PLUKOVNÍK FRANTIŠEK VRZALA – ÚČASTNÍK II. ODBOJE

Velice zajímavé byly osudy tohoto čs. důstojníka za 2. světové války, kdy mu šlo doslovně o život. Bohužel i poválečné osudy díky vládnoucímu režimu nebyly pro něj příznivé. A jak se Pardubice odrazily při jeho válečné pouti, to vyplyne z následujícího.

František Vrzala se narodil 2. 9. 1911 ve Velehradě v rodině deputátníka a hospodářského správce. I když bylo v rodině pět dětí, tak díky obětavosti maminky vystudoval obchodní akademii v Uherském Hradišti. V roce 1931 narukoval na povinnou vojenskou službu do Olomouce k 27. pěšímu pluku později přeloženého do Uherského Hradiště.

Byl sportovcem a dokonce hrál fotbal za prvoligovou Slováckou Slávii. Po skončení prezenční služby nastoupil ve Zlíně do Baťových závodů. Rozpoznal, že nástup Hitlera nevěští nic dobrého a přihlásil se na Vojenskou akademii. Z té byl jako poručík vyřazen v roce 1935 a byl přidělen do Trnavy k 23. pěšímu pluku Amerických Slováků. V roce 1939 musel jako Čech Slovensko okamžitě opustit.

Byl tedy přidělen do Uherského Hradiště na místo tajemníka na Obchodní akademii. Ihned se napojil na Obranu národa, ale brzy byla gestapem ilegální síť rozkryta. Naštěstí se mu podařilo uprchnout obvyklou cestou přes Slovensko a Maďarsko, kde byl krátce zatčen. Přes Jugoslávii pak se dostal na Střední východ a s dalšími vojáky se dostal do Francie. Neprodleně vstoupil do čs. armády a ve výcvikovém středisku v Agde dělal instruktora. Po porážce Francie nezbylo nic jiného, než se nějak dostat do Anglie. To se mu podařilo. Tam byl určen velet jednotce základního vojenského výcviku a posléze skupině náročného paradesantního výcviku. Pochopitelně se tam setkal s řadou vojáků, kteří jsou dodnes známí mj. z atentátu na Heydricha.

V roce 1943 byl převelen k tankistům a roku 1944 už byl na lodi plující do Murmansku, aby v SSSR posílil 1. čs. armádní sbor. I zde se podílel na výcviku jednoho praporu 2.paradesantní brigády. S touto vojenskou jednotkou se zúčastnil bojů mj. v Karpatech.

Když vypuklo na Slovensku povstání, byla část této brigády letecky přepravena na letiště Tri duby u Zvolena. Vrzalova jednotka urputně a úspěšně bojovala proti německým jednotkám. Jako jeden z posledních ustupoval z Bánské Bystrice a ukryl se v nedaleké obci Badín. Byl však prozrazen hlinkovci, zatčen gestapem a souzen polním souden ve Zvolenu. Protože byl v civilu a mluvil plynně slovensky, považovali ho Němci za partyzána a nikoliv za válečného zajatce. Rozsudek zněl: koncentrační tábor Mauthausen s poznámkou RU (návrat nežádoucí). Při převozu z Bratislavy, kde byl krátce vězněn, jela kolona aut do Mauthausenu, ale napadli ji američtí hloubkaři. Naštěstí přežil. Konečně se dostal s dalšími účastníky SNP do koncentračního tábora Mauthausen. Tam byli soustředěni na seřadišti u kamenné zdi a čekali, co se bude dít dále. Vyhlídky byly chmurné. Avšak v tomto okamžiku se do života plk. Fr. Vrzaly a dalšího jeho spolubojovníka důstojníka Doležala zapojila neuvěřitelná náhoda. Do děje totiž vstoupil pan Míťa Čeřenský z Pardubic. V Mauthausenu byl vězněn už od roku 1942. V Pardubicích byl zatčen a popraven jeho otec, on jako mladík byl rovněž zatčen a skončil právě zde. Prožil si zde kruté chvíle v pověstném kamenolomu, kde to podle jeho vyprávění bylo hrůzné a často i k nepřežití. Shodou náhod se časem dostal do přijímací kanceláře prádelny. Nutno doplnit, že tamní vězeňská samospráva tábora byla v rukách vídeňských Čechů. Stalo se, že do tábora přišel nový transport ze Slovenska.. V zimě a za sychravého počasí stáli na zmíněném stanovišti. Náhodou to bylo pod okny baráku, kde M.Čeřenský dělal. Takže když šel na WC, slyšel ve směsici hlasů i český rozhovor. A to ho zaujalo. Nutno předeslat, že nově příchozí museli se podrobit „specialitě“ SS-manů. Museli se totiž svléknout donaha a nejednou je nechali dlouho a v zimě stát. Pak je zahnali do podzemních koupelen, kde se rozpařili a znovu je vyhnali do mrazu. Ale vraťme se k tomu českému rozhovoru. M. Čeřenský na oba muže začal hovořit a nabídl jim pomoc. Řekl jim, že asi půjdou na blok 18 či 19 a že jim tam něco přinese. Pochopitelně se představil. Příchozí František Vrzala a Doležal se na něj dívali s nedůvěrou. Protože z titulu své funkce se mohl po táboře pohybovat, nakonec je oba objevil na bloku 18. Znal se tam s „blockältestem“ (vězeň, který byl ve vedení bloku). Protože v prádelně „zorganizoval“ nějaké prádlo a ponožky, nakonec i trochu jídla, předal jim je. Nebyla to žádná vyjímka, takto se pomáhalo vždy, kdy to bylo možné. Avšak F. Vrzala a Doležal byli stále plni nedůvěry a opatrní. Podle M. Čeřenského podivně reagovali, když jim řekl, že má bratra, který je také v zahraničním odboji. Navíc mu nějak neseděla skutečnost, že oba účastníci SNP mluvili česky. Trvalo to nějaký čas, než se nedůvěra rozplynula a záležitosti se začaly rozmotávat. Předně se M. Čeřenský dozvěděl, že oba jsou čs. důstojníci, kteří bojovali na Slovensku. Dozvěděl se, že když šli z hor do dědiny pro proviant, zradou se dostali do německých rukou. Na Slovensku byli odsouzeni k smrti a tak přišli do Mauthausenu. Pak z nich konečně „vypadlo“, že znají i jeho bratra v odboji. Byli s ním společně u čs. jednotky na Středním východě, v Káhiře se prý oženil a pak jeli společně do SSSR k naší vojenské jednotce. Že se na tomto ponurém místě dozví o svém bratrovi, považoval M.Čeřenský za neskutečnou souhru náhod. Ale záležitostem nebyl konec. Díky vídeňskému Čechu J. Maršálkovi se podařilo, že jejich dokumenty z Bratislavy spálil, když na to byl upozorněn M. Čeřenským. Němci tedy popravdě nevěděli, co je to za dva „bezprizorné“ vězně. Nežli se táborová administrativa rozhoupala a poslala dotaz do Bratislavy, tak už tam byla Rudá armáda a v Mauthausenu americké jednotky. Jak je patrné, pardubický občan se zasloužil ve spolupráci s dalšími vězni, že oba důstojníci válku přežili.

Fr. Vrzala se vrátil s podlomeným zdravím do Pohořelic k rodičům. Avšak po uzdravení nastoupil do činné služby už jako major tankistů. Měl řadu funkcí, mj. byl i velitelem posádky ve Šternberku. Na 10. Všesokolském sletu velel ukázce paradesantní operace na Strahově. Pochopitelně se stal nositelem řady vyznamenání a právem požíval úcty, která mu náležela. Ale vše skončilo rokem 1949. Byl propuštěn z armády jako nespolehlivý, rodina vystěhována z bytu a jen díky významným zásluhám na východní frontě neskončil v žaláři.

Pracoval na řadě míst jako účetní, pak jako pomocný dělník a řezač kovů, dokonce se vyučil zámečníkem – kotlářem. V roce 1968 byl sice povýšen na podplukovníka, ale srpnová okupace ČSSR spolu s normalizací vykonala své. Jeho zdravotní stav nebyl dobrý, musel odejít do předčasného důchodu. Pak těžce onemocněl a zemřel v Olomouci v roce 1974. Po roce 1989 se konečně dočkal zadostiučinění, byl povýšen in memoriam na plukovníka, byl vyznamenán řádem SSSR Velké vlastenecké války II. stupně. Zanechal po sobě paní, která mu byla celý život oporou a vychovala i dva syny.

Není to radostné čtení, když se odvíjejí životní osudy lidí, kteří bojovali za vlast a obětovali zdraví i životy. Vlast, kterou tehdy zastupovali nezodpovědní soudruzi, jim však ukázala tu horší stránku. Naštěstí, ale už pozdě, je třeba ukázat hrdinství a charakter těchto lidí bojujících za svobodu, i když ani zdatný scénárista by nedokázal tak krkolomné historky, které účastníci prožili, sepsat…

Děkuji paní Vlastě Hlůzové ze Šternberka za podklady i fotografie plk. Fr. Vrzaly – M. V.