autor: V.H.

Velice zajímavé byly osudy tohoto čs. důstojníka za 2. světové války, kdy mu šlo doslovně o život. Bohužel i poválečné osudy díky vládnoucímu režimu nebyly pro něj příznivé. A jak se Pardubice odrazily při jeho válečné pouti, to vyplyne z následujícího.

František se narodil na Velehradě 2. 9. 1911 jako druhý z pěti dětí hospodářského správce a deputátníka na velkostatku Mayů Aloise Vrzaly a jeho manželky Marie (rozené Poslušné).

vpravo na místním pohřbu

V letech 1917-1922 navštěvoval obecnou školu na Velehradě, v letech 1922-27 občanskou (měšťanskou) školu chlapeckou v Uherském Hradišti, a I když bylo v rodině pět dětí, tak díky obětavosti maminky vystudoval obchodní akademii v Uherském Hradišti.(1927-31). Mimo předepsaných maturitních předmětů se podrobil též zkoušce z jazyka německého i ruského a korespondence (19. 6. 1931).

V roce 1931 narukoval na povinnou vojenskou službu do Olomouce k 27. pěšímu pluku později přeloženého do Uherského Hradiště.

Byl sportovcem a dokonce hrál fotbal za prvoligovou Slováckou Slávii. Po skončení prezenční služby nastoupil ve Zlíně do Baťových závodů. V roce 1933 se přihlásil na Vojenskou akademii v Hranicích .

Vedlo ho k tomu několik důvodů. Jeho sportovnímu zaměření úřednické místo nevyhovovalo (byl výborný fotbalista, reprezentant), v době vrcholící krize bylo toto místo dosti nejisté, a především jako přesvědčený demokrat a vlastenec se domníval, že jako voják z povolání bude moci své vlasti (ohrožené nastupujícím německým fašismem a válkou) lépe prospět; a konečně dal i na radu svého strýce.

Odznak — 23. pěší pluk AMERICKÝCH SLOVÁKŮ 1918-1938 – 20. výročí pluku

Dne 1. 7. 1935 byl z akademie vyřazen v hodnosti poručíka pěchoty. Do 15. 3. 1939 pak sloužil u pěšího pluku 23 AS (Amerických Slovákov) v Trnavě. Poté se vrátil na Moravu do Pohořelic u Napajedel (č. 67), odkud pocházeli oba jeho rodiče a kam se po penzionování otce zase přestěhovali.

.

V roce 1939 musel jako Čech Slovensko okamžitě opustit.

Do 30.11.1939 byl z vojska ministerstvem financí v dohodě s min. vnitra přeřazen do oboru min. školství a národní osvěty (MNO bylo v likvidaci, armáda rozpuštěna) a zaměstnán jako tajemník Obchodní akademie v Uherském Hradišti.

Ihned se napojil na Obranu národa, ale brzy byla gestapem ilegální síť rozkryta, začalo zatýkání. Už v prvním kole gestapo zatklo představitele hlavního vedení moravské organizace v  Uherském Hradišti – pplk. Vladimíra Štěrbu (27. 3. 1940 sám ukončil život ve věznici na Špilberku) a poté i vedení lékařské sekce Obrany národa MUDr. Jaroslava Urbáška (popraven ve Vratislavi 6. 11. 1942). Listopad a prosinec 1939 znamenaly pro organizaci pohromu. Náhrada za zatčené nebyla žádná, spojky se rozprchly. Činnost již promyšleně zorganizované sítě celé ilegální organizace byla načas ochromena. Počátkem roku 1940 se podařilo brněnskému gestapu dokonce získat nakreslený plánek Obrany národa s Ingrovým vedením v Paříži a napojením na města u nás i se jmény vedoucích.

Františkovi se naštěstí podařilo uprchnout obvyklou cestou přes Slovensko a Maďarsko, kde byl krátce zatčen. Přes Jugoslávii a s francouzským pasem a různými dopravními prostředky přes Řecko, Turecko a Sýrii dostal do Bejrútu a dále lodí s dalšími vojenskými dobrovolníky do francouzského přístavu Marseille.

Neprodleně vstoupil do čs. armády a přidělen jako instruktor do jednoho z výcvikových středisek
Agde u Marseille, kde se formovala jednotka čs.zahraniční armády.

Agde byl starý zajatecký tábor z dob Velké války. Skládal se ze dřevěných značně sešlých baráků. Mnohé budovy byly v katastrofálním stavu, což se v době dešťů projevovalo zatékáním do ubikací mužstva. Každý barák měl po obou stranách stěn po celé délce dřevěné palandy, na kterých byla sláma přikrytá starými pokrývkami. V jednom z baráků byla zřízena provizorní kuchyně s minimálním zařízením. Jídelna zde  nebyla žádná. Ošetřovna skýtala pouze lepší nemocniční lůžka. Pro mytí vojáků byla zřízena provizorní umývárna na nádvoří tábora, která fungovala i za mrazivého počasí. V létě se dalo koupat v moři. Ovšem naši muži směřovali do tohoto tábora v zimě roku 1939 a opouštěli ho následující rok v červnu. Tábor obývala pestrá směsice utečenců. Nejen Čechů a Slováků, ale i Němců ze sudet a většinou německy mluvících Židů (kteří se po těchto otřesných zážitcích a šikaně z řad "Čechoslováků" viděli nejraději někde v Palestyně) a tzv. španěláci. Navíc se tady začíná projevovat kumunistická propaganda vedená soudruhem Klementisem. Komunisté sabotovali jakékoliv snahy západní vlády o vznik vojska. Tako krize posléze vyvrcholila v Anglii kde se oddělilo zrno od plev.  
 
Jeden z letců, který později v roce 1940 upadl do německého zajetí, k němu uvedl: „Srovnám-li to dnes se zajateckým táborem v Německu, musím přiznat, že v Německu v zajateckých táborech byly lepší ubytovací podmínky než v táboře pro spojence ve Francii.“ 

zdroj: https://www.valka.cz/13999-Cholmondeley-1940-Priciny-a-prubeh-jedne-krize-ceskoslovenske-zahranicni-armady
ústup před Němci

Když byla Francie přepadena německými vojsky, účastnil se bojů proti německým okupantům po boku francouzských jednotek. Po porážce Francie hrozilo Čechoslovákům bezprostřední nebezpečí zatčení. Snažili se tedy (se souhlasem anglické vlády) co nejrychleji odtransportovat do Anglie. Tam chtěli v boji proti nacistickému Německu a Itálii pokračovat.

František se dostal z  Bordeaux uhelnou lodí přes Gibraltar do anglického přístavu Liverpool. V Anglii mu byla svěřena jednotka základního vojenského výcviku, potom skupina velmi náročného paradesantního výcviku, jenž byl zaměřen na přípravu výsadků na území Protektorátu v případě domácího povstání. Z těchto vojáků byli například vybráni také parašutisté, kteří provedli 27. května 1942 atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha.

V roce 1943 byl František převelen k tankovému vojsku, u nějž setrval až do června 1944. Pak se přihlásil do tzv. ruské skupiny, která měla posílit důstojnický sbor 1. čs. armádního sboru na východní frontě. Budoucí velitelé odjížděli v konvoji lodí, zásobujících Rudou armádu, přes zaminované Severní moře do sovětského přístavu Murmaňsk.

Na východní frontě se podílel na vedení výcviku 2. paradesantní brigády v Jefremově a Proskurově. V čs. vojenském sboru byl přidělen k 2. paradesantní brigádě zprvu jako zástupce velitele, později se stal velitelem 2. paradesantního praporu. V rámci 2. paradesantní brigády se od 8. září 1944 účastnil karpatsko-dukelské operace. Po vypuknutí Slovenského národního povstání 29. srpna 1944 byla část jeho brigády stažena z předpolí dukelské operace a 26. září letecky přepravena na letiště Tri Duby u Zvolena. V té době už bylo SNP v defenzivě, pozemní vojska i letci mohli podnikat proti mnohem silnějšímu a lépe vyzbrojenému nepříteli jen jednotlivé bojové akce. Přitom se rychle zhoršovalo počasí, vázla doprava munice a benzinu. Určená stanoviště museli opustit koncem října dle příkazu svého velitelství nejdříve letci, pak i pozemní jednotky.Ty měly ustoupit do hor Nízkých Tater a tam působit jako partyzánské jednotky do doby, kdy na Slovensko postoupí Rudá armáda a spolu s ní i čs. jednotky, které předtím bojovaly u Dukly. Společně pak měli všichni pokračovat až do Prahy.

Ale osud tomu chtěl jinak…

mapky z účasti v SNP

František – tehdy v hodnosti štábního kapitána – opouštěl Banskou Bystrici jako jeden z posledních. Podařilo se mu ukrýt v nedaleké vesnici Badín. V prosinci 1944 byl však při zajišťování jídla pro svou partyzánskou skupinu prozrazen, zajat gestapem, uvězněn a souzen německým polním soudem ve Zvolenu. Protože byl zajat jako civilní osoba a mluvil plynně slovensky, považovali ho Němci za partyzána – záškodníka, nikoli za vojenského zajatce. Rozsudek zněl: Koncentrační tábor Mauthausen. Z  Banské Bystrice ho převezli do Bratislavy, tady ještě věznili a vyslýchali, a počátkem února spolu s dalšími vězni poslali v koloně aut do Mauthausenu. Ovšem už samo označení RU (Rückkehr unerwünscht – návrat nežádoucí) v dokladech se rovnalo trestu smrti. Cestou (v Rakousku) byla jejich kolona s vězni ještě napadena americkými stíhačkami.

Koncentrační tábor Mauthausen patřil za druhé světové války k nejhorším nacistickým věznicím. Vězně tady stříleli, věšeli, naháněli do ostnatých drátů nabitých elektřinou, usmrcovali petrolejovými injekcemi, v  plynových komorách nebo pojízdných plynových autobusech, v zimě za mrazu polévali vězně vodou z hydrantů, štvali na ně hladové psy, prováděli na vězních pseudolékařské pokusy, vraždili je hladem, psychickým týráním i těžkou fyzickou prací, hlavně v pověstném kamenolomu se 186 strmými schody vytesanými do žuly, po nichž vězni v kolonách vynášeli na zádech několikrát za den a bez odpočinku ohromné žulové kvádry na stavbu esesácké vesnice. Přitom je esesáci poháněli klacky, obušky a střelbou, ubíjeli; a nahoře si ještě vybírali další oběti - ty shazovali dolů do jezírka. Denně zde umíralo na 50 vězňů.
Že byla v posledních měsících války likvidace vězňů zvlášť intenzivní a brutální, lze doložit příklady z Mauthausenu:
 První transporty politických vězňů ze Slovenska – 124 účastníků
 SNP – sem přišly 12. února. 10. dubna bylo dopraveno z českých zemí
 214 mužů a žen, byli bez evidence usmrceni v plynové komoře.
 Rovněž 113 vězňů z Bratislavy bylo popraveno bez evidence. Po
 válce bylo zjištěno, že průměrná doba přežití vězňů v Mauthausenu
 byla v prvním období tábora (po roce 1938) 15 měsíců, v druhém
 období (heydrichiáda) 6 měsíců, pak 9 měsíců a v posledním období
 jen 5 měsíců. Např. během dubna 1945 zde zemřelo na 20 000 vězňů,
 v květnu (jen za čtyři dny do osvobození tábora) přes 10 000 vězňů.

Avšak v tomto temném okamžiku se do života plk. Fr. Vrzaly a dalšího jeho spolubojovníka důstojníka Doležala zapojila neuvěřitelná náhoda. Do děje totiž vstoupil pan Míťa Čeřenský z Pardubic. V Mauthausenu byl vězněn už od roku 1942. V Pardubicích byl zatčen a popraven jeho otec, on jako mladík byl rovněž zatčen a skončil právě zde. Prožil si zde kruté chvíle v pověstném kamenolomu, kde to podle jeho vyprávění bylo hrůzné a často i k nepřežití. Shodou náhod se časem dostal do přijímací kanceláře prádelny.

Nutno doplnit,že od podzimu 1943 vznikl v tomto koncentračním táboře Mezinárodní výbor politických vězňů. V jeho čele stáli Rakušané, vídeňští Češi a Španělé. Politickým vězňům se v této době podařilo proniknout do vězeňské samosprávy i do pisárny, a odtud se snažili spoluvězňům pomáhat, jak se v těchto podmínkách dalo. Právě s jejich pomocí se podařilo Františkovi přežít.

Stalo se, že do tábora přišel nový transport ze Slovenska…

V zimě a za sychravého počasí stáli na zmíněném stanovišti. Náhodou to bylo pod okny baráku, kde M.Čeřenský dělal. Takže když šel na WC, slyšel ve směsici hlasů i český rozhovor. A to ho zaujalo. Nutno předeslat, že nově příchozí museli se podrobit „specialitě“ SS-manů. Museli se totiž svléknout donaha a nejednou je nechali dlouho a v zimě stát. Pak je zahnali do podzemních koupelen, kde se rozpařili a znovu je vyhnali do mrazu. Ale vraťme se k tomu českému rozhovoru. M. Čeřenský na oba muže začal hovořit a nabídl jim pomoc. Řekl jim, že asi půjdou na blok 18 či 19 a že jim tam něco přinese. Pochopitelně se představil. Příchozí František Vrzala a Doležal se na něj dívali s nedůvěrou. Protože z titulu své funkce se mohl po táboře pohybovat, nakonec je oba objevil na bloku 18. Znal se tam s „blockältestem“ (vězeň, který byl ve vedení bloku). Protože v prádelně „zorganizoval“ nějaké prádlo a ponožky, nakonec i trochu jídla, předal jim je. Nebyla to žádná vyjímka, takto se pomáhalo vždy, kdy to bylo možné. Avšak F. Vrzala a Doležal byli stále plni nedůvěry a opatrní. Podle M. Čeřenského podivně reagovali, když jim řekl, že má bratra, který je také v zahraničním odboji. Navíc mu nějak neseděla skutečnost, že oba účastníci SNP mluvili česky. Trvalo to nějaký čas, než se nedůvěra rozplynula a záležitosti se začaly rozmotávat. Předně se M. Čeřenský dozvěděl, že oba jsou čs. důstojníci, kteří bojovali na Slovensku. Dozvěděl se, že když šli z hor do dědiny pro proviant, zradou se dostali do německých rukou. Na Slovensku byli odsouzeni k smrti a tak přišli do Mauthausenu.

Pak z nich konečně „vypadlo“, že znají i jeho bratra v odboji. Byli s ním společně u čs. jednotky na Středním východě, v Káhiře se prý oženil a pak jeli společně do SSSR k naší vojenské jednotce. Že se na tomto ponurém místě dozví o svém bratrovi, považoval M.Čeřenský za neskutečnou souhru náhod. Ale záležitostem nebyl konec. Díky vídeňskému Čechu J. Maršálkovi se podařilo, že jejich dokumenty z Bratislavy spálil, když na to byl upozorněn M. Čeřenským. Němci tedy popravdě nevěděli, co je to za dva „bezprizorné“ vězně. Nežli se táborová administrativa rozhoupala a poslala dotaz do Bratislavy, tak už tam byla Rudá armáda a v Mauthausenu americké jednotky. Jak je patrné, pardubický občan se zasloužil ve spolupráci s dalšími vězni, že oba důstojníci válku přežili.

poněkud nekvalitně ofocená svatební fotografie z poválečného Šternberka
 Již v roce 1945 se naše vojenské vedení začalo zabývat myšlenkou vytvoření vzdušných výsadkových jednotek v naší armádě. Bylo vytvořeno Velitelství výsadkového vojska při MNO v Praze, které začalo připravovat podmínky k jejich vytvoření. Přípravná skupina pod vedením plk. Palečka připravila koncepci odborné přípravy a taky jejich materiálního zabezpečení. V květnu roku 1947 bylo do Stráže pod Ralskem povoláno prvních 50 dobrovolníků, splňujících náročné zdravotní, fyzické a jiné kritéria. Byli začleněni do výcvikové roty, kterou vedl zkušený člen paraskupiny Wolfram kpt. Josef Černota. Tato rota měla dvě čety a toto byl kádr pro vytvoření personálního, organizačního a instruktorského jádra budoucího výsadkového vojska. Z řad dalších dobrovolníků povolaných do Zákup u České Lípy k 1.10.1947 vznikl Pěší prapor 71 čs. parašutistů, který slavnostním nástupem 11.10.1947, kdy byl  za přítomnosti plk. Palečka vyhlášen rozkaz MNO č.1 zahájil svou činnost.Prvním velitelem tohoto praporu byl mjr. Oldřich Talášek, jeho zástupce mjr. František Vrzala a náč. štábu por. Břetislav Šnobl. Prapor měl mít 3 výsadkové roty, 1 výcvikovou rotu, rotu těžkých zbraní, ná-hradní rotu a padákovou školu. Na Borečku byla vybudovaná balírna a sklad padáků. Celkově k praporu po náročném přezkoušení nastoupilo 204 osob z 347 přihlášených. To byla asi jedna třetina z plánovaného počtu. Vzhledem k nedostatečné kapacitě na začátku byla vytvořena je-nom velitelská a výcviková rota. Ostatní se tvořily postupně až do konce roku 1948. Výzbroj a výstroj byla různorodá z pozůstatků německé armády a částečně ze zásob východního a západního československého vojska. Výcvik byl tvrdý, cvičilo se za každého počasí, ve dne i v noci. Byl zaměřen hlavně na tělesnou přípravu, běhy a dlouhé pochody byly na denním pořádku, střeleckou, žěnijní přípravu, získávání stravy z místních zdrojů, orientace v neznámém terénu a jiné činnosti při partyzánském způsobu boje. Výsadkáři začali být vnímáni jako elita armády a získali si značnou autoritu. Prapor 71 československých parašutistů byl doplněn na plné počty a přejmenován na 71. výsadkový prapor a spolu s výsadkovým učilištěm ve Stráži pod Ralskem byly historicky prvními výsadkovými útvary v naší armádě, které navázaly na tradice svých válečných předchůdců. Tam byl zárodek všech Československých výsadkových jednotek. Z kolébky těchto útvarů se vytvořily další útvary, které se různě reorganizovaly, měnily názvy a místa působnosti. 

zdroj: https://kvvvzlin.eu/

Fr. Vrzala se vrátil s podlomeným zdravím do Pohořelic k rodičům. Avšak po uzdravení nastoupil do činné služby, zakládal prapor 71 čs. parašutistů jako zástupce velitele a už jako major velel posádce tankistů ve Šternberku.

Po válce byla Františku Vrzalovi vystavena Kanceláří Čs. legií MNO různá potvrzení, např.že sloužil v čs. zahraniční armádě od 26.1.1940 do 30.5.1945, v  době od 25.10.1942 do 5.5.1945 pak jako parašutista v týlu nepřítele. Čs. národní revoluční výbor Lager Mauthausen mu vystavil 19.5.1945 potvrzení, že byl vězněn v KT Mauthausen od 20.2.1945 do 5.5.1945 jako politický vězeň T 132 924. Dostal i různá potvrzení o své dosavadní státní a národní spolehlivosti.
Za své bojové úsilí v letech druhé světové války byl oceněn řadou vyznamenání. Např. 18.8.1945 Čs. válečným křížem 1939 nebo sovětským vyznamenáním ze dne 18.8.1946 Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-45. Ačkoli byl jako příslušník armády v letech 1940 až 1945 a také každoročně po válce hodnocen vždy jako státně a národně spolehlivý, a ještě 3.6.1948 mu byl Místním národním výborem ve Šternberku vydán takovýto doklad, o Všesokolském sletu 1948 dokonce velel ukázce paradesantní operace v Praze na Strahově, během několika měsíců tomu bylo jinak.
přehlídka po válce ve Šternberku

Dnem 1.1.1949 mu byla najednou dekretem MNO okamžitě zastavena výplata dosavadního služebního platu a byl dán na „dovolenou s  čekaným“, přičemž mu bylo sděleno, že pro něj není z vážných služebních důvodů v jeho stavovské skupině použití. K 30. červnu 1949 byl X. odborem MNO propuštěn z činné vojenské služby jako státně a politicky nespolehlivý, aniž se kdy později dozvěděl, čeho se dopustil. Od 1.7.1949 byl dán do výslužby, dnem 31.12.1949 pak do zálohy a dekretem z 28.2.1950 mu bylo sděleno, že jako mladší padesáti let pozbývá též nároku na „odpočivné platy“.
Z bytu byla naše rodina cizími lidmi násilně vystěhována. Tehdy jsme bydleli v Nádražní ulici č. 9. Náš prvorozený syn František byl ještě malý (narodil se 22.6.1948), a čekali jsme přírůstek do rodiny. Mladší Jaroslav se narodil 1.11.1950, to už jsme bydleli v Kollárově ulici. Do třetice jsme se stěhovali na náměstí 9. května 6 (dnešní Horní náměstí).

Podobně jako této rodině se nový komunistický režim začal „odměňovat“ dalším frontovým bojovníkům i lidem, v nichž spatřoval potencionální ideologické nepřátele. Ani manžela neminulo v této době vyslýchání, provokace různými špicly Státní bezpečnosti a policejní sledování. Jen snad pro jeho opravdu významné zásluhy v bojích na východní frontě a věznění v koncentračním táboře neskončil v komunistických žalářích jako mnozí příslušníci zahraničního, především západního odboje.
Umisťovací komise MNO mu počátkem roku 1949 přikázala místo finančního účetního ve Strojní a traktorové stanici ve Šternberku. Odtud koncem září 1951 přešel v rámci celostátně vyhlášené akce 70 000 do výroby. Pracoval jako pomocný dělník (řezač kovů) v Opravnách strojů ve Šternberku (pozdější Stavokonstrukce). Musel se také vyučit a 17.6.1960 složil s vyznamenáním před zkušební komisí závěrečnou zkoušku z učebního oboru zámečník- kotlář. Od 2. 8.1961 nastoupil jako údržbář-zámečník do místní provozovny Severomoravských dřevařských závodů.
V roce 1968 se dočkal morální rehabilitace a byl také povýšen do hodnosti podplukovníka. Těšil se na návrat demokratických poměrů u nás. Ale porážka tzv. Pražského jara 1968, následná okupace naší země sovětskými vojsky a nastupující normalizace pro něj znamenaly velké zklamání. Tato situace a všechny válečné i poválečné útrapy se odrazily především na jeho zdravotním stavu. Dnem 1.2.1969 odešel
do předčasného invalidního důchodu. Pak těžce onemocněl a zemřel v Olomouci v roce 1974.

Po roce 1989 se konečně dočkal zadostiučinění, byl povýšen in memoriam na plukovníka, byl vyznamenán řádem SSSR Velké vlastenecké války II. stupně. Zanechal po sobě paní, která mu byla celý život oporou a vychovala i dva syny Františka a Jaroslava.

Vrzalovi na návštěvě u Gajdošů ve Šternberku.

Není to radostné čtení, když se odvíjejí životní osudy lidí, kteří bojovali za vlast a obětovali zdraví i životy. Vlast, kterou tehdy zastupovali nezodpovědní soudruzi, jim však ukázala tu horší stránku. Naštěstí, ale už pozdě, je třeba ukázat hrdinství a charakter těchto lidí bojujících za svobodu, i když ani zdatný scénárista by nedokázal tak krkolomné historky, které účastníci prožili, sepsat…


Místo posledního odpočinku na šternberském hřbitově.

Fotografie ze soukromého fotoalba rodiny Vrzalů.

Děkuji paní Vlastě Hlůzové ze Šternberka a Františku Vrzalovi ml. za podklady i fotografie plk. Fr. Vrzaly – M. V.