
Nejvíce hrad utrpěl během války s Turky.
V roce 1672 Osmané, kteří přišli do Podillia, v čele se samotným sultánem Mehmedem IV. (tentýž, kterému Záporožci napsali dopis), obsadili Sataniv bez jakéhokoli odporu – sebeobrana města nemohla ani hypoteticky odolat nejsilnější armádě starého světa. Okupanti tehdy neuškodili, protože měli zájem na rozvoji nově připojené provincie, ale v následujícím roce královští vojáci vyhodili z města malou tureckou posádku. Osmané na chvíli nechali Satany na pokoji, dokud je v roce 1676 nedobyli janičáři zpět.
Hrad byl tehdy poněkud poškozen, ale ne tak těžce. Je možné, že ho Osmané poté trochu zalátali.
Při poturecké rekonstrukci opevnění se Adam Mykolaj Senyavskij omezil pouze na současné opravy hradu, aniž by provedl nějaké radikální změny. Kromě toho, že část staré tvrze byla upravena pro luxusní palácové sídlo – k tomu bylo nutné několik úzkých střílen ve vnější zdi rozšířit na široká okna. Vezmeme-li v úvahu, že nebezpečí tatarských nájezdů v té době pominulo a proti pravidelné turecké armádě starý hrad v zásadě nedokázal odolat, není krok zas tak nesmyslný.
V průběhu 18. a do počátku 19. stol. Satanův hrad, který do té doby zcela ztratil jakýkoli obranný význam, sloužil pouze jako sídlo majitelů města. Ale i ty se zde objevovaly ojediněle. Zejména Adam Mykolay Senyavskyi preferoval Zinkov, hlavní město jeho podilských panství.
Na hradě trvale bydleli pouze zástupci hradní správy v čele s hejtmanem, který z pověření majitele dohlížel na pořádek ve městě.
Do konce 18. stol. Na hradě byly uloženy tak důležité atributy rychtářské moci, jako jsou popravčí meče. Pro výstrahu případným zločincům demonstrativně visely nad hradní bránou.
Sataninský soudce tehdy preferoval tři druhy trestů. Pokuty za drobná porušení. U větších mohli nalít kančuky nebo ostré předměty (a pokutu). Za závažné zločiny byly useknuty hlavy. Navzdory naprosté krutosti byli sataninstí soudci citliví k duchovním potřebám těch, kteří byli odsouzeni k smrti. Proto byly v mnohonárodním městě dva meče. Jedna je pro křesťany. Druhý, tzv. „košer“, je výhradně pro židy. Zejména je známo, že v roce 1735 zaplatil rychtář za čtyři prýmky použité k výrobě jednoho z mečů Kativ 5 zl., za kovářské práce dalších 7 zl.
Vzhledem k tomu, že v té době hrad nikdo nepotřeboval, začaly se jeho zdi a věže rozebírat na stavební materiál pro stavbu továrny.
„Otec místní historie Podil“ Yukhym Sytsynskyi, který navštívil Satanova v létě 1901, poznamenal:
„Donedávna bylo okolí hradu prázdné, ale před dvěma lety zde vznikl obrovský cukrovar a nyní se u zříceniny hradu tyčí obrovské budovy s vysokými komíny; všude hukot, klepání, ruch. Pro potřeby továrny se místy zasypávají příkopy, bourá se kamenné zdivo atd.“
Jak se továrna rozvíjela, stále zasahovala do hradu, až zbyly poslední tři (s kouskem čtvrté) věže a z původních pěti zbyla jen jedna a půl zdi.
V roce 1924 se místní úřady chystaly zbytky starého opevnění revolučním způsobem zcela zbourat „do země“. Říkal, že ruiny ohrožují životy a zdraví lidí – podolští hospodáři rozebrali zbytky zdí na kameny a stalo se několik nehod. Historici se ale postavili na odpor, aby památku ochránili. Provinční výbor pro ochranu antických památek za aktivní účasti Juchyma Sitsinského proti tomuto rozhodnutí protestoval v Charkově (tehdejší hlavní město sovětské Ukrajiny). Celoukrajinský ústřední výkonný výbor (vláda Ukrajinské SSR) rezoluci zrušil.
Hlavní město navíc nařídilo obnovu zámku a vyčlenilo na to 5000 krbů. Rok před tím byla v SSSR provedena měnová reforma a tehdy šlo o nemalé finanční prostředky. S obnovou se ale nikdo nepustil a není známo, kam peníze šly. Je možné, že tyto prostředky byly použity na částečnou přestavbu městské brány, která se před tím zřítila.
Podruhé se o popravě opevnění uvažovalo na konci 80. let minulého století, ale se to nepodařilo. Poté se chystal také zámek obnovit. „Ukrzakhidproektrestavratsiya“ (Lvov) dokonce vypracoval kompletní projekt. Práce na dokumentaci byly dokončeny v roce 1991.
Dál už nelze pokračovat… V krizi 90. let jaksi k oživení hradů nedošlo.
Blog Dmytra Polyukhovicha
Napsat komentář