autor: Ladislav Bátora

Žili byli v podhorské vesničce Čermné (nedaleko Hostinného) jistí Cikáni, prý erbovní měšťané, kteří ji odkoupili asi – dle mého amatérského odhadu – kolem roku 1475 od Nykla zemana Zilvara z Pilníkova. Případně až od jeho syna Jana. (Zemské desky totiž 2. června 1541 – s výjimkou jednoho svazku z let 1316–24 – shořely na troud, a tak zatím pořád nevím, kdy přesně k té koupi došlo.)

A od té doby se jim říkalo CIKÁNOVÉ Z ČERMNÉ. Ale přesto nadále sem tam »purkmistrovali« v tom našem »původním« Hostinném, to se rozumí. A po mnoha pradávných soudních půhonech i pobělohorských konfiskačních újmách se konečně v roce 1699 té vesničky zbavili navždy: a to prodejem svým úhlavním nepřátelům.

Ale pozor: nikoli Kozojedům, ti už zřejmě byli tou dobou vymřelí, nýbrž Valdštejnům. A jestli Cikánové z Čermné někoho z renomovaných historiků či genealogů kdy vůbec zajímali, tak to leda do konce XIX století. Dobřenského, Sedláčka a podobně… Pak už skoro nikoho.

A už koncem toho XIX. století bylo vesničanům i církevním autoritám zřejmé, že starý kostel v Čermné rychle dosluhuje – dále citováno dle facebookové stránky »Čermná – Kostel sv. Václava«:

»Kostelík sv. Václava v Čermné byl vystavěn roku 1384. Na začátku 16. století se v okolí Hostinného rozšířilo luteránské náboženství a také kostel v Čermné obhospodařovala v letech 1542–1623 evangelická církev. Majitel panství Hostinné Jiřík z Valdštejna, sám luterán, vypudil z Hostinného katolické faráře a nahradil je luteránskými. Podle ústního podání starousedlíků se zdejší kostel dříve nazýval modlitebnou. Po bitvě na Bílé Hoře a následném období rekatolizace se kostel zase stal římskokatolickým.

Chrám sv. Mikuláše, kde jsou ostatky Václava i Rosiny. Ovšem erb je k našemu překvapení na zadní desce hlavního oltáře u sv. Jakuba.

Původní starý kostelík i se zvonicí přetrval 529 let. Byl vystavěn z hrubých polních kamenů spojovaných maltou z hlíny… Hřbitov okolo kostela byl obehnán zdí z hrubých kamenů. V roce 1861 byl již kostelík ve špatném stavu, také zeď okolo hřbitova byla větším dílem zničena. V roce 1863 se sice uskutečnila oprava kostela a hřbitovní zdi byly opraveny, ale v roce 1910 kostelík dosloužil a byl prohlášen za nevyhovující stavebním a bezpečnostním předpisům…

Roku 1913 byl kostelík, pamatující věky, rozbořen a stavební místo urovnáno. Nový kostel byl dostavěn v roce 1915…

Erby praprapraprapraprapraprapradědy Václava st. Cikána z Čermné a jeho 2. manželky Rosiny Capellovny na zadní stěně hlavního oltáře v jaroměřském kostele sv. Jakuba, foto p. Ing Kočí v sobotu 25. června

Památku na jedny z majitelů obce, Cikány, lze nalézt uvnitř dnešního kostela v podobě náhrobku se dvěma figurkami a znakem rodu Cikánů z Čermné.«

Ovšem tou dobou už Cikánové nikoho nezajímali, jak jsem ostatně předeslal. A tak se stalo, že ve XXI. století zaujal ten v novém kostele přizděný »náhrobek se dvěma figurkami a znakem [nejen!] rodu Cikánů« opravdu hluboce – a hlavně nápis na něm – teprve až mě. A díky tomu dnes víme (teda zatím přinejmenším aspoň já… 🙂 ), že ta naše »čermenská dvojčátka v povijánu« zemřela roku 1596 a že to byla děcka mého prapraprapraprapraprapraprapradědečka Martina Cikána z Čermné a jeho první ženy Salomény (dle některých indicií: na plastice je uvedeno jen »S.«) z Ichtryců. A že se teda tenhle můj prapraprapraprapraprapraprapraděda Martin Cikán sňatkem s Kateřinou, dcerou statkáře Jana Hůlka (a takto teda mou praprapraprapraprapraprapraprababičkou), přiženil téhož roku do té mé Jaroměře nikoli jako svobodný mládenec, nýbrž jako VDOVEC!!! 



Tak to jsou ona! Ta nebohá Martinova dvojčátka z roku 1596. Pohlaví neznáme.

Snad to jednou popíšu srozumitelněji. Asi do našich Genealogických a heraldických listů. Snad – protože už si to slibuju pomalu dva roky. A zrovna minulý měsíc jsem se mohl – díky laskavosti pana Ing. Kočího – podívat na erby Martinova syna Václava st. Cikána a jeho DRUHÉ ženy Rosiny Capellovny z Elbinku, kteréžto se nějakým zázrakem dochovaly na zadní straně oltáře jaroměřského kostela sv. Jakuba.

… a dvě cikánovské hlavičky, jedna ve štítě, a (snad) druhá v klenotu.

Ale kdyby ta Martinova S[aloména?] z Ichtryců při porodu dvojčátek v roce 1596 v Čermné bývala byla nezemřela, docela jistě bych v Jaroměři o 374 roků později neodmaturoval. Tak to je skoro celý příběh plastiky čermenských dvojčátek v povijanu.

Erb Ichtryců, jak je vytesán na plastice »čermenských dvojčat v povijánu«

Snad to stálo za to. A snad to patří do těch našich »Starých hřbitovů«.

 Příště vám třeba popíšu, jak to bylo s úmrtím mého bratrance Franze Albrechta barona Cikána z Čermné a na Štěpánově na Menším Městě pražském. A s jeho pohřbením v kryptě karmelitánského kostela u Pražského Jezulátka. Pokud na to přijde řeč. Zatím sem dám jen jeden z jeho pohřebních štítů. To bylo tenkráte radosti, když na mě před třemi roky na Hradčanské z jednoho Wunschwitzova kartonu vypadly hnedka dva. To mi teda věřte.

Jeden z předložených návrhů na obecní znak Čemrné, jejž ale podvýbor poslanecké sněmovny pro heraldiku k našemu zármutku rázně neschválil. Že prý v obavě z nepokojů... Navíc to modré bývalo kdysi Kuhblume a dnes to vypadá malinko jako zvonek luční. A nechme stranou, že ten náš Červený potok má ve skutečnosti červené dno, nikoli břehy.