autoři: Jan Hasil, Petr Hasil,Norbert Weber, Václav „Čáp“ Podhrázský

Archeologie pracovního zajateckého tábora Rolava

Krajina nejsevernější části okresu sokolov je vyhledávaným cílem turistů, běžkařů či zahraničních návštěvníků, zkrátka všech, kteří sem utíkají z civilizace do panenské horské přírody. Tato nedotčenost je však jen zdánlivá, doslova na každém kroku zde nalezneme stopy minulých lidských aktivit, ať již to jsou pozůstatky hornictví, zpracování rud, zaniklé vsi či umělá vodní díla. přestože tyto relikty práce lidských
rukou jsou staré někdy jen několik desítek let, jsou dnes předmětem zájmu pracovníků Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Praze a jejich spolupracovníků z dalších institucí. nejzajímavější výsledky těchto výzkumů představujeme v Luftu formou minisérie, jejíž druhý díl se zaměří na archeologii pracovního tábora Rolava (sauersack), který existoval v letech 1941 až 1945.

Co dokáže archeologie

Jak praví klasik, vztah mezi historií a archeologií je příbuzenství, jak se patří. Nic na světě totiž nemůže být ve své podobnosti rozdílnější než dva sourozenci. Starší sestřička historie (též historiografie či dějepisectví) zpravidla vypráví konkrétní příběhy konkrétních lidí, společenství či regionů, mladší sestřička, archeologie, přináší „pouze“ více nebo méně neúplný obraz té či oné doby a situace. Pro historická vy-právění zpravidla platí, že bývají souvislá a věcná, archeologické obrazy jsou naopak mozaikou útržků zaniklé reality, které se mohou vztahovat k jejím zlomovým a dějinným momen tům, ale i ke každodenním až banálním aspektům. Poznávací možnosti obou disciplín se proto překrývají, ale nejsou identické.
Archeologie skutečně není pouhou „pre-historií“, ale svébytnou vědou, která má možnost přinášet autentické a osobité svědectví o všech otázkách a obdobích minulosti lidstva.

Archeologie nucené práce a internace

Jedním z nejintenzivněji rozvíjených témat archeologie moderní společnosti je fascinující problematika táborů, kam byly v průběhu velkých krizí 20. století umisťovány nemalé složky populace. Důvodem byla vesměs kombinace ideologických (například rasových nebo třídních) a ekonomických (potřeba otrocké práce či strategické suroviny) zájmů totalitního režimu. Do podobného zařízení se svého času mohl dostat každý obyvatel střední Evropy, ať již jako zajatec ve válce, příslušník židovského národa, etnický Němec nebo jako skutečný či jen potenciální oponent některé z diktatur. Příčina takové internace mohla být deklarována jako otevřeně represivní (tábory nápravných prací 50. let 20. století), sociálně-hygienická (nejrůznější „sběrná“ zařízení pro konkrétní společenské skupiny a etnika) nebo i jako čestný občanský úkol (například služba u Pomocných technických praporů), takže rozsah fenoménu „lágrů“ se v historickém vyprávění rozpadá do mnoha segmentů, čímž se dlouhodobě ztrácí celkové měřítko rozsahu tohoto jevu. Teprve pohled archeologie, která sleduje sumární množství podobných zařízení v krajině (bez ohledu na režim nebo právní postavení internovaných), dává jeho obludným rozměrům vyniknout.
Pro ubytování nuceně pracujících byly často využívány budovy odlišného účelu (školy, hostince atp.),
často se však setkáváme s nově založenými účelovými areály, které se často přeměnily v nesmírně ná-
zorné archeologické lokality – doklady nucené práce. Bývá charakteristické, že se zpravidla nacházejí
v místech bez předchozí sídelní tradice a v blízkosti strategického zařízení, pro které poskytuje pracovní sílu. Zástavba bývá prostorově sevřená a zpravidla obvodová, aby vzniklo centrální prostranství

Důlní závod Sauersack/Rolava. A – důl a zpracovatelský areál, 
B – zajatecký tábor, 1 – vrátnice s garáží a stájí, 2 – obytný areál civilních 
zaměstnanců, 3 – správní budova s laboratoří, 4 – skladiště s nakládací 
rampou, 5 – kovárna se zámečnickou dílnou, 6 – hornická šatna 
a umývárna, 7 – strojovna, 8 – trafostanice, 9 – těžní věž, 10 – rudný drtič, 
11 – rudná sila, 12 – prádlo, 13 – zahušťovač kalů, 14 – nakládací rampa, 
15 – odvšivovací stanice, 16 – terénní hrana vymezující původní rozsah 
zajateckého tábora, 
17 – pozůstatky jednodušších budov, 
18 – výkopy pro 
nedokončený kanalizační řad, 
19 – přepad povrchové vody (podle Davida Nováka a Jana Hasila) 

(„Appellplatz“) i perimetr, který je možno snadno střežit. Zastoupeny bývají stavby určené pro hromadné ubytování a stravování osob, skladové prostory a hygienická zařízení (sprchy, latríny), časté jsou admini-strativní budovy (sloužící někdy i jako ubytování strážních oddílů) a dílny pro opravy nástrojů a nářadí. Signifikantní je výskyt budov a zařízení, které dokreslují životní podmínky v táboře, jakými jsou odvšivovací stanice, strážnice, oplocení a postřelované pásy, kotce služebních psů nebo cely k výkonu kázeňských trestů („korekce“). Stavby bývají provedeny jako účelové, často typové dočasné stavby, jejichž standard provedení byl velice nízký. Obvyklé jsou doklady inženýrských sítí (elektřina, vodovod, splašková kanalizace) a kanalizace srážkové vody, která je při pobytu značného množství osob na malé ploše nezbytností. Se všemi těmito znaky se setkáváme i v případě zajateckého tábora při důlním závodě Sauersack, který se nachází jižně od silnice z Rolavy na Jelení. Vznik důlního závodu s sebou nesl značný požadavek na kvalifikovanou i hrubou manuální práci, který nebylo možno pokrýt
pracovníky z řad místního obyva telstva. Při závodě se tak ve specifických sídelních areálech usadily dosti pestré společenské skupiny.
Na jejich vrcholu stáli specialisté, jakými byli například ředitel závodu Prof. Dr.-Ing. Hubert Schranz
(1893–1960), renomovaný expert v oboru úpravnictví a ve 30. letech mj. poradce perské vlády. Byli
zde i nižší úředníci, jejich životní podmínky zachycují bohužel nepříliš rozsáhlé vzpomínky jednoho
z nich, Franze Achtnera. Civilní zaměstnanci byli ubytováni dílem ve zvláštní obytné zóně v jihozápadní části areálu Jámy I., dílem v okolních vsích. Na opačném konci společenského spektra stáli nuceně pracující váleční zajatci. Jejich tábor začal vznikat od roku 1940 jako první komponenta důlního komplexu, neboť zde byli umístěni mj. italští pracovníci, kteří se podíleli na výstavbě závodu.
Původní plán tábora počítal s obvodovou zástavbou montovaných baráků na betonových základech
okolo prostranství o rozměrech přibližně 180 x 25 m.
Tábor byl po svém zprovoznění ve správě wehrmachtu. Zajatecké tábory se členily na tábory pro
důstojníky (Offizierslager, zkratka OFLAG, nepodléhali pracovní povinnosti) a pro mužstvo (Stammlager, zkratka STALAG), které vytvářelo pracovní komanda. Tábory zakládaly jednotlivé vojenské okruhy (teritoriálně členily původní území říše a byly číslovány římskými číslicemi), pokud byla potřeba
vytvořit v rámci okruhu táborů více, byly označovány písmeny abecedy.

Rolavský tábor pak spadal pod XIII. (norimberský) vojenský okruh a v jeho rámci pod STALAG XIIIB
ve Weidenu. Umístěno zde bylo komando číslo 3341. K pracovním komandům byly vysílány kontingenty
zajatců kmenového tábora podle konkrétní potřeby na jejich kvalifikaci či fyzickou výkonnost. Pokud
některý ze zajatců v rámci komanda přestal vyhovovat či onemocněl, byl stažen do kmenového tábora
a případně vystřídán. Na rolavském táboře se jednorázově nacházelo až 700 zajatců (okolo 500 z národů Sovětského svazu a až 200 západních, především francouzských a belgických), počet osob, které tímto
zařízením prošly, však byl zřejmě výrazně vyšší.

Ruina objektu odvšivovací stanice (foto: Zuzana Kačerová)

Podle dochovaných záznamů měl počet nasazených osob vzrůstající tendenci, což koresponduje s archeologickými poznatky, že tábor byl průběžně doplňován o další stavby (jejich standard byl vesměs nižší než u původní zástavby), v pokročilé fázi války byl areál tábora dokonce rozšířen jižním směrem, čímž vzniklo druhé táborové prostranství. Součástí areálu nakonec bylo několik obytných budov, kuchyně s jídelnou, administrativní barák, strážnice, sprchy, latríny a menší stavby pro skladování potravin či otopu. Obraz životních poměrů pak doplňuje odvšivovací stanice či kotce služebních psů. S komunitou zajatců ale souvisela i dvojice areálů zcela prozaického a ovšem jen zdánlivě banálního významu, skládek sídlištního odpadu. Na jejich archeologický výzkum se zaměřila výzkumná kampaň provedená ve spolupráci Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Praze a Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Suterénní prostor v severovýchodní části tábora, který sloužil 
k uskladnění potravin a jako cela pro výkon kázeňských trestů 
(foto: Petr Hasil)

Minulost skrytá v odpadu
Jako sídlištní odpad označuje archeologie pestrou směs zbytků rostlinné i živočišné potravy, popela a uhlíků, „spotřebních“ předmětů, které ztratily svou funkci (střepy keramických nádob), ale i zbytků obytných staveb. Sídlištní odpad představuje jednu z nejčastěji zkoumaných archeologických situací, neboť se zpravidla ukládal uvnitř či v bezprostředním okolí lidských sídlišť od pravěku po novověk. Jelikož se tedy jedná o „standardní“ situaci, existují propracované metodiky, jak analyzovat jeho dílčí složky (keramiku, zvířecí kosti, rostlinné makrozbytky, uhlíky či části konstrukcí). Důvtipný archeolog pak dovede rozpoznat, zda bylo sídliště obýváno krátkodobě, dlouhodobě nebo cyklicky, zda se v jeho rámci vystřídala
jedna či více komunit, zda došlo k jeho výraznějším přestavbám, nebo jak se proměňovalo zásobování jeho obyvatel zbožím a komoditami.

Zajatecká identifikační známka příslušníka STALAG XiiiB nalezená nedaleko
tábora (foto: Norbert Weber)


V rámci prospekcí jednotlivých areálů závodu se nám v letech 2013 až 2017 podařilo rozpoznat dvojici objektů, které měly charakter nepravidelných hald, a protože byly narušeny nelegálními výkopy hledačů s detektory kovů, mohli jsme konstatovat, že jsou tvořeny lehkou popelovitou hlínou s vysokým obsahem nejrůznějších předmětů a zvířecích kostí. Jednu z těchto skládek jsme mohli na základě blízké prostorové vazby k areálu lágru spojit s komunitou válečných zajatců, druhou jsme podle enormního množství lahví od alkoholu předběžně interpretovali jako sídlištní odpad poválečné posádky dolu.

Obaly od léčiv a kožních přípravků (foto: Zuzana Kačerová)

Na červenec roku 2019 jsme připravili drobný terénní výzkum, v jehož rámci jsme se rozhodli začistit neodborná narušení a získat vzorek nálezů, který by nám přiblížil životní podmínky různých sociálních skupin, jež byly na závod navázány. Výzkumem jsme si chtěli jednak otestovat tradiční archeologické interpretace sídlištního odpadu na velmi mladé nálezové situaci a jednak zaplnit mezeru v písemných pramenech.

Obalové sklo od alkoholických nápojů z odpadového areálu západních 
zajatců 
(a). Lahve od charakteristických bylinných lihovin (Alpa, Becherovka 
(b) dokládají směnu mezi západními zajatci a místním obyvatelstvem
(foto: Zuzana Kačerová)


Zatímco k provozu důlního závodu je dochován obsáhlý soubor archiválií, písemná dokumentace k zajateckému táboru zřejmě zanikla již na sklonku války a objevit se doposud nepodařilo ani žádné vzpomínky či deníkové záznamy někoho z internovaných.

Hliníková víčka od výživných potravin (sladová mouka, sušené mléko 
(a) francouzského původu; dávkovací láhev s francouzskými popisky 
(b).
Za druhé světové války věděla, bohužel již ve druhé generaci, každá 
francouzská rodina, čím přilepšit svým blízkým v zajetí… 
(foto: Zuzana Kačerová)


Očekávané výsledky přinesl výzkum odpadu ze zajateckého tábora, který zřetelně produkovali lidé, jimž se nedostávalo prakticky ničeho. Bylo objeveno jen malé množství stolního porcelánu (internovaní patrně jedli z ešusů, které se nemohou rozbít, a proto v sídlištním odpadu chybí) a téměř žádné stolní sklo. Jeho úlohu tak zřejmě přebíraly skleněné obalové nádoby, které se do odpadu dostávaly až v rozbitém stavu,
kdy již nemohly být sekundárně využívány. Nepoškozené a málo poškozené byly nalezeny pouze
lahvičky velmi malých objemů (sekundárně nevyužitelné), které sloužily k uchovávání léků a krémů. Medikamenty a kosmetické přípravky však v tomto kontextu nelze pokládat za luxus, nýbrž za doklad těžkých pracovních podmínek (podobné nálezy jsou známy z výzkumů jáchymovských lágrů z 50. let). Podobné bylo i zásobování potravinami či otopem.

Porcelánové půllitrové hrnky patřily k erárnímu vybavení západních 
(francouzských) zajatců. Různé tvary uch dokládají opakované dodávky, 
opletení (nepoškozeného) ucha jednoho z exemplářů pak svědčí 
o individualizaci, která předpokládá osobní držení daného předmětu 
(foto: Zuzana Kačerová)

Nalezeno bylo relativně velmi o napojení komunity na systém distribuce včetně zpětného odběru vratných lahví (konzumaci piva dále nepřímo dokládají i nálezy půllitrů). Dobré zásobování dokládá nález obrovského množství potravinových konzerv (z prozkoumaného objemu asi 1,3 m3 sídlištního odpadu jich bylo vyzvednuto přes 10 kg) i četné nálezy kostí hovězího dobytka, které náležejí výhradně výživově
hodnotným částem zvířat. Ta byla bourána za použití pily zjevně kdesi mimo lokalitu, neboť méně hodnotné části (hlavy, paznehty, oháňky) nejsou v nalezeném materiálu vůbec zastoupeny.

Kostěný kámen hry domino (a) a kovové těžítko ve tvaru psí hlavičky (b) dokládají lidskou hravost i kreativitu v ubíjejících podmínkách zajatecké nejistoty (foto: Zuzana Kačerová)


Kdo tento sídlištní odpad produkoval? Vyloučit můžeme německé důlní specialisty, jejichž obytný areál byl od místa nálezu příliš vzdálen, jakož i strážné wehrmachtu, kteří byli kasernováni mimo lokalitu. Nešlo ani
o poválečnou posádku dolu, jak ukázala analýza nalezených artefaktů, které chronologicky ani původem nelze spojovat s poválečným Československem. Nápadná je naopak přítomnost značného množství obalů od výživných trvanlivých potravin a léků francouzské provenience. Zdá se tedy, že archeologická analýza sídlištního odpadu potvrdila obvyklou separaci válečných zajatců wehrmachtu – že na rolavském závodě byli od sebe odděleni sovětští váleční zajatci, kteří nebyli chráněni ženevskou konvencí a nemohli získávat balíčky z domova od Červeného kříže, od západních (zejména francouzských), kteří tuto možnost měli a o které bylo obecně lépe pečováno i ze strany jejich věznitelů.

Pomník obětí tábora
Nejtragičtější součástí rolavské „temné“ topografie je pomník pětici mužů, kteří byli zajati v uniformě Rudé armády a zahynuli jako příslušníci komanda 3341. Jejich smrt osvětlují dokumenty poválečného vyšetřování SNB, které zjistilo, že jeden z těchto mužů byl okamžitě mrtev po pádu do důlní šachty. Druhý se rovněž stal obětí pracovního úrazu, zemřel v nemocnici, kde se mu dostalo ošetření. Zbývající tři pak
byli zastřeleni, snad na útěku, snad po odmítnutí práce. Jejich těla byla uložena v místě dnešního pomníku, tedy mimo obvyklá pohřebiště místních komunit. Až po válce došlo k jejich exhumaci a přenesení ostatků na hřbitov v Nových Hamrech.
S chladným odstupem badatele je možno konstatovat, že vzhledem k povaze práce na důlním
provoze i celkovému počtu osob, které komandem prošly, se jedná o poměrně malá čísla, srovnatelného i vyššího počtu smrtelných pracovních úrazů dosahovaly i provozy zaměstnávající německé civilisty. Památník jako místo paměti však vzbuzuje i jiné asociace. Spolu se související informační tabulí jej spravuje lokální buňka KSČM, čemuž odpovídá jeho výtvarné i informační vyznění. Dokonce se zde konají pietní akce s účastí ruských diplomatů, přičemž dikce příslušných projevů (dohledatelných na internetu)
bohužel ukazuje, že historická varování plynoucí z hrůzného střetu dvou totalitárních ideologií nebyla
dosud všemi pochopena. Na mysl se při jejich poslechu dere některý z gradujících refrénů Písně neznámého vojína Karla Kryla:

Co tady civíte? Zkoušíte vzdechnout?
Copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?
Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze?
Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!

Pomník obětem lágru nad zaniklou vsí Rolava (foto: Zuzana Kačerová)

Zdroj: HASIL, Jan – HASIL, Petr – KOČÁR, Petr – KYSELÝ, René: Materialita nucené práce: archeologie sídlištního odpadu z důlního závodu a tábora válečných zajatců Sauersack (Rolava) z období 2.světové války. In: Hasil, Jan a kol., Tři etudy z archeologie moderní společnosti, Praha 2021, v tisku.
HASIL, Petr – NOVÁK, David –HASIL, Jan: Smrt dolu Sauersack/ Rolava (okres Sokolov): zánik důl-
ního závodu v mezioborové perspektivě. Archaeologia Historica 40/2015, s. 179–205.
KUNA, Martin a kol.: Archeologický atlas Čech: vybrané památky od pravěku do 20. století, Praha 2014.
ROJÍK, Petr: Historie cínového hornictví v západním Krušnohoří: kouzlo hornické Přebuzi, Nejdku
a jejich okolí, Sokolov 2000.