zdroj: mytrnava.sme.sk
photo VHU Praha
Jiný kraj, jiný mrav. Jiná doba, jiné priority. Život pilota a mechanika z období 2. světové války, Jana Barcaje z Bolerázu, je příběhem muže, který neváhal riskovat všechno, aby ho nakonec zničili ti, se kterými (ne)táhl za jeden provaz.
Děl vždy tak, aby ses k téže věci nemusel dvakrát vracet. Tuto myšlenku vštěpoval celý život Jan Barcaj svému synovi. Ten ji předával zase dál svému synovi.
Poslední žijící potomek, si na otce vzpomíná jen v dobrém. „Byl velmi přísný, ale vždy spravedlivý,“ potvrdil. Pamatuje si ho jen do svých čtrnácti let, protože poslední dva roky života změnily otce k nepoznání. Fyzický a psychický teror ze strany tehdejší Státní bezpečnosti neznali hranic.
Po válce, přesněji po Vítězném únoru 1948, se totiž Jan, účastník zahraničního odboje ve Velké Británii, člen královského letectva, stal pro komunisty nepohodlným. Věznili ho a týrali, až nakonec skončil v léčebně pro psychicky nemocné v Pezinku.
Jan Barcaj pocházel z Bolerázu, kde se také narodil v roce 1900 jako nejmladší z pěti sourozenců. Po lidové škole se vyučil strojníkem av roce 1921 nastoupil na vojenskou službu, přičemž byl převelen do Ústřední školy pro vzduchoplavectví v Chebu. Právě zde absolvoval výcvik leteckého mechanika. Tehdy ještě netušil, kam ho nevyzpytatelné cesty zavedou.
Nenáviděl gardisty a proto musel utéct
Rozbití Československa a Mnichovský diktát vrhly Slovensko do skupiny satelitních států třetí říše. Represe, zatýkání a projevy oddanosti německému vůdci, to vše provázelo období na začátku války. A stoupenci Hlinkovy gardy dohlíželi na hladký průběh těchto opatření. Autoritativní tvrdý systém, kde jediným právem byla konformita. Nic z toho nebylo po vůli Janu Barcajovi, který se nebál projevit vlastní názor.
Místní učitel – gardista zbil jeho syna
Situace se začala vyhrocovat krátce poté, co jednou jeden z jeho synů přišel celý zakrvácený ze školy. Zbil ho učitel, horlivý stoupence Hlinkových gard. Otec se nejprve vybral do školy, zjistit, co se stalo. O to větší bylo jeho překvapení, když se dozvěděl, že nešlo o tak závažnou věc, adekvátní zbitím, kterou malý Jan dostal. S odpovědí pro učitele dlouho neváhal. Zmlátil ho. Na pomoc učiteli přiběhl i oblastní velitel Hlinkovy gardy. I ten dostal. Bylo zřejmé, že trest za to, co si v té době dovolil, ho nemine.
Rozhodl se utéct na západ
„Bylo to přesně na Vánoce 1939, kdy se můj otec spolu s farářem z Boleráze rozhodli utéct na západ,“ zavzpomínal syn. V té době ještě nebyl na světě, co si to pamatuje z otcových příhod, které mu vyprávěl po skončení války, když se vrátil domů.
Bylo těsně po Vánocích, kdy se oba tajně vydali do Trnavy. Nasedli na vlak do Galanty a odtud už pěšky překročili státní hranici. Dostali se do Maďarska, kde se rozdělili. Sám, na vlastní pěst se vydal do sousední Jugoslávie. V Bělehradě se přihlásil na československém (čs) úřadu, díky kterému se bez větších problémů dostal do Francie. V únoru 1940 se přihlásil do čs. vojska v Agdě, kde již po několika dnech nastoupil na činnou službu jako člen letecké skupiny.
Němci porazili Francouze a vojsko se muselo přesunout do Velké Británie. I svobodník Barcaj, který se po třech dnech plavby vylodil v přístavu Falmouth. Několik dní na to byl přijat k 310. čsl. stíhací peruti jako leteckého mechanika. Postupně se vypracoval na desátníka, o rok později na četaře.
V roce 1942, v hodnosti rotného, byl přidělen k 311 peruti, kde získal řadu vyznamenání. Vítězství spojenců a ukončení války ho 21. srpna 1945 posadili na palubu Liberátora, který ho dopravil do rodné vlasti.
Co dostal, to mu i vzali
Jako účastník druhého odboje dostal šest hektarů půdy a hostinec. Ne však na dlouho. Už v roce 1948, po Vítězném únoru mu půdu zkonfiskovali a později i hostinec. Navíc ho začala až příliš často prověřovat Státní bezpečnost. „Agenti StB k nám chodili několikrát do týdne. Tvrdili, že jdou spočítat slepice a jiná domácí zvířata. Vždycky se však hrabali v otcových věcech,“ zavzpomínal syn. Často ho bezdůvodně odvlekli a drželi neznámo kde. „Přišel vždy po několika dnech, celý dobitý. Nikdy však neklesal na duchu a pokud vládal, vždy řekl svůj názor. Také o socialistickém ráji, který propagovali komunisté.“
Nakonec však přece jen podlehl. Návštěvy StB se neustále zvyšovaly, vyhrožovaly mu už téměř každý den. Až nakonec, duševně zničený 27. srpna 1964 zemřel. Ti, se kterými (ne)bojoval za lepší svět ho nakonec zradili.
Čest jeho památce!
článek byl publikován na webu mytrnava.sme.sk dne 1.srpna 2009
Napsat komentář