autor: Gaius Servilius Vespillo
Osamocený hrob pana Ignáce
V minulém týdnu mě práce přivedla na jeden malý hřbitov pod Oderskými vrchy. Pravda, už jsem tam dlouho nekopal, snad rok a půl? No bylo těsně okolo listopadu, jen už si nevzpomenu jestli vloni nebo ještě dříve…
Když si tento malý hřbitůvek procházíte, možná vás zaujme jedna věc. Všechny hroby jsou okolo křížku pravidelně v řadách s výhledem na hrad Helfštýn, jen jeden jediný hrob se krčí na úplně opačné straně hřbitova těsně u vchodu do márnice. A vždycky mě taky jako hrobaře dokázal statečně vytáčet, protože pokaždé, když jdete do márnice s věcmi nebo chystáte pohřeb o něj zakopnete, jak tam tak statečně překáží pod nohami.
Nejinak tomu bylo i teď.
K mému štěstí už je večer dlouho světlo, protože potmě je ten litinový kříž maskovaný a o to zákeřnější, ale i tak mi několikrát vyrazil desky z rukou a já dobrých pár minut zase nadával, jakého vola napadlo zrovna toto místo, když je půlka hřbitova volná, tvořená udržovanou loukou.
Tentokrát do hry ale vstoupila jako i jindy milá náhoda, a já si poslechl příběh, jak to s tím hrobem vlastně bylo.
Když mi skončil pohřeb a já už v podvečer odnášel zase bednění nazpět do márnice, přišla na hřbitov jedna starší paní. Dali jsme se do řeči, odkud jsem a že mě ještě nezná a tak nějak jsme se dostali i k tomu hrobu před márnicí a jako správný místní pamětník započala vyprávět, co slyšela od svých rodičů, když ještě na hřbitov chodili.
Ten hrob patřil jistému mladému muži jménem Ignác, který někdy po první světové válce ve vsi spáchal sebevraždu. Nikdo už neví proč, pravdou ale je, že z toho bylo pozdvižení a místní kněz o řádném pohřbu nechtěl ani slyšet. Jenže podle zákona jej za hřbitovní zeď hodit nemohl, tak nakonec částečně ustoupil tlaku a přišel s řešením.
,,Na místním hřbitově tedy pochován bude, ale na rodinný hrob zapomeňte! Bude u zdi, co nejdál od kříže, to znamená u márnice, co nejvíc v rohu (stejně jako dveře) a bude pohledem do zdi , ne k ostatním hrobům. „…
Takhle nějak to tedy bylo a pan Ignác skončil tam, kde skončil. Oddělen od ostatních, aby snad nějak svým skonem neposkvrňoval ty lepší, co leží o pár metrů dál.
Dnes je již cedulka na jeho hrobě prakticky nečitelná a skrze rez prosvítá jen jméno a příjmení, které i tak musí človek chvíli luštit.
Potom jsme si s paní popřáli hezký zbytek dne a každý si již šel svou cestou.
Od teď už se na ten hrob dívám jinak. Ne tedy, že bych přestal nadávat, když se kolem něho protahuju, nadávám pořád. Již ale ne na chudáka Ignáce, ale vždy si pomyslím něco o faráři, odpuštění a křesťanské lásce k bližnímu.
Napsat komentář