VII.

Jízda po lesní cestě plné děr byla s krvácející nohou hrozná. Po půl hodině hrozné bolesti jsme dorazili na obvaziště. Ani nás z vozů neskládali, jen nám zastavili obvazem krvácení a vrazili velkou injekci morfia, abychom tolik neřvali bolestí. (Od té doby nesnáším morfiové injekce.)Po nekonečně dlouhé cestě nás na polním letišti naložili do letadel zvaných Čáp (Fi-156 Storch). Musela tam být fronta dosti široká. Raněné naložili do osmi letadel a v doprovodu stíhacích Messerschmittů (Bf-109) nás odvezli do velkého města. Mezitím, co mi lékaři dávali sádru, mě a ostatní raněné sanitáři okradli o veškeré uspořené peníze i o tabatěrky. Zbyly nám jen osobní průkazy a Kennkarty.

Když mě operovali, tak jsem se z narkózy probudil a zlámal ještě mokrou sádru. Naložili nás do velkého dopravního letadla. Byl jsem ze čtyřiceti raněných v letadle na tom nejhůře, tak mě hlídal saniťák. Po dvouhodinovém letu jsme přistáli na varšavském letišti. Bylo to asi na začátku června 1944 a již jsem věděl, že mi další pobyt na frontě nehrozí.

Operovali mě v polonarkóze. Byl tam výborný tým chirurgů vedený profesorem ze Štýrského Hradce (Graz) . Probudil jsem se až na pokoji hlídaném dvěma sestrami. Vrchní sestra byla Polka, druhá byla Belgičanka. Chtěl jsem se posadit, ale sestry mě zadržely. Nohu jsem měl na závaží na stojanu. Pochopil jsem, že noha je asi „v tahu“ a že mám proto navždy od vojny pokoj. Ale za jakou cenu! Ve dvaceti letech jsem úplně vyřízený jako žebrák! Přišel primář a povídá mi „Tak co, Erneste, nohu jsem ti zachránil. Jsi mladý, poslouchej doktory a sestřičky. Chcete na spaní injekci nebo tablety? Nebo pořádnou sklenku vína? Vždyť si ji všichni zasloužíte.“ Lékař mi dvakrát denně čistil rány, přesto se mně na boku udělala bakule velká jako husí vejce. Profesor mi řekl, že mi narkózu dát nemůže, protože bych usnul na věky. To že nechce a že já se z toho dostanu. „ Dostaneš jen místní umrtvení, jestli chceš, tak se dívej.“ Potom vzal zakřivené nůžky a otok s hnisem propíchl. Vytekl z toho samý hnis. V nemocnici jsem ležel až do podzimu 1944. Do nemocnice k nám chodívala jedna velkostatkářka se dvěma dcerami a nosily nám různé laskominy. Jednou nám donesly velké talíře jahod s cukrem a smetanou. Lačně jsme to s chutí všichni snědli a dostali parádní průjem.

VIII.

Za týden potom jsem dostal dopis od mámy a druhý od Aničky z Uničova. Máma psala, že by přijela, ale nemá peníze na tak drahou cestu. Anička psala, že můj dopis dostala opožděně, že již není v Novém Jičíně, ale kdesi u Hamburku u protiletadlového dělostřelectva. Napsal jsem jí, jak jsem na tom s tou nohou. Odpověděla mi, že mě měla ráda zdravého, ale mrzáka nechce. Dopis jsem si schoval za košili, aby ho nenašli. Tři dny jsem si schovával všechny prášky, které jsem dostával a potom je naráz snědl. Již jsem nechtěl žít. Mladá sestřička zjistila, že se nehýbu, našla jednu tabletu na peřině a honem zavolala profesora. Ten do mě zavedl hadičku a všechno ze mě dostali. Dostal jsem co proto. Našli také ten nešťastný dopis od Aničky. Na mém pokoji ležel také voják po operaci břicha. Nesměl nic pít, ale měl strašnou žízeň a bolesti. Nemohl to vydržet a chtěl se napít z kačeny s močí. Popadl jsem svoji sklenici a mrštil jsem do skleněné výplně sesterny. Vrchní sestra přiletěla a já jsem jí ukázal na toho vojáka. Tak tak mu stačila vyrazit kačenu s močí z rukou. Tím, že jsem upozornil sestru, jsem mu vlastně zachránil život. Byl to syn bohatého továrníka. Ten hned druhý den do naší nemocnice ve Varšavě přiletěl letadlem. Doktor mu řekl, že jsem mu zachránil život a syn mu řekl, co se mu stalo. Doktor poprosil továrníka, jestli by nemohl mé mamince poslat peníze na cestu za mnou a na nocleh na jednu noc. Ihned vše zajistil a peníze poslal telegraficky přes poštu.

Máma přijela za dva dny, celá nevyspaná a uplakaná. Ptala se, kde jsem vzal tolik peněz. Pověděl jsem jí, co se stalo. Otec chlapce jí vroucně děkoval. Máma se dala do pláče a děkovala mu, že mohla přijet. Zůstala u mě jeden den, protože Jenda byl tehdy ještě malý a Kropáčovi ho hlídali. Domů odjela v doprovodu pana továrníka. Aničku přivezli v doprovodu eskorty, protože byla kázeňsky potrestána. Musela se mi omluvit. To bylo naposledy, co jsem ji viděl.

Fronty se daly do pohybu a my také. Tak rychle, jak Rusové postupovali, tak rychle jsme se stěhovali, až jsme se dostali do Opole v Polsku. Tam mě našel můj bratr Josef. Přijel nastrojený v námořnické uniformě a hned po mně chtěl peníze a tabačenku. Protože jsem nekouřil a žold jsme dostávali i v nemocnici, dal jsem mu co jsem měl. Teprve potom mi podal ruku a pozdravil. Jak ho tam uviděly sestřičky, málem se o něj popraly. Byl vyšší než já a vypadal zdravěji. Ani nevím, kolik dívčích srdcí stačil zlomit. Zůstal u mě půl dne a odjel. Slíbil, že napíše, ale protože jsme se stále stěhovali, žádný dopis jsem nedostal.

Když jsem začal chodit s berlemi, odvezli mě do drážďanské nemocnice. Bylo to právě dva dny před velikým náletem v noci ze 12. na 13. února 1945.

IX.

Bylo to velké nesmyslné gesto spojeneckých armád. Večer ve 22 hodin nastalo peklo na zemi. Sirény houkaly, ale bomby už padaly. Byly to bomby tříštivé, fosforové, malé i velké, naplněné železnými třískami.

Kdo mohl odejít, utekl do sklepa jen ve spodním prádle a nezavázaných botách. Nechali jsme tam doklady a všechno, co jsme měli. Nemocnice byla ve velké škole a neměla nouzové východy, jen hlavní vchod uprostřed. Když začala hořet střecha, museli jsme ze sklepa utíkat ven. Byl dosti velký mráz, všude ležely hořící fosforové bomby. Úzkými uličkami jsme se dostali na břeh Labe. Tam jsme přečkali celou noc skoro nazí v mraze, který jsme hrůzou a strachem necítili. Čekali jsme, co na nás spadne, protože kolem nás létaly kusy hořících dřev. Ráno po svítání jsme přecházeli přes jediný most na druhou stranu Labe. Hladoví a vyděšení jsme hleděli na mrtvé matky, které držely udušené a do půl těla ohořelé děti. Sotva jsme se dostali na loď, uviděli jsme opět hrůznou tvář války. Mladé dívky s utrženými končetinami, krvácející části těl ležící na lodi. Loď s velkým znakem červeného kříže již chtěla odplout, když se nad našimi hlavami objevil velký svaz letadel. Letěli dodělat svou práci, ale nás nechali na pokoji. Pluli jsme celý den na západ, po cestě vyložili těžce raněné. Nás, kteří jsme mohli aspoň trochu stát na nohou, vyložili v jednom malém městě a opřeli o strom nebo zeď. Tam jsem poprvé vykouřil nabídnutou cigaretu. Odtud nás rozvezli do do polních a městských nemocnic. Musel na nás být hrozný pohled. Unavení, černí od sazí a popela, vlasy spečené tak, že nám je museli zcela ostříhat. Teprve teď nás mohli okoupat, převázat rány a dát nám trochu najíst. Nám ale bylo všechno lhostejné. Byli jsme v absolutním šoku a apatii ke všemu po celé dva dny. Moc jsme toho nevnímali. Tak jsme poznali rozdíl mezi válkou na frontě a ve vnitrozemí. Na frontě se mohl člověk schovat do díry a při troše štěstí přežít. Při velkém bombardování se moc schovat nedalo. Každého, kdo mohl aspoň trochu stát na jedné noze, odvezli náklaďáky na hranici Ašského výběžku z Bavorské strany. Tam měli hasiči velké školící středisko s kuchyní a dvěma velkými halami. Zde nás koncem dubna 1945 zajali Američané. Museli jsme se vysvléci do půl pasu, aby nám zkontrolovali, jestli nemáme vytetované číslo na pravé paži nebo jizvu po odstranění čísla. Všechny SSmany ihned odvedli. Ostatním dali nové prádlo, čistě vyprané oblečení, léky a saniťáci nám opět vyčistili rány. Dostali jsme americké konzervy a oni si vzali naše jídlo, protože měli těch svých konzerv už dost. Konzervy nebyly špatné, ale měly jakousi podivnou příchuť. Kdo mohl chodit, tak musel pomáhat, kde se dalo. Já jsem byl ale rád, že stojím o dvou berlách. Rovnou přes nás létaly bombardovací svazy pustošit Čechy. Abychom to neviděli, odvezli nás do města Gery. Tam nás zastihla zpráva o konci války. Začala doba takzvaného míru.

Ležel jsem s kamarádem v městské nemocnici a po 9. květnu Geru obsadili Rusové. Kdo mohl trochu stát, musel z nemocnice ven. Neptali se, jak a z čeho budeme živi, starejte se sami o sebe. Mě a mého kamaráda se ujaly dvě kamarádky, válečné vdovy s dětmi. Tam jsem poznal, že jsou ještě hodní lidé. Chudí nebo bohatí, všichni o něco přišli. Pomáhali nám i ti, kteří neměli ani střechu nad hlavou. Dostal jsem se k jedné vdově, která měla sama tři děti. Sedmiletého chlapce a pětiletá dvojčata – chlapce a holku. Přenechala mi na spaní podkrovní světničku, sama měla s dětmi menší kuchyňku a pokoj. Moje světnička měřila 2 x 3 metry. Vešla se sem akorát postel.

Potuloval jsem se po městě, až jsem narazil na pracovní úřad. Nabídli mi práci v továrně na rámečky u firmy Lidner. Práci jsem mohl dělat doma. Slepoval jsem nařezané dílce rámečků a stloukal podle možností ze stejných odstínů dřeva dohromady. Tím jsem získal nárok na lístky na jídlo a ošacenku. Majitel továrny mi také vyřídil průkaz totožnosti, který byl velice důležitý. To byl začátek života na svobodě, ale o bídě a hladu.

X.

Vdova, u které jsem bydlel, na tom byla ještě hůř. Mohla dostat na práci jen roznášku novin, ale to bylo málo placené. Domluvil jsem se s ní, že mi bude nosit práci domů a odnášet hotové rámečky. Někdy jsem chodil 2 x až 3 x týdně po okolních vesnicích s ruksakem po žebrotě jako žebrák. Vyžebral jsem pár brambor, trochu zeleniny, sádla nebo i mléka pro děti. Lidé měli sami málo, takže někdo dal, někdo ne. Jednou jsem žebral brzy ráno nedaleko Gery a byl jsem smutný, že „domů“ moc jídla nedonesu. Na kraji jedné vesnice stál velký statek. Volal jsem, ale ozval se jenom pes. Přivolal však selku ve věku 45 – 50 let. Selka otevřela branku a objala mě. „To je dobře, že jsi se aspoň ty vrátil domů.“ Kdo to nezažil, neví, jak je to těžké zklamat mámu ve starším věku a říci jí, že není ten, koho čekala. Řekl jsem, ať se nezlobí, že nejsem ten, koho očekává. Poznala, že se zmýlila, přesto mě pozvala dál. Řekl jsem jí, kdo jsem, odkud jsem a co tam hledám. Poručila děvečce ohřát vodu na koupel a spráskla nade mnou ruce. Musel jsem vypadat hrozně špinavý a zaprášený. Ve městě tekla voda jen hodinu denně a nechávala se na vaření a dětem na čaj. Řekl jsem jí i kde bydlím a jaký máme my i děti hlad. Ona mi řekla, že měla manžela a všechny tři syny na ruské frontě. Manžel a jeden syn padli, jeden je v zajetí a nejmladší je nezvěstný. Byl podzim 1946. Po vykoupání mi dala šaty a zimní boty po padlém synovi. Dala mi najíst, ale když už jsem chtěl odejít, tak mě nepustila… „Nezlobte se,“ povídala, když mě opět objala, „ale Vy jste v těch šatech synovi ještě víc podobný“. Potom mi ukazovala společnou fotografii, než se rozešli do té hrozné války. Mezitím přijel starší děda, který na statku sloužil. Řekl mi, že blízko mého bydliště má sestru a že mě do mého bydliště zaveze. Selka mu nakázala naložit na hluboký vůz brambory, tři pytle zelí, tři bochníky domácího chleba, trochu másla a sádla a škvarky. Pak se na to naskládala silná vrstva sena. Pro vdovu mi dala zimní šaty a kabát a pro děti starší oblečení, co vyměnila s lidmi z města za jídlo. Do staré konve nalila mléko pro děti a ještě mi dala 500 marek. Poděkoval jsem za všechno, ale ona se se slzami v očích loučila, ať se na jaře zase zastavím, že mi zase něco dá. Díky selce jsme měli po starostech s jídlem aspoň přes zimu 1946/47. V zimě jsme dostali příděl dřeva na topení. Jeli jsme pro ně se saněmi asi 2 km na veliký kopec. Ráno bylo všude asi 25 cm sněhu, ale než jsme se do lesa dostali a dřevo naložili, začalo rychle tát. Táhli jsme saně s půl kubíkem dřeva po holé dlažbě přes celé město. Druhý den se vdova roznemohla a dostala vysoké horečky. Po celou dobu její nemoci jsem se staral o děti. Bohužel, musel jsem je hladné vypravovat do školky a do školy.

Bylo po válce a mě to pořád táhlo domů, do svobodného Československa. S mámou jsem si dopisoval, dělala v té době u Vykydalů a Obrátilů. Od Obrátilů dokonce dostala na louce malý domek k pronájmu. Nájem musela samozřejmě odpracovat na jejich hospodářství.

XI.

V březnu 1947 jsem se pokusil dostat domů. Našel jsem si v jízdním řádu nejkratší cestu, peníze jsem měl našetřené. Vdova už byla zdravá, tak jsem se rozhodl. V noci jsem si vzal jen peníze na cestu k hranicím a ostatní nechal vdově i s dopisem na rozloučenou.

Vlakem jsem odjel na konečnou stanici a dál šel podle mapy pěšky na hranice. V noci jsem narazil na bývalou železniční stanici. Byla prázdná, ale jak se rozjasňovalo, lidí přibývalo. Ukazovali mi, kde se mám v křoví schovat, protože pojede hraničářský vlak. Když vlak projel, přidal jsem se ke skupině, s kterou jsem došel až do železniční stanice poblíž Chebu. Za německé peníze jsem si koupil lístek až do Chebu. Na další cestu jsem již neměl peníze, tak jsem musel zůstat v Chebu. Tam mě chytila hlídka a zavedla mě k veliteli. Špatnou češtinou jsem ho informoval, odkud jsem. Musel jsem zůstat u nich na stanici do doby, než přišly peníze od pana Vykydala. Přes den jsem jim posluhoval a v noci spal na kavalci v prázdné cele. Měl jsem klid a byl v bezpečí.

Za týden mi přišlo 200 Kč, tak akorát na cestu osobákem. Velitel byl starší, hodný a chápající člověk. Po telefonickém hovoru s p. Prudičem mi půjčil 50 Kčs na rychlíkový příplatek. Osobně mě i s průvodním listem posadil do rychlíku, který jel přes Plzeň do Prahy. Tak jsem nastoupil poslední cestu na Moravu. V Uničově na mě čekal s karetou Květoš Vykydal. Málem jsme se nepoznali, tak jsme se za ta léta změnili. Koncem března 1947 jsem po pětiletém odloučení konečně stanul na vytoužené půdě v rodné vsi. Hladový, zesláblý a vyčerpaný. Ze začátku jsem nemohl vypít ani trochu kravského mléka, jen lipový čaj a suchý chleba. Podle doktorových rad jsem mohl jen zředěné mléko a slabou zeleninovou polévku. Veliteli do Chebu jsem poslal děkovný dopis. Napsal mi ho Květoš Vykydal, s kterým jsem se znal od malička. Z prvních peněz, které dostala moje máma, jsem zaplatil dlužné peníze p. Prudičovi. Ten se mi za to pěkně odměnil. Udal mě na okresním velitelství SNB ve Šternberku za černý přechod hranic. Osobně mě tam předvedl 2. května 1947.

Po formálním výslechu mě odsoudili na jeden měsíc do vazby na samotce. Stravu mi museli podle zákona zajistit sami. Jednou přišel velitel stanice a řekl mi: „Aby se ti, vořechu, nezkrátily žíly, budeš rýt na zahradě, obdělávat záhonky, sázet a zalévat zeleninu.“ To byl můj trest. Po uplynutí trestu mě musel p. Prudič osobně odvézt do Loučky. Tam mně předal nový osobní průkaz pro volný pohyb na Moravě. Tak se sám za tu podlost vytrestal. Skoro zdravý jsem nastoupil do práce u p. Vykydala, který mně na pracovním úřadě v Uničově vyřídil pracovní knížku. Pracoval jsem u něho ve chlévě i na poli, kde bylo potřeba. Bývali jsme tehdy u Kropáčů v té malé chaloupce u potoka (dnes tam již nestojí), a tak jsem to neměl daleko do statku. Od jara do zimy jsem dělal u Vykydalů, v zimě jsem ještě s jedním kamarádem dělal prořezávku v lese, sekal a řezal dřevo ve školách atd. Za jídlo a něco peněz a to až do jara 1949.

Dlouhá Loučka

XII.

Na jaře jsem na inzerát nastoupil jako tovaryš malíře pokojů u šafáře v Medlově. Potřeboval tovaryše a já tak zase dělal svoje řemeslo. Vstávali jsme dost brzy ráno a končili až večer. Přes týden jsem bydlel u mistra a v neděli jezdil na starém kole pro čisté prádlo k mámě.

Na jaře 1950 se začali znárodňovat i malí řemeslníci, tak jsem se s mistrem a mistrovou rozloučil. Začal jsem pracovat na výkopových pracích hlavního odvodňovacího kanálu ve strojírnách v Uničově. Na zimu jsem jezdil do komunálních dílen ve Šternberku za prací. Dělal jsem obyčejnou práci ve stolářské dílně, skládal desky na dvoře a různé pomocné práce až do jara 1951. Tehdy mě s vysokými horečkami a zápalem pohrudnice odvezli přímo z práce do šternberské nemocnice. V nemocnici jsem se seznámil se ženou starší o 10 let. Ani moje máma na svatbu nepřišla, jen poslala svého nejmladšího bratra.

V létě 1951 mi můj nový švagr zařídil práci v Chronotechně ve Šternberku. V bývalé továrně na tabák se vyráběly budíky, pracoval jsem tam 11 let v meziskladu součástek. Tahal jsem těžké bedny na břichu a trvale se mi zvedl žaludek o polovinu výš než bylo normální. Zůstalo mi to dodnes a někdy mi to vadí.

( V poslední části vypráví o rodinném životě.)

Naše manželství bylo zkraje dobré, pak začaly hádky a nesváry, které vyvrcholily strašnou žárlivostí na mé kolegyně. Naše manželství bylo bezdětné, měli jsme jen adoptovaného chlapce Pepíka. Absolvoval jsem třítýdenní kurz lidového hygienika. S průkazy lidových hygieniků jsme kontrolovali hospody, hotely, potravinářské obchody a řeznictví. Kontrolovali jsme čistotu prodejen a nezávadnost potravin.

Jednou nám starší paní donesla maso právě koupené u řezníka ve Šternberku. Čichem jsme poznali, že je zapařené a zkažené. Zavolal jsem hygienika a doktora a šli jsme s paní k řezníkovi. Ten se začal vykrucovat, že žádné závadné maso nemá. Nechali jsme uzavřít krám a po kontrole jsme našli asi 20 kg zkaženého masa nachystaného na pomletí do sekané. Prodavačky dostaly 500 a 1000 Kč pokuty, vedoucí 10 000 Kč.

(Dále popisuje další kontroly, následující text jsem zkrátil o nepodstatné okolnosti.)

Pro žárlivost ženy jsem podal žádost o rozvod a při prvním stání nás rozvedli. Odešel jsem do Olomouce k ČSD traťové distanci jako natěrač mostních konstrukcí. 2. ledna 1964 jsem nastoupil do Uničovských strojíren jako skladník. Pracoval jsem ve skladu olejů, barev a potřeb na úklid.

XIII.

V létě 1963 jsem se seznámil s výbornou a hodnou ženou. Byla rozvedená a měla pětiletého syna. Vzali jsme se 15. ledna 1964 a 3. 9. 1964 se nám narodil syn Jaroslav. Bydleli jsme v Loučce u jejího otce. Ten byl nemocný a nechtěl, aby jeho dcera chodila do práce. Sliboval, že nám dá peníze na jídlo, ale nic nám nedal. Kdybych si nevydělal po pracovní době pod obecním úřadem jako malíř, moc by nám to nevycházelo. Tchán nás chtěl vystěhovat, proto byly samé hádky. Manželka čekala druhé dítě, ale tchán si myslel, že již žádné nebudeme mít a budeme mu a jejímu bratrovi posluhovat. Ženská doktorka nám podpořila žádost o byt, a protože kontrola z podniku zjistila, že malý pokojík a společná kuchyně je pro čtyři osoby málo, přidělili nám v Uničově 20. 5. 1966 byt ve zděném domě. Měl jsem dobrou práci jako natěrač v desátém poli haly III. Po čtyřech letech jsem se neshodl s parťákem, jehož matka byla sestra paní Vykydalové a přešel jsem do devátého pole. Byli tam také kluci z Loučky, ale snášeli jsme se o hodně lépe než s Jořenkem. Druhý syn Arnošt se narodil 30. 7. 1966.

Na strojírnách jsem měl také dva úrazy. Uklouzl jsem na kolejnici a měl menší otřes mozku. Podruhé na mě spadl velký kus plechu. Rozřezal mi nohu až skoro na kost. Doktor Zapletal, který byl za trest přeložený do strojíren, mi nohu při místním umrtvení sešíval. Mladá sestřička se při jeho vyprávění chlupatých anekdot hned červenala. Po čtyřměsíčním léčení mě doktor Valena uznal ještě práce neschopným, ale za tři neděle mě již chtěl poslat do práce. Můj ošetřující lékař mu ale řekl: „Já ho nepustím, já vím, v jakém prostředí dělá, ty ne!“ Nastoupil jsem až za dva týdny.

Protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, měla manželka také úraz. Pracovala jako uklízečka kanceláří a při uklouznutí na mokré podlaze si zlomila nohu nad kolenem v krčku a dalších třech místech. V nemocnici ve Šternberku ležela pět měsíců. Já jsem již byl na penzi a jezdil jsem s ní na kontroly a na rentgen. Žádala o invalidní důchod a i když jí zjistili, že má cukrovku, tak ho nedostala. Nepomohlo ani protestování ošetřujícího lékaře, musela na rozhodnutí doktora Valeny nastoupit do práce tři měsíce před starobním důchodem. Zkrátila si aspoň v ochranné lhůtě pracovní dobu na šest hodin s povolením mistra i vedoucího úseku. Ale bylo zle. Vedoucí referent důchodového odboru Gabriel manželku napadl, jak si sama mohla bez povolení zkrátit pracovní dobu. Tak šla z fabriky do důchodu s cukrovkou.

Počátkem r. 1993 se jí nemoc zkomplikovala s bolestmi hlavy. Málo jsem spal, protože její noční záchvaty po tři roky mě již přivedly do celkového nervového vyčerpání. Musel jsem všechno dělat sám. Vařit, prát, žehlit, nakupovat.

XIV.

Koncem dubna 1996 spadla z postele, zlomila si krček nad kolenem a naštípla pánev. Zemřela 7. května. Po 31 letech manželství v klidu a míru mě opustila moje milovaná manželka.

Jmenovala se Blažena Jaroslava rozená Grézlová. Narodila se 15. 1. 1932 v Loučce u Litovle. Byla dcerou Jana Grézla a Marie, rozené Poledníčkové. Umřela na den i měsíc stejně jako její sestra, jen ji přežila o 47 let. Dej jim,velký Bože, oběma sladký spánek!

Tímto jsem Vám všem, kteří budete tyto řádky číst, chtěl vylíčit svoje válkou zkažené mládí i další osud. Nechci, abyste vy, moji synové a vnoučata něco takového museli prožít. Přál bych si, aby váš život byl lepší a pokojnější, abyste žili v míru a klidu!