foto: Jan Šibík

Ani nevíte jaký je to problém sehnat první čísla časopisu Reflex. Tento časopis byl jako zjevení po převratu, nezávislá redakce nepodlehávající žádné nadnárodní společnosti. A mnoho talentů v redakci nebo s foťákem u oka. Hledal jsem v knihovnách či na internetu. Až jednou po čase jsem zadal heslo Reflex na Aukru a podařilo se mi najít dlouho hledaný výtisk požadovaného čísla. A proč jsem to tak dlouho hledal?

V tomto čísle byla reportáž z mém prvním koncertě zahraničního interpreta, který jsem navštívil u nás…

Toho času jsem se účastnil základní vojenské služby na letišti v Žatci. Nevím jak to už tenkrát přesně bylo, ale měl jsem lístky, převlíkal jsem se do civilu v autobuse do Prahy, dokonce jsem měl schůzku se svojí budoucí dívkou pod Koněm, opušťák někak delší asi už od čtvrtka a dodnes vidím tu plnou tašku vojenských věcí s hnědými lakýrkami nahoře na věšáku šatny v Lucerně. Ale stálo to za to. Jeden z nejlepších koncertů, který jsem navštívil…

Její pubertálním přání bylo pracovat buť v ZOO, anebo se stát šlapkou. Není tudíž žádným překvapením, že ji rock — tedy práce, která dáli se to tak vyjádřit, kombinuje něco z obou povolání.
Jestli se o Madoně říká, že je královnou popu ( pro méně povrchní posluchače je jí Kate Busch), tak v rockové hudbě toto uznání zcela po právu náleží Siouxsie Sioux. Ti z vás, kteří si nenechali ujít možnost ji nejen slyšet z desek, ale i vidět živě, mi zdřejmě dáte za pravdu. Povícero jsme ji znali pouze z obrázků či z videa.

Přivítat ji u nás s její kapelou (nikoliv jen doprovodnou) The Banshees se nám podařilo až po patnácti letech, jednom měsíci a nějakém tom dnu od data 21.9.1976, kdy společně vystoupili poprvé, a to v londýnském klubu 100 na Oxford street.
„Když jsme poprvé šli na pódium, měli jsme ideu lézt lidem na nervy a nudit je tak, až nás vyhodí. Nakonec jsme se začali nudit ještě dřív než oni.“

„Fascinnují mě mexické oslavy smrti. Všechno je barevné, veselé, prodávají se kostlivci z cukru. Je to tisíckrát lepší než chodit v černém a dělat bééé bééé…“


Siouxsie, vlastním jménem Susan Janet Dallion, se narodila léta Páně 1957. Vyrůstala v existenčně zajištěné rodině, měla své soukromí a zpravidla ji nikdo do ničeho nenutil. Ostatně, rodičovský důraz na výchovu byl prý minimální. Již od svých prvních krůčků byla vedena k naprosté samostatnosti. Trpěla matčinou paranoidní schizofrenií, otcovým návykem na alkohol a vadilo jí, když si ji nikdo dlouho nevšímal.


„Když mi bylo šest nebo sedm, dvakrát jsem se pokoušela spáchat sebevraždu, a to pomocí matčiných pilulek proti asmatu. Chtěla jsem zřejmě na sebe obrátit pozornost. Poprvé to byl jen výstup, ale podruhé jsem si je doopravdy vzala.“
Již od mala měla velkou slabost pro parádění, krášlení se. Donekonečna zkoušela nejroztodivnější kombinace šatů a vystavovala se s nimi na odiv. U vrstevníků si tím vysloužila přezdívku – čarodějnice.
To ji však netrápilo, spíš naopak. Její duševní vývoj byl rychlejší než u většiny spolužáků ve třídě. Provokativně je přehlížela a raději se poflakovala s partou své starší sestry. S pozitivními i negativními vlastnostmi světa dospělých se zkrátka seznámila o něco dříve, než je obvyklé.


„Často jsem se jako dítě střetávala s exhibicionisty, často se mi někdo předváděl. Nikdy jsem o tom nikomu neříkala, akorát jednou… to jsem byla hodně uvedená do rozpaků. Šla jsem tehdy na policejní stanici a oni mě žádali, abych přesně specifikovala, „CO“ to bylo, co vyndal, bylo to mnohem děsivější než střetnutí s exhibicionistou.“
Když jí bylo čtrnáct, zemřel jí otec. Jak sama říká: téměř vůbec se jí to nedotklo. Namísto pláče se údajně smála. Počátek tolik u ní proslulého cynismu, malé schovívavosti a pražádného soucitu byl na světě.
Susan začala stále častěji utíkat z domova, k výstřednímu chování přidala provokativně nápaditý make-up a svou zálibu v kočkách (měla jich až deset), zaměnila za noční život v rocjkových klubech.

„Taky mám pokřivený smysl pro humor. To je asi něco jako smát se, když se někdo natáhne na ulici, nebo se smát při katastrofickém filmu. Též bych nikdy nemohla být doktorem ve smyslu pomáhat lidem. Prostě nechci pomáhat lidem. Myslím si, že by si každý měl umět pomoci sám.“

V době punkového rozmachu se seznámila s osobitou partou The Broomley Contingent. Každý z oné tlupy, toulající se bezcílně po Anglii se od okolí svým nekonvečním vzhledem a „uměleckým“ jménem. Například chlapec William Brod odtud vzešel jako dnes známá hvězda Billy Idol. Právě zde se Susan přejmenovala na Siouxsie a právě zde ji chytla myšlenka založit svou vlastní kapelu.

„Ten pobyt v Praze byl jeden z nejlepších momentů našeho turné. Lidi na koncertě byli vynikající. Nejradši bych tu ještě zůstala.“

Před svým prvním vystoupením zkoušeli tři hodiny v naprosto chaotické atmosféře, aniž by předtím někdo z nich uměl na něco hrát. Nicméně nová kapela byla na světě a jmenovala se Siouxsie And The Banshees. A proč právě The Banshees? –„Pomýšlela jsem na název pro kapelu až ve chvíly, kdy už bylo jisté, že vystoupíme. Chtěla jsem takové jméno, které by bylo neagresivní, ale mátlo by lidi.“ — Název The Banshees je inspirován tajemnou pověstí o čarovných a ohyzných vílách Banshee, jejichž nářek a bědování zvěstovaly blížící se epidemie a blízkost smrti. Popisy jejich vzhledů byly hrůzyplné… zacuchané prameny vlasů, jedna nozdra, jediný vyčnívající zub, rudé oči, vrásčité tváře, pokleslá ňadra a plovací blány mezi prsty. „Vypadat dráždivě, mít pořádnou image, to vždy patří k věci, když jsem ale jednou odhalila svoje prsa – a nejsou to zrovna ty, co znáte z Playboye – , novináře to dost pobouřilo. Zřejmě proto, že to nebyly ty kozy, na který jsou zvyklí ze svejch oblíbenejch oplzlejch časopisů.“

Přenesme se o patnáct let dopředu, tedy do letošního roku, kdy Siouxsie se svými The Banshees vydala již své desáté řadové album Superstition, nepočítaje koncertní a kompilační Lp ddeesky a dva vedlejšáky pod názvem The Creatures. Jejich letošní turné je v sestavě: Siouxsie – zpěv, Severin – Bass, Budgie – bicí, McCarrick – klávesy, cello, tahací harmonika, John Klein – kytara a Talvin Singh – perkuse zavedlo i do Prahy. Původně měli hrát ve Sportovní hale, ale na dálku včas odmítli. Nakonec se celé show uskutečnilo v podstatně menší Lucerně.

Což mělo za následek, vzhledem k vysokým nákladům, poměrně vysoké vstupné. Každopádně těch 3000 lidí (vyprodáno), co vzhlédi koncert, svých peněz nelitovalo. Ústřední postavou programu obsahujícího 22 skladeb, a to jak starších, tak i novějších, byla samozřejmě Siouxsie. Už nikoliv ta punkově nabroučená či goticky smrtonosně chladná a temná. Dnešní Siouxsie, ač stále používá výrazný make up, je temperamentní dáma v nejlepších letech. S úspěchem si udržuje nejen svůj charismaticky mystický, bolestně procítěný hlas, ale i svou sexy figuru, která podráždila nejednoho z přítomných. Určitý vývoj zaznamenala i hudba The Banshees. Od počátečního diletantismu přes syrový gotický sound až po dnešní vpravdě popové aranže. Jaké budou další osudy této, dnes již legendární britské kapely, těžko odhadovat. Ale pokud se se Siouxsie chcete ještě někdy střetnout, přejme jim, aby se její životní přání nikdy neuskutečnilo.

„Ty platíš deset korun za lístek a já dvacet? Protože jsem ženská, že jo.“ (Při placení vstupného do Lorety – cizinci 20,- Kčs, domácí 10,- Kčs)
„Praha je nádherná. To je jako z pohádek bratří Grimmů. Jaká to asi je krása v zimě, když je to všechno pocukrovaný.“

„Chtěla bych si dovolit natáčet, kde se mně chce zachce. Třeba i na špičce nějakýho mrakodrapu, Jistila bych se bezpečnostním pásem a takhle připoutaná bych skočila do hlubiny a přitom zpívala. Ono by vlastně nebylo marný to uskutečnit i bez toho pásu. Něco jako svou poslední písničku“


Eduard Svítivý
P.S. Pražské dojmy Siouxsie Sioux zaznamenal Martin Skřivan,

a negativy pana Šibíka jsou nenávratně ztraceny.