autor: Vlastimil Pažourek
Je výročí 55. let od srpna 1968. O srpnových událostech se psalo poměrně často, daleko méně se ví o soužití se sovětskou armádou, která u nás byla 23 let, od srpna 1968 do roku 1991. Většina lidí v Děčíně sovětskou posádku příliš nevnímala. Na zámek se chodilo jen s delegacemi, občas tam za nimi chodili sportovci hrát basketbal či stolní tenis. Někdy byli důstojníci zváni na besedy do škol. V centru města se objevovali jen důstojníci a výjimečně menší skupiny vojáků, na rodiny důstojníků jste někdy narazili v obchodech. Hlavně tehdy se to ani okupací nenazývalo, ve škole nám to všem správně vysvětlili. Nakonec celé vedení státu, okresu i města se jim snažilo zalíbit.
Sovětské vojáky jsme v době jejich pobytu v Děčíně nejčastěji potkávali při oficiálních příležitostech a oslavách. Tady je jejich jednotka při oslavách 30. let osvobození v roce 1975. mnoho jiných fotografií nemáme.
Některé prostory města jejich armáda využívala k výcviku. Na Starém Městě na současném fotbalovém stadionu jsem jako kluk ve škole při tělocviku poprvé viděl tvrdost výcviku sovětské armády, když sovětský seržant brutálně zkopal vojáka, který se při nácviku atomového výbuchu špatně zalehl. Nic podobného jsem předtím na vlastní oči neviděl.
Zástupce sovětské posádky byl účasten všech významnějších oficiálních událostí ve městě. O úzkých vztazích mezi místním OVKSČ a sovětskou posádkou snad ani nikdo nebude pochybovat. Nakonec místní „Kokos“, kde byly i sklady se zbraněmi Lidových milicí, střežil vstup na děčínský zámek, což se řešilo při architektonické soutěži na jeho stavbu. Zde znovu oslava z roku 1975.
Neuvěřitelným zážitkem byly každodenní rozcvičky vojáků kolem děčínského zámku, kde jeden druhého vzal na záda a běžel s ním, skákal žabáky. Chodili na 80 km pochody v plné polní a všemožně se fyzicky trápili. Taky to byli svalnatí chlapíci, z kterých šel strach. Patřili do 45. průzkumného praporu výsadkářů, který sídlil v hlavní zámecké budově. Důstojníci měli sluhy, kteří doprovázeli jejich rodiny při nákupu a zajišťovali jim i chod domácnosti. Vysloveně mě to šokovalo na koupališti pod zámkem, kde důstojník ze sebe strhl oblečení a skočil šipku do vody a sluha za ním uklidil pánovy šaty do úhledného komínku.
Zámek byl pro velkou většinu lidí tajemné místo, kde byla 23. let sovětská armáda a téměř nebyl šance se do něj dostat. Sice se tam různě lezlo a kšeftovalo s vojáky ale dostat se na nádvoří šlo jen s oficiální delegací. Zde první nádvoří zámku s pověstnou plechovou bránou, která byla vidět z Dlouhé jízdy.
Foto Petr Joza 24.2.1990.
Hodně lidí s důstojníky sovětské armády kšeftovalo – za naftu, benzín, konzervy, cukr, náboje ale také stany, dýmovnice a později i zbraně vzali cokoliv západního – fotky nahých holek, jídlo, české peníze atp. Řadový vojáci to u nás rozhodně neměli jednoduché, bylo mi jich tehdy i líto. Důstojníkům se tady ale žilo skvěle, přirozeně i na úkor vlastních vojáků. Zažil jsem, jak sovětští vojáci na brigádě česali třešně – peníze inkasoval velitel a oni se alespoň najedli třešní.
Dělo v rohu nádvoří zámku vyfotil Petr Joza 24.2. 1990. Dokonce jsem tam byl i jednou s ním. Kontakt se sovětskou posádkou vznikl vlastně náhodou. Na Občasné fórum v Děčíně tehdy přišel velitel nemocnice oficiálně jednat, neboť se od někoho doslechl, že nové vedení města chce zámek odstřihnout od plynu, vody a elektřiny. Přirozeně to byla blbost, to by nikoho v Děčíně ani nenapadlo. Vlastně jsme se jich i trochu báli. Petr se tam tehdy tak trochu vnutil a mě jednou vzal s sebou. Velitel nemocnice nás přijal v zahradnickém domku a dostali jsme od něj takové žluté ne moc dobré bonbóny, snad vitamíny. Díky této vazbě měl pak Petr Joza nějakou dobu možnost zámek dokumentovat.
Co mě na nich nejvíce vadilo, byl jejich sklon k bordelu, který se naplno ukázal po odchodu sovětské armády ze zámku. Kalhoty a části uniforem sušené a vyložené ze zámeckých oken, odkud občas některý z nich kálel či močil do parku. Už tehdy mi připadalo divné, že důstojníci jsou skoro všichni s evropskými rysy, což byli Rusové, Estonci, Lotyši, Litevci, Bělorusové a Ukrajinci možná i Kavkazani a mezi vojáky byl velká část původem z Asie, Tataři, Kazaši, Burjati, Uzbekové atp. Snad i proto se někteří vojáci tak divně chovali, nebyly zvyklí na evropské kulturní standarty.
Mezi lidmi se v té době o nich hodně šířily nesmysly, třeba o střílení dezertérů, sebevraždách. Nevíme nic věrohodného, jen se občas ze zámku ozývaly výstřely. Později se zjistilo, že tam měli sklepeních zahradnického domku střelnici. Petru Jozovi jí ukazuje velitel nemocnice.
Z brigády v pekárnách vím o jejich sovětském prasečáku se zemědělským zázemím, který byl nedaleko. Na Chlumu měli výcvikový prostor. Další velká jednotka byla v nedaleké Jánské. Pod zámkem u dnešního Fausta byl jejich klub, restaurace Družba, kam chodili sovětští důstojníci. Občas ale přišli i do Radnice nebo do Koruny na náměstí. Rodiny důstojníků měly ve městě i několik domů s 95 byty.
V Děčíně měla sovětská armáda autopark s obrněnými vozy a auty u jatek v Obloukové ulici, což byla technika pro průzkumníky – výsadkáře ze zámku. Snad každý si tehdy zvědavě dírami v plotě prohlížel jejich techniku na dvoře s koloritem smradu z porážek zvířat. Bohužel nemáme dobovou fotografii jen snímky po odjezdu sovětské armády, těsně před bouráním v 90. letech.
Pobyt sovětských vojáků u nás není ani moc zpracován historiky. Zatím víme něco z dokladů jen o roce 1981 a tehdy ONV vyplatil 700 000 Kč (což bylo hodně peněz) na „podporu bratrské armády na zámku“ a 26 tis Kč na opravy v důstojnických bytech. Kromě toho ve stejném roce Ferox zdarma opravil vadnou elektroinstalaci, KaSS věnoval hudební nástroje, Desta mikrofony, Dopravní podnik autobus pro děti. Podle vzpomínek sovětských vojáků dostávali od Čechů hodně potravin. Opravu či údržbu zámku financovala Vojenská ubytovací správa v Litoměřicích.
Ubytování na zámku bylo pro obyčejné sovětské vojáky poměrně nepohodlné. Zde je pokoj s jednoduchými palandami, jinde nocovali i ve třech patrech. Nakonec průzkumníci výsadkáři musí něco vydržet. Obraz na stěně si určitě mnozí ze čtenářů pamatují z prvních prohlídek zámku.
Fotografie je z 80. let, archiv muzea.
Podle jednoho svědectví, vyprávěl velitel z Jánské, měli na jídlo pro vojáky 8 Kč na den. Proto se taky snažili provozovat vlastní zemědělské činnosti, pěstovali si zeleninu a chovali dobytek. Místní prapor MTZ se staral o sklady, kde byla nafta a benzín, dovážené po železnici, takže bylo i co nabízet. V Jánské sovětští vojáci pomáhali markvartickému družstvu výměnou za naturálie, brambory a krmení pro hovězí dobytek, který krmili na základně. Nadstandartní vztahy měli i místní drůbežárnou. Když se po revoluci česká veřejná podpora zastavila, měli zbytek pobytu výrazný problém s jídlem.
Ubytování na zámku bylo pro obyčejné sovětské vojáky poměrně nepohodlné. Zde je pokoj s jednoduchými palandami, jinde nocovali i ve třech patrech. Nakonec průzkumníci výsadkáři musí něco vydržet. Obraz na stěně si určitě mnozí ze čtenářů pamatují z prvních prohlídek zámku. Fotografie je z 80. let, archiv muzea.
Sovětská školící místnost zjevně v prostoru dnešní restaurace. Součást vybavení každých kasáren. Pol. 80. let, archiv muzea.
Vojenský kulturní klub v prostorech současného archivu. Zde si vojáci promítali filmy a pořádali kulturní akce. Pol. 80. let, archiv muzea.
Na zámku v zámecké sypce a zahradnickém domku sídlil 386. zdravotnický prapor, takže zde byla velká sovětská nemocnice se sto lůžky v tzv. Zahradnickém domku. V nemocnici měli skvělé chirurgy, co prošli válkou v Afghánistánu. Jejich systém zdravotní péče byl ale v porovnání s českým dobovým standardem o dost horší. Měli nedostatek základních léků a to i penicilínu či acylpirinu. Pol. 80. let archiv muzea.
V Děčíně měla sovětská armáda i svou školu se dvěma třídami pro rodiny důstojníků v Hudečkově ulici vedle staré spořitelny. Fotografie z konce školního roku vlastně ukazuje typicky ruskou školu.
Rodiče dětí v děčínské škole i s těmi nejmenšími, které se v Děčíně narodili. Do porodnice na zámku se svážely těhotné ženy z celého milovického vojenského okruhu. Jména zde narozených Děčíňáků dokonce zveřejňoval místní děčínský týdeník Jiskra. Narodilo se zde na 150 dětí ročně.
S některými sovětskými vojáky se naši lidé i přátelili. Naši známí tak znali jednoho důstojníka. Rodiče ho poznali, když s nimi byli na dovolené v Soči, kam se s děčínskými známými přijel tajně rozloučit. Cesta tam mu trvala osobním vlakem celý den, rychlíkem se jet neodvážil. Pro důstojníky byl pobyt v ČSSR nebo v NDR za odměnu, obvykle pak šli na Sibiř nebo jako onen důstojník z Děčína do války v Afghánistánu. Vyprávěl tehdy, což u nás v novinách vůbec nebylo, kolik tam má jejich armáda mrtvých. Mluvil tak jako by počítal, že se už nevrátí.
Zajímavou historku máme i z muzea. V roce 1990 nový ředitel muzea Mgr. Milan Rosenkranc byl toho roku osloven sovětskými vojáky, zda by si mohli prohlédnout muzeum. Neměli ale na zaplacení vstupného, tak jako kompenzaci zaplatili novou uniformou s holínkami.
IIustrační foto.
Svět sovětských důstojníků měl celkem jasná pravidla. Jejich manželky tady v Čechách nepracovaly, jen se staraly o domácnost a k tomu jim navíc pomáhali vojáci. Měli jako starost našetřit si na byt doma. Pokud šli do výslužby, opouštěli služební byty nebo pokoje v kasárnách. Snažili se proto kšeftovat se vším co bylo výhodné. V Jánské byl dokonce sovětský obchod, kde se dal koupit kaviár, sardinky, sovětské bonbóny a hlavně tolik u nás žádaná elektronika. Výměnou tady v Čechách nakupovali silonky z Varnsdorfu, koberce z Rumburku, sklo z Chřibské a lustry z Kamenického Šenova. Sovětské barevné televize.
Fotografie z 24.2.1990, kdy Petr Joza nafotil osazenstvo zámecké nemocnice těsně před odjezdem domů. Zobrazovat míň
Pobyt sovětských vojsk u nás byl součástí plánu tankovým útokem dobýt západní Evropu. Poloha naší země uprostřed Evropy měla strategický význam a je to možná i jeden z důvodů invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Byli jsme součástí globální střetu dvou politických bloků bohužel na exponovaném místě, proto taky na nás byly z obavy namířeny rakety ze západní Evropy. Počítalo se s tím, že tanky prorazí na západ přes jadernou pustinu. (zdroj https://armada.vojenstvi.cz/…/informace-o…)
Žili jsme vedle nich, většině lidí snad ani nevadili a až teprve o dost později se jasněji veřejně definovalo, že nás okupovali. Vzpomínky na dobu se sovětskými vojáky jsou už dnes hodně mlhavé a je to od jejich odchodu jen 31 let. Můj text vychází ze vzpomínek a vyprávění celé řady lidí a mnohé z toho není už možné ověřit, uvítáme jakékoliv upřesnění či doplněk. Máte i Vy se sovětskou armádou nějaké zážitky? Z jejich pobytu na Děčínsku nemáme v muzeu, mimo zámek, skoro žádné fotografie. Třeba máte něco doma…..
Sovětští vojáci byli koncem 80. let rozmístěni v 67 posádkách v českých zemích a 16 posádkách na Slovensku. Počet lokalit s odloučenými jednotkami byl ještě vyšší. Velitelství Střední skupiny sovětských vojsk bylo umístěno v Milovicích na Nymbursku. V roce 1989 se v Československu nacházelo 73 500 vojáků a téměř 40 tisíc rodinných příslušníků. Bojový arzenál tvořilo mimo jiné 1 220 tanků, 2 505 bojových vozidel a obrněných transportérů, 1 218 děl a minometů, 76 bojových letadel a 146 bojových vrtulníků. Od února 1990 bylo vypraveno přes 900 vlakových souprav s vojáky a technikou, které seřazeny za sebou by vytvořily kolonu dlouhou kolem 470 kilometrů. Poslední transport vyjel ze středočeských Milovic 19. června 1991.
Legendární fotografie Michala Kocába tehdy předsedy parlamentní komise odpovědné za odsun sovětských vojsk, snad u posledního transportu.
Informace jsou i z publikace F. Šumana: Inter arma silent musea. Děčín 2010.
Napsat komentář