ARCHEOLOGICKÉ NÁLEZY z HRADU RABŠTEJNA (OKR. ŠUMPERK)

autor: LUKÁŠ HLUBEK Vlastivědné muzeum v Olomouci

ÚVOD
V průběhu ‚vlády českého krále Václava II. (1278-1305) byl na skalním ostrohu v Jeseníkách vybudován hrad Rabštejn. Ten se stal centrem stejnojmenného panství, k jehož hospodářskému zázemí patřilo i město Rýmařov. Šlechtickému sídlu byla zatím věnována pozornost především po stránce historické či kastelologické , ale o archeologických nálezech máme pouze kratší příspěvky . Proto bychom zde rádi představili získaný soubor keramiky a železných předmětů, které můžeme zařadit dílem do vrcholného středoyěku a dílem do raného novověku. Archeologický materiál pochází výlučně ze sběrů a dnes je deponován ve Vlastivědném muzeu v Šumperku a Městském muzeu v Rýmařově.

POLOHA A POPIS HRADU
Hrad se nachází v dnešním Olomouckém kraji, ve východní části okresu Šumperk. Nalezneme jej na katastru obce Bedřichova asi 2 km severně od návsi. Rabštejn je jeden z nejvýše situovaných hradů na Moravě vůbec, leží ve výšce přes 800 m nad mořem. Toto šlechtické sídlo není možno přiřadit k některému z klasických hradních typů. Jeho dispoziční řešení ovlivnila trojice skalních suků, mezi které je vklíněn (obr. 1). Fortifikace byla postavena na půdorysu obdélníka (90 >< 63 m) a skládá se z vlastního jádra a k jihu připojeného předhradí.

Nejstarší část hradu se rozprostírá na „severní straně mezi skalními suky, které jsou spojeny zhruba do tvaru trojúhelníku—mohutnou hradbou o síle 1,4— 1,65 m. Mezi dvojicí západních skal byla umístěna dvouprostorová palácová budova a jak naznačují do skály vysekané kapsy pro stropní trámy, byla patrová. Pod východním skalním sukem stála zalomená, dvouprostorová budova a přímo nad ní, na nejvyšším skalisku, se tyčila pravoúhlá věž. V severní hradební zdi je dosud patrný průlom po výpadové brance. Do hradního jádra se vstupovalo branou, která byla umístěna v jihovýchodní zdi.

Svažité předhradí je chráněno o něco hůře technicky provedenou hradbou o síle 1,3 m. Přístupová jižní strana je už vybavena několika flankovacími prvky a nachází se v ní i hradní brána. V jihovýchodním nároží stála oblá bašta, hranolová bašta se nalézá uprostřed jižní hradební zdi a v jihozápadním nároží, hned vedle brány, se rozkládá bašta ve tvaru pětiúhelníku. Poslední lichoběžníkovitá bašta je V severozápadní části hradu a přímo navazuje na hradní jádro. Na předhradí máme doloženy pouze tři stavby. První z nich nalezneme u východní hradební zdi, má kvadratický půdorys, který je rozčleněn na tři prostory. Tato budova je považována za chronologicky nejmladší a náleží nejspíše do 17. století. V její blízkosti severním směrem se nachází druhá stavba. Jedná se o obdélný jednoprostorový objekt neznámého účelu. Poslední půdorys stavby představují relikty zhruba uprostřed předhradí, kde se dochovaly zbytky čtvercové (?) budovy z druhé poloviny 15. století.

STRUČNÝ PŘEHLED PÍSEMNÝCH ZPRÁV
Více autorů se shoduje na tom, že hrad byl s největší pravděpodobností založen Hrabišem ze Švábenic někdy v posledním desetiletí 13. století jako správní centrum nového panství . Ale úplně nemůžeme vyloučit ani rod Ronovců, který na severní Moravě vlastnil rozsáhlé majetky. Je také možné připustit, že by k založení sídla mohlo dojít z popudu českého krále Václava II.. První písemná zpráva pochází z roku 1318, kdy byl hrad dobyt vojskem olomouckého biskupa Konráda . Konrád jej poté navrátil do rukou krále Jana Lucemburského. Později Rabštejn opět získali Ronovci, jelikož jej Pertold II. z Lipé roku 1355 prodává moravskému markraběti Janu Jindřichovi.
Sídlo náleží moravským markrabatům do roku 1398, kdy je jako zástavní zboží prodáno panu Pročkovi z Vildenberka. Pan Proček během bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem nejrůzněji využíval situace a snažil se maximálně využít nepřehlednou situaci pro své vlastní obohacení. V těchto aktivitách pokračoval i po uzavření smíru roku 1402 mezi oběma bratry. Toto jeho chování však dlouhodobě nebylo tolerováno, a tak byl roku 1405 prohlášen za zemského škůdce. Následná úspěšná trestná výprava pod vedením Petra Plumlovského z Kravař vypálila ještě téhož roku město Rýmařov i s městskou tvrzí a následně dobyla i hrad Rabštejn . Poté, v první polovině 15. století, přechází panství do rukou dalších zástavních držitelů-

Albrechta z Krhovic, Herbolta z Fulštejna a Mikuláše z Vladěnína. Po ukončení husitských válek jej získali Stošové z Albrechtic. Popisovaná fortifikace měla významnou roli za kralování Jiřího z Poděbrad. kdy bylo sídlo rozšířeno o rozsáhlé jižní předhradí . Náklady tehdejšímu majiteli hradu Jindřichovi z Jenštejna uhradil král sumou 100 kop stříbrných grošů. Za česko-uherských válek náležel hrad Tunklům —z Brníčka, nejprve Čeňkovi Tunklovi Kožišovskemu z Brníčka a následně Jiřímu Tunklovi, který podnikal výpady proti Uhrům i proti těm, kteří se přidali na stranu Matyáše Korvína. Šlechtické sídlo ale nakonec uherské vojsko dobylo.

Význam hradu začal v 16. století pomalu upadat — jeden z dalších zástavních pánů Petr z Žerotína si mezi lety 1520— 1530 nechal vybudovat mnohem dostupnější tvrz v Janovicíchu Rýmařova. K tomu je roku 1535 uváděn Rabštejn jako pustý a o ztrátě jeho důležitosti svědčí i postupná změna názvu panství z „rabštejnského“ na „janovické“.

Další zajímavá kapitola Rabštejna se odehrála za třicetileté války. Fortifikace je opět opravena a přebudována podle dobových požadavků — bylo upraveno předhradí a přibyly bašty umožňující boční střelbu podél hradeb. Rabštejn sice na rozdíl od Sovince neobsadili Dánové, ale až švédské oddíly Lennarta Torstensona roku 1645. Švédové okupovali hrad pouze rok, pak je vytlačila císařská armáda.
Naposledy bylo sídlo ještě opravováno v důsledku sílícího tlaku osmanské říše na počátku 80. let 17. století. Ale práce probíhaly vehni liknavě a za nedostatečných finančních investic. Jedna z posledních zpráv o hradu pochází z roku 1693, v níž se píše, že hrad už obývá jen hajný a několik úředníků. Ti ale hrad postupně opouštějí a roku 1759 je Rabštejn uváděn jako místo tajemné a zcela zpustlé. Zdivo bylo postupně rozebráno obyvateli z blízkého okolí a využito jako stavební materiál.

PŘEHLED BÁDÁNÍ
Šlechtické sídlo přitahovalo neustále pozornost místních historiků a nadšenců. Ostatně do okolí hradu byly často podnikány turistické výlety. Mezi prvními, kteří se věnovali historii Rýmařova a blízkého okolí, byli J. SPRINGER (1906; 1908) a K. BERGER (1909) na počátku 20. století. Také nesmíme zapomenout na dílo V. PINKAVY (1922), který v edici Vlastivěda moravská zpracovával okres Rýmařov. Ve všech těchto dílech nalezneme základní historický přehled k dějinám hradu. Z našeho pohledu jsou mnohem podstatnější dvě práce H. WEINELTA, který publikoval první půdorysný plán podle starší mapy (1937, obr. na s. 304). V jeho další práci již nalezeme dva plány hradu a také popis lokality. Podle tohoto autora mělo ke stavbě fortifikace dojít z důvodu ochrany cesty spojující Rýmařov a Šumperk.
Po druhé světové válce se setkáváme s novou vlnou zájmu historiků o celé Rýmařovsko. Byly vydány tiskem Dějiny Rýmařova z pera L. HOSÁKA a F. SPURNÉHO, V nichž je zpracována historie rabštejnského panství do doby před třicetiletou válkou. Z dalších prací můžeme jmenovat dílo F. SPURNÉHO a kol., který sepsal opevněná sídla na severní Moravě, včetně námi popisované lokality.
Častěji se Rabštejn v literatuře objevil na přelomu tisíciletí v nejrůznějších monograflích nebo příspěvcích o opevněných sídlech na Moravě (např. PLAČEK 1996, 294; PLAČEK 1999, 140; MUSIL 1999, 18; PLAČEK 2001, 524-525; DURDÍK—BOLINA 2001, 156, 221; FIŠERA 2004, 175- 177; KOUŘIL-MĚŘÍNSKÝ-PLAČEK 2006, 209—211; PLAČEK 2011, 41).
Dalším důležitým pramenem k jeho historii je i soupis jeho zástavních držitelů od konce 14. století do první poloviny 16. století. Jako první publikoval hradní půdorys i s přístupovou komunikací známý jesenický kastelolog H. Weinelt. Ovšem už na první pohled v některých detailech neodpovídá realitě. To se týká především nejstaršího jádra hradu; na předhradí
pak evidoval pouze jednu budovu (obr. 2). Nové půdorysné zaměření fortifikace pochází až z 80. let 20. století od M. PLAČKA. Ten rozpoznal čtyři vývojové fáze Rabštejna, za nejstarší označil gotické jádro vklíněné mezi skalní suky, následně jižní předhradí s flankovacími prvky, zbudované po polovině 15. století, mladší úpravy v době třicetileté války a závěrečné opravy v průběhu druhé poloviny 17. věku. Tento půdorysný plán doplnil v nedávné době Z. FIŠERA.

Z ikonograňckého hlediska je pro nás důležitá Vischerova mapa z roku 1692, která zachycuje i námi sledované šlechtické sídlo na vrcholku skalního bloku. V popředí zřetelně vystupuje z linie hradeb dvojice předsunutých flankovacích prvků a za nimi v pozadí se tyčí vysoký věžovitý (?) palác (obr. 3).

ARCHEOLOGICKÉ NÁLEZY Z RABŠTEJNA
Nejstarší nálezy z hradu přestavuje dvojice podkov dnes uložených ve Vlastivědném muzeu v Šumperku (inv. č. H 11 365, 11 366). První z nich byla nalezená v roce 1929 A. Seitnerem na hradní zřícenině, druhá pak při práci v lese pod hradem. Někdy v 30. letech 20. století navštívil lokalitu známý průkopník kastelologie H. Weinelt. Při této příležitosti patrně získal menší kolekci keramických nálezů a poměrně zachovalý sekáček s trojicí kovářských značek na čepeli. Tento soubor je dnes deponován ve Vlastivědném muzeu v Šumperku (inv. č. H 2 314—2 325, H 25 161). O nálezech recentní keramiky a provrtaného kamenného přívěsku se dovídáme také z korespondence Hanse Freisinga (Archiv AU AVCR Brno, složka Bedřichov nad Oskavou).
V Městském muzeu v Rýmařově jsou uloženy střepy, fragmenty kachlů, méně jsou zastoupeny metalické artefakty a několik zvířecích kosti ze sběrů p. M. Seitla (inv. č. A/4 504-4 505, A/4 532—4 553). V průběhu návštěvy lokality s dětským táborem v roce 2005 se Z. Schenkovi povedlo zaregistrovat několik černých sond v místech hradního předhradí a nasbíral zde několik kusů keramiky a hrot střely do kuše.

Příští rok daroval do Vlastivědného muzea v Sumperku soubor 17 kusů železných artefaktů amatérský speleolog (inv. č. AS 10 165—10 175), z nichž byla větší pozornost věnována pouze klíči k natahování kolečkového zámku. Nejnovější nepočetnou kolekci keramiky v místech hradního jádra nalezl autor příspěvku. V dosud podchycených archeologických nálezech je zastoupen jak středověký, tak raně novověký materiál. Celkem se podařilo shromáždit 57 ks keramiky, 36 ks železných předmětů, kostěnou píšťalku či vábničku, provrtaný kamenný přívěsek (?), zlomek dna skleněného poháru a 22 kusů zvířecích kostí.

ANALÝZA ARCHEOLOGICKÝCH NÁLEZÚ

KERAMIKA
Keramika z hradu není příliš početná, dosahuje pouze 57 kusů. V souboru je zastoupena kuchyňská keramika (77 %), kamnářská (23 %) a stavební. V kolekci z hradu Rabštejna mají největší podíl nezdobené stěny nádob (54 %), dále pak dna (21 %) okraje (21 %), zdobené výdutě (2 %), plastická lišta (l %) a ucho džbánu (1 %). Keramiku můžeme rozdělit na nálezy z vrcholného středověku (64 %) a z raného novověku (36 %).

KUCHYŇSKÁ A STOLNÍ KERAMIKA
Vrcholné středověká část kuchyňské keramiky z Rabštejna odpovídá svým charakterem severomoravskému výrobnímu okruhu (k tomu Goš 1980, 369—373). V. Goš rozdělil keramiku do tří skupin, a to na skupinu A – obsahující tuhovou hlínu, B – jemnou kaolinovou hlínu a C — písčitou hlínu. Většinu nálezů lze přiřadit ke skupině C – s písčitou hlínou; hrnčina má většinou šedou až červenohnědou barvu, jako ostřivo byl užíván písek & slída (74 %). Keramika skupiny B — s kaolinovou hlínou, bílého až žlutavého výpalu, s jemným ostřivem se vyskytuje méně (21 %) a hrnčina skupiny A – s tuhovou hlínou má nejmenší zastoupení (9 %). Tzv. loštická keramika je doložena pouze třemi kusy (6 %). Výzdoba byla zaznamenána vzácně, objevují se pouze obvodové žlábky (obr. 6:2). Z keramických tvarů se podařilo identifikovat pouze fragmenty hrnců či hrnků. Okrajů hrnců a hrnků není příliš mnoho, nejvíce zastoupený je okraj ve tvaru okruží a méně již římsovitý.
Za nejstarší považujeme římsovitý okraj hrnku z písčitého materiálu z kolekce p. Seitla (obr. 4: 2). Podobně formovaný exemplář nacházíme na rýmařovském hrádku v horizontu označeném II. B z přelomu 13. a 14. století nebo v Rýmařově -Pivovarské ulici .
2 Ostatní okraje hrnců náleží již k vyvinutému okruží. Nejprve se zmíníme o fragmentu z písčitého materiálu nalezeného p. Seitlem (obr. 4: 1). Jeho datování je možno opřít tvarově blízký okraj hrnce ze Bzence objevený, při kopání základu domu v němž jsou nalezeny groše Karla IV.

a Václava IV. Získané mince naznačují, že uložení do země nastalo okolo roku 1428. Další obdobné nálezy pocházejí z hradů Skály, Hlubokého, z bruntálského zámku , města Hradce Králové, nebo z intravilánu Chořelic . Lze je zařadit nejdříve na přelom 14. a 15. či obecně do 15. století.
Druhý okraj ve tvaru okruží se stříškovitě zakončeným vrcholem daroval do Vlastivědného muzea v Šumperku H. Weinelt. Byl vyroben z jemné kaolinitické hlíny vypálené do žlutavých tónů. Je zdoben jednoduše provedenou vlnící (obr. 5: 1). K téže keramické skupině náleží i další okraj ve tvaru okruží, který nese podobnou výzdobu (obr. 5: 4). Oba okraje je možno přiřadit ke skupině tzv. bílé keramiky, která se objevuje ve většině keramických souborů v Rýmařově a blízkém okolí. Za nejstarší můžeme považovat nálezy z Rýmařova – Bezručovy ulice, ale mnohem častěji se s touto keramikou setkáváme v průběhu 14. století. Postupné doznívání této keramiky započalo ve druhé polovině 14. století a v dalším věku již z hmotné náplně na Rýmařovsku mizí.

Ostatně i oba okraje můžeme vročit do 14. století, jak dokládají podobně tvarované exempláře z hradu Strálku , z města Rýmařova – z Burgetova statku. Poslední dva okraje pocházejí z tzv. loštických hrnců deponovaných ve sbírce Vlastivědného muzea v Sumperku. Oba jsou formovány do tvaru vysokého okruží (obr. 5: 2, 6).
V obou případech shledáváme na střepech charakteristický popraskaný povrch a hnědou až hnědošedou barvu. Fenoménu loštické keramiky byla v minulosti věnována značná pozornost (např. Goš 2007, zde i další literatura). Vedle známých pohárů se vyráběly i hrnce, s nimiž se setkáváme na šlechtických hradech, tvrzích, v klášterech a městech.
Namátkou uveďme lokality jako hrady Melice, Holoubek, Skály, Náměšť na Hané, tvrze v Konůvkách, Rýmařově, klášter v Třebíči a města Šumperk nebo Olomouc. Tyto hrnce se objevují v širším časovém horizontu od sklonku 14. století až zhruba do roku 1450, kdy jejich obliba klesá.
Dna nádob z hradu získané H. Weineltem, M. Seitlem i autorem příspěvku jsou nejčastěji hraněná (obr. 6: 5) nebo odsazená (obr. 6: 4). Nacházíme na nich jak stopy podsýpky, tak po odříznutí od hrnčířského kruhu. Jejich průměry se pohybují od 82 do 146 m.
K raně novověké části celého souboru řadíme mnohem vyspělejší keramiku z kvalitně připravené hlíny, oxidačního výpalu, s minimální příměsí ostřiva a s výskytem glazovaných exemplářů v barvě zelené, fialové, žluté nebo hnědé. Podobnou charakteristiku má i kolekce renesanční keramiky z janovického zámku nebo . Nejčastěji v kolekci evidujeme zlomky stěn nádob a-z tvarů dokážeme identifikovat jen ovalený okraj hrnku (obr. 5 : 3) a odlomené páskové ucho džbánu (obr. 5: 5). Z výzdobných prvků registrujeme pouze část obdélné plastické lišty (obr. 6: 3). I přes velkou fragmentárnost zbytku keramického souboru lze tyto nálezy klást do 16. až 17. století. S přihlédnutím k písemným zprávám z 16. věku, kdy je hrad popsán jako pustý, je možno předpokládat, že raně novověká hrnčina bude náležet spíše až do 17. století.

KAMNÁŘSKÁ KERAMIKA
K častým nálezům z hradu patří také zlomky kachlů. Většinou máme doloženy nezdobené kusy plášťů komor a pouze v několika případech se fragmentárně dochoval motiv na čelní vyhřívací stěně. Největší počet kamnářské keramiky je uložen v Městském muzeu v Rýmařově. Jeden zlomek čelní vyhřívací stěny a několik fragmentů komor nalezl v místech hradního jádra autor příspěvku a dva zlomky jsou deponovány ve sbírce Vlastivědného muzea v Šumperku.
Torzovitě dochovaný nádobkovitý kachel z“ kolekce H. Weinelta má půlválcovité tělo a obdélníkové ústí (obr. 7: 4). Pokud by byl opatřen vyhřívacim otvorem, pak lze takto tvarovaný exemplář přiřknout ke skupině tzv. poloválcovitých kachlů podle členění Z. SMETÁNKY, který uvádí podobné nálezy z Týna nad Vltavou nebo Kutné Hory. Bez vyhřívacího otvoru by jej bylo možno považovat za reprezentanta skupiny tzv. necičkovitých kachlů. Pro nás jsou nejdůležitější podobné exempláře z nedaleké Mohelnice, nalezené ve sklepě domu čp. 938. Odtud pochází soubor pozdně gotických kachlů z jednoho tělesa kamen. Čtyři podobné kusy zde umožňují vytvořit na kamnovém soklu na koso postavený roh. Přesnější vročení tohoto zlomku kachle můžeme na základě výše uvedených analogií klást pravděpodobně do druhé poloviny 15. století. »

Žádný z motivů na čelní vyhřívací stěně (ČVS) komorových kachlů se nedochoval v úplnosti. Ve stávající kolekci se častěji objevují vegetabilní ornamenty — lístky (obr. 7: 1) či tulipán se stonkem (obr. 7: 3) a jedenkrát nacházíme nejspíše část loveckého motivu zastoupeného částí postavy s kopím. Za ním se nalézají elipsovité stuhy s akanty (obr. 7: 2). V posledním případě evidujeme na fragmentu kachle stupňovité zdobené lišty a v rohu nahrubo vymodelovanou lví (?) hlavu s kruhem v tlamě (obr. 7: 5).
Výše popsané motivy z Rabštejna se nevyskytují příliš často. Motiv na ČVS s postavou s kopím a na pozadí s členitě rozdělenou plochou elipsovitými stuhami a akanty můžeme přiřknout ke skupině mozaikových kachlů, které se v době renesance často objevují v souborech na Rýmařovsku. Zastoupeny jsou i v souboru kachlů z janovického zámku z přelomu 16. a 17. století.

Tulipán na ČSV má přesnou paralelu v nepublikovaném nálezu z Rýmařova (kachel A/ 10599 uložený v Městském muzeu v Rýmařově). Ostatní zlomky kachlů měly nejspíše čtvercovou či obdélnou čelní vyhřívací stěnu, oxidační výpal, hrubší ostřivo s nemnoha úlomky břidlice a slídy, barvu cihlově červenou; často se setkáváme s glazurou v barvě zelené nebo černošedé. Popsaná kolekce pak odpovídá v základních rysech renesanční kamnářské keramice získané z města Rýmařova.

Vzhledem k tomu, že roku 1535 je Rabštejn uváděn jako pustý a k jeho opravám mělo dojít až v období třicetileté války, je pravděpodobné, že datování komorových kachlů lze vročit spíše až do 17. století. Připouštíme ale, že některé z motivů bychom mohli klást i do 16. věku.

STAVEBNÍ KERAMIKA

V průběhu prospekce lokality byly autorem příspěvku registrovány i cihly, které ponechal na místě. Kompletně zachovalou cihlu a patnáct půlek nalezl v prostoru dvouprostorové palácové budovy a polovinu fragmentu na předhradí hradu. Vedle standardních výrobků se objevují jen velmi hrubě modelované kusy 3 neupravenými plochami a rozpraskaným povrchem. Rozměry celého exempláře jsou 230 >< 135 >< 60 mm. Zlomky cihel byly vyzvednuty i při výzkumu za dnešním zámkem v Janovicích. Jejich rozměry činí 260 >< 132 >< 90 mm a horní plocha nese stopy prstování. Spolu s početnou kamnářskou i kuchyňskou keramikou jsou kladeny do 16. až 17. století. Datování objevených rabštenjských exemplářů je v tomto případě problematické. Domníváme se, že nejspíše příliš nepochybírne, pokud je budeme spojovat až s pozdějšími opravami Rabštejna v raném novověku. 6.2 KOVOVÉ PŘEDMĚTY Soubor železných předmětů tvoří celkem 36 artefaktů. Ty lze rozdělit podle tradičních kritérií do několika skupin. V této práci se podržíme dělení podle L. BELCREDIHO (l989). Pouze výjimečně můžeme od sebe rozlišit skupinu středověkých a novověkých nálezů. Nejvíce zastoupenou skupinou jsou militária (38 %), která reprezentuje osm hrotů střel, hrot střely z menšího bojového stroje, dvě olověné kulky a dva fragmenty dělových koulí. Z Rabštejna nám samozřejmě nechybí nálezy konstrukčního rázu – hřebíky a klínce – z oddílu stavebních kování (25 %). Již mnohem méně máme k dispozici ostatní kategorie metalických nálezů. K výbavě koně, jezdce a vozu (15 %) náleží trojice podkov, podkovák a zákolník, do skupiny doplňkových a drobných předmětů řadíme olověné slitky a klíč k natahování kolečkového zámku ( 18 %). Výčet uzavírá skupina osobní a domácí výbava (3 %), k níž patří sekáček na maso. Neklasifíkovány zůstaly amorfní zlomky drobných plechů různých rozměrů, které by eventuálně mohly představovat např. zbytky kování.

MILITÁRIA

Šest představených hrotů střel pochází ze sběrů amatérského speleologa, který uvedl, že jsou ze severovýchodní části hradu. Jeden kus nalezl Z. Schenk v místech ilegálního výkopu na hradním předhradí a poslední exemplář nacházející se ve sbírkách Městského muzea v Rýmařově je bez přesnější lokalizace. Z osmi kusů má sedm hrotů na průřezu těla tvar rombický (obr. 8: 1-7) a jeden listovitý (obr. 8: 8). V šesti případech máme k dispozici hroty opatřené tulejkou a ve dvou trnem. V jedné z tulejek se dodnes dochoval zlomek ratiště šípu (obr. 8: 4). Dle práce R. KRAJÍCE lze shromážděné hroty s trnem přiřadit k jeho typům Alla a šest artefaktů opatřených tulejkou k typu B Ib (IX) a B IIa (5><) (2003, 184—186) nebo podle rozdělení A. RU’ITKAYE kjeho typům B 11 (2><), A 7a (SX) a A 7b (1><) (1976, 327-332). S ohledem k nálezovým okolnostem i k dlouhému užívání hradu není možné jednoznačně rozhodnout, zdali náleží do středověku nebo raného novověku, neboť i v 16. století se užívalo při lovu kuší Amatérský speleolog získal masivní hrot rombického průřezu, ukončený odlomeným trnem, který dosahuje délky 129 mm, na průřezu má rozměr 16 >< 15 mm (obr. 8: 9). Lze jej považovat za součást velké střely z menšího obléhacího stroje – např. kluky či balisty.
Takto interpretované nálezy známe z hradů Javorník, Plečí, Náměště na Hané, s otazníkem z Freudenštejna, případně z Kaltenštejna, což vzhledem k malým rozměrům odmítli P. KOUŘIL, M. WIHODA hrot bude náležet spíše do vrcholného středověku.

Dvojice olověných kulek z ručních palných zbraní objevených amatérským speleologem dosahuje průměrů 10 a 14 mm. Obě jsou deformovány nárazem na tvrdou překážku. S olověnými projektily se setkáváme již ve středověku, kdy mohly být užívány jako střelivo do píšťal, hákovnic, případně vrhány z ptáků. Nejčastěji mívají tvar válečků, kuliček nebo hraněných kusů. Popsané nálezy kuliček ze mstěnické tvrze dosahují průměru 15 mm, což by mohlo naznačovat středověké stáří většího projektilu. Na druhou stranu olověnou munici o průměru 16 a 18 mm známe z Volarských šancí, které jsou z doby třicetileté války.

K jejich přesnějšímu vročení se bez známých nálezových okolností nelze blíže vyjádřit, ale domníváme se, že se jedná spíše o raně novověkou munici. S válečnými operacemi nepochybně souvisí dva fragmenty dělostřeleckých koulí, které nalezl amatérský speleolog. Dvě duté střepiny mají plášť o síle stěny 12 až 20 mm a průměr náboje by činil 91 a 97 mm. Celokovová munice do děl začala v českých zemích převládat až na přelomu 15. a 16. století. I v tomto případě předpokládáme, že se jedná o doklad bojů v období třicetileté války.

STAVEBNÍ KOVÁNÍ

Ve sbírkách rýmařovského muzea jsou deponovány artefakty konstrukčního rázu z Rabštejna. Celkem máme k dispozici devět kusů, tři klínce a šest hřebíků. Dva klínce mají na průřezu rozměr 3 >< 7 mm a poslední exemplář 8 >< 10 mm. Délka u nejzachovalejšího dosahuje 75 mm. Pouze dva hřebíky mají dochovanou hlavici (obr. 10: 1-2), zbylé kusy jsou přiřazeny k hřebíkům na základě podobných rozměrů na profilu, které se pohybují okolo 2-3 >< 4-5 mm. Délka nejzachovalejšího hřebíku činí 71 mm. Podle členění stavebních kování R. Krajíce lze klínce přiřadit nejspíše k typům VIHa či VIIIb a hřebíky s hlavicí k typům Ia a IIIa. Jak už bylo v literatuře několikrát konstatováno, předměty této skupiny náleží k hojně nacházeným artefaktům a také datačně necitlivým nálezům.

VÝBAVA KONĚ, JEZDCE A VOZU
Všechny podkovy jsou uloženy ve Vlastivědném muzeu v Šumperku, dvě náleží k nejstarším nálezům z hradu vůbec a poslední kus získal amatérský speleolog. U všech se jedná o kompletně zachovalé exempláře, v jednom případě se dochoval i podkovák. Plochou podkovu pouze s jedním nevýrazným klínovým ozubem (obr. 9: 1) a třemi otvory pro podkováky na každém z ramen můžeme typologicky zařadit k typu I podle R. KRAJÍCE. Obecně lze říci, že se svým provedením hlásí k podobným nálezům datovaným do 13. století. Tomu nasvědčuje jak téměř konstantní šíře artefaktu, tak ukončení toliko jednoho ramene ozubem. Podobný nález známe i ze Mstěnic, z tzv. hrádku, jen s tím rozdílem, že tento kovářský výrobek má zvlněný okraj. Patrně se jedná o jeden z nejstarších artefaktů z celé lokality. Zbylé dvě podkovy mají vodorovně obdélné ozuby, na každém rameni jsou tři otvory pro podkováky uložené ve žlábku, který je v jednom případě v přední části přerušen (obr. 9: 3) a ve druhé je plný (obr. 9: 4). Dle rozboru podkov R. KRAJÍCE ze Sezimova Ústí odpovídají oba exempláře jeho typu 4c. Tyto kusy můžeme zařadit do širšího časového intervalu od počátku 14. století až do roku 1420. Podkovy tohoto provedení se objevují vehni často na hradech ve střední a severní Moravě i v přilehlé části Slezska.
Nalezený podkovák byl před konzervaci součástí jedné ze dvou mladších podkov. Má tvar písmene T s jednoduchou vypouklou hlavicí (obr. 9: 2) a jeho datování bude stejné jako podkovy (viz výše). Větší kolekci podkováků známe z hradu Rokštejna , ze zaniklé středověké vsi Bystřice či z čalonické tvrze.
V rýmařovském muzeu je uložen železný zákolník, který zajišťoval osu proti smeknutí kola z vozu. Popisovaný exemplář má masivní dřík kvadratického průřezu a je ukončen hlavicí ve tvaru písmene T (obr. 10: 3). Podle v literatuře zjištěných nálezů mívají zákolníky nejrůznější tvary, např. z hradu Rokštejna, ze zaniklých středověkých vsí Bystřec, Konůvky či Pfaffenschlag. Získaný zákolník bohužel nebude možno nijak blíže datovat.

OSOBNÍ A DOMÁCÍ VÝBAVA
K této kategorii náleží pouze železný sekaček na maso nalezený H. Weineltem a uložený ve sbírkách Vlastivědného muzea v Šumperku. Nástroj je ukončen krátkou trnovitou rukojetí, která přechází v poměrně širokou čepel, na hřbetní straně mírně deformovanou. Na jedné straně čepele sekáčku se nachází trojice hůře rozpoznatelných kovářských značek ve tvaru štítu s křížem uprostřed (obr. 10: 6). Sekáčky jsou nacházeny na různých typech středověkých i novověkých lokalit. Podobné středověké nástroje mívají obvykle tvar masivního nože bez hrotu, jak je známe např. ze Mstěnic, Bystřece či Konůvek. V ikonografických pramenech lze dohledat případy obdobně tvarovaných sekáčků ze středověku, nicméně nelze vyloučit ani jeho raně novověké stáří.

OSTATNÍ A DOPLŇKOVÉ PŘEDMĚTY
Do této skupiny jsme přiřadili pět olověných slitků, které A. VAŠÍČEK považoval za olověné kulky (srov. 2007, 42). Dle našeho názoru se jedná spíše o olověné slitky, neboť pouze jeden z nich má částečně kulovitý tvar a zbylé artefakty jsou amorfního či plochého tvaru. Vzhledem ke způsobu jejich nabytí zůstává jejich interpretace otevřená. K této skupině řadíme i klíč k natahování kolečkového zámku. Ten je vykován ze železa a skládá se z dříkovité rukojeti a hlavice perforované třemi kvadratickými otvory (obr. 10:5). Každý z otvorů má jinou velikost a to 5,5 >< 5,5 mm, 6 >< 6 mm a 7 >< 7 m. Celková délka klíče je 120 mm, šíře hlavice dosahuje 33 mm. Klíče byly různě tvarované, někdy měly otvory nad sebou (např. WAGNER 2005, 43: a) nebo na protilehlých koncích. Podobně konstruovanou hlavici klíče jako v případě rabštejnského exempláře uváděl již A. VAŠÍČEK a na jejím základě vročil klíč do 17. století, s čímž se lze ztotožnit i dnes.

KOSTĚNÉ, SKLENĚNÉ A KAMENNÉ PŘEDMĚTY
Nakonec pojednáme o kostěných, skleněných a kamenných artefaktech z hradu. Ty zastupuje kostěná píšťalka či vábnička, fragment skleněného dna a kamenný přívěsek (?). Opracovanou ptačí kost s jedním otvorem zhruba v polovině její délky (obr. 10: 4) je možno interpretovat jako píšťalku či vábničku, popřípadě jako dětskou hračku. Podobné nálezy bývají při výzkumech středověkých lokalit nacházeny často. Namátkou lze uvést analogie z hradů Vartnova, Cvilína, Rokštejna, Lelekovic, ze dvora ve Mstěnicích, ze zaniklých středověkých vsí Mstěnic a Konůvek nebo i z měst, např. Olomouce. Ikdyž se objevují poměrně často, nejedná se o nijak datačně citlivé artefakty, nebot totožné nálezy evidujeme již v raném středověku a vyloučit nemůžeme ani jejich přežívání do raného novověku.
Fragment dna skleněné číše má již částečně rozesklenou hmotu do oboustranné křemenné nahnědlé barvy a lom je bělošedý (obr. 6: 1). Tvar nejvíce připomíná vypouklá dna českých číši, ale totožně formovaná dna skleněných nádob zjišťujeme i v souborech z konce 15. až první poloviny 16. století
S ohledem k nálezovým okolnostem jej nelze blíže časově zařadit. Pouze v korespondenci Hanse Freisinga je uváděn nález provrtaného kamenného přívěsku (Archiv AÚ AVCR Brno, složka Bedřichov nad Oskavou). Bez bližšího popisu zůstane interpretace tohoto artefaktu otevřená.

ZÁVĚR
Rabštejn se poprvé objevuje v písemných pramenech roku 1318, kdy jej dobyl olomoucký biskup Konrád. Šlechtické sídlo bylo v druhé polovině 15. století rozšířenoo předhradí s odpovídajícími flankovacími prvky, ale i tak je obrana hradu překonána za česko-uherských válek.

I přes v pramenech uváděný sídelní hiát v 16. století, byl znovu opevněn za třicetileté války a k jeho opuštění došlo v průběhu první poloviny 18. století. K poměrně bohaté historii hradu přispívají dosavadní archeologické nálezy pouze malou měrou. Představená kolekce dosud získaných artefaktů pochází jen z náhodných sběrů a její větší část nedokážeme přesněji lokalizovat. V současné době citelně schází
materiál, který by jednoznačně pomohl určit přesnější dobu vzniku fortifikace. Pouze jeden okraj hrnku lze vročit nejdříve na přelom 13. a 14. století a podkovu bez žlábku můžeme klást do 13. věku. Ovšem s přihlédnutím ke způsobu nabytí obou artefaktů je nutné zatím se závěry o době výstavby fortifikace ještě počkat.
V představeném keramickém souboru převládají nálezy ze 14. a 15. století a raného novověku. Loštickou keramiku zastupují pouze charakteristické hrnce. Pokud lze soudit, mezi kamnářskou keramikou mají drtivou převahu raně novověké výrobky. Pouze v jednom případě máme doložený nádobkovitý kachel, který lze „per analogiam“ vročit do druhé poloviny 15. století. Z kovových předmětů klademe do vrcholného středověku všechny podkovy a podkovák. Mezi železnými artefakty dominují hroty střel, které mohou náležet jak do vrcholného středověku, tak do raného novověku. S válečnými událostmi v době
třicetileté války můžeme spojit objevné zlomky dělových koulí, olověné kulky a klíč k natahování kolečkového zámku.
Tento příspěvek je v podstatě prvním pokusem o zhodnocení dosud shromážděného archeologického materiálu z tohoto historicky významného a zatím poměrně archeology opomíjeného šlechtického sídla. Hrad s tak bohatou historií, podle nějž neslo název i celé panství, by si nepochybně zasloužil větší pozornost či alespoň menší sondážní výzkum, který by doplnil nebo vyvrátil výše naznačené závěry.

Fotogalerie hradu zde:

POZNÁMKY
1 Velmi rád bych touto cestou poděkoval za zpřístupnění materiálu z lokality Mgr. J. Halamovi, Ph.D.
z Vlastivědného muzea v Šumperku, Mgr. M. Samsonovi z Městského muzea v Rýmařově a také
Mgr. Z. Schenkovi ze společnosti Archaia Olomouc 0. p. s.
2 Za cenné rady při vyhodnocení archeologického materiálu děkuji touto cestou Mgr. J. Karlovi z Rýmařova a Mgr. P. Šlézarovi z Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci.

PRAMENY
Archiv AÚ AV ČR Brno, složka Bedřichov nad Oskavou.

Redakčně upraveno, ke všem zdrojům a pramenům sedostanete v původní práci zde v původní práci.