Arizace přichází

zdroj: Bc. Tomáš Perný

„Žádný telefon, žádné rádio, žádný gramofon, žádné fotoaparáty, žádné optické přístroje. Jen brýle si člověk směl ponechat. Byl uzavřen přívod teplé vody. Bylo zakázáno používat výtah. Na balkóny, které byly nad hlavní třídou, se nesmělo vycházet. Plynové či elektrické sporáky v kuchyni byly zapečetěny. Smělo se vařit jen na dvouplotýnkovém plynovém nebo elektrickém vařiči. Zkrátka strašné. Nesměli jsme chovat árijské rybičky, árijské andulky, pěstovat žádné květiny, židé měli všechno zakázané. Byl to život k ničemu.“

Takto výstižně charakterizoval útlak židovského obyvatelstva v Berlíně německý žid Hans Oskar Löwenstein de Witt. Z jeho výpovědi lze cítit i po více jak půl století velkou frustraci a hněv.

Ne jinak tomu bylo i mezi protektorátním židovským obyvatelstvem, na které s velkou rychlostí dopadly po 15. březnu 1939 všemožné restrikce namířené k jejich ostrakizování ze společnosti. Jejich výsledný počet přesáhl hranici několika set. Největší množství z nich bylo vydáno v letech 1939-1941 (listopad). Přesné číslo ovšem není do dnešní doby známo, neboť jejich vydávání neměla na starost jen ministerstva či německá správa, která byla po 15. březnu nadřazena té české, ale i orgány místní správy. V podstatě v každém městě protektorátu se tak mohla intenzita jednotlivých nařízení a jejich počet od sebe lišit.248

Především silná byla ve městech se silnou německou menšinou. „Mezi velmi aktivní patřila např. Olomouc, České Budějovice či Jihlava“249. Právě v Jihlavě byla situace jednou z nejradikálnějších v protektorátu. Obce a města měly široké pole působnosti

v těchto směrech a často jich také náležitě využívaly.250 Jejich ustanovení a uplatňování v praxi mělo však totožný výsledek. Tím bylo postupné vytvoření tzv. ghetta bez zdí a naprosté odloučení židovského obyvatelstva od většinové společnosti.

Pojem arizace (Arisierung) objevující se v Německu od poloviny 30. let v návaznosti na jeho rasovou politiku a v roce 1935 vydané Norimberské zákony se sice Říšské ministerstvo hospodářství snažilo v březnu 1939 nahradit pojmem „Entjudung“ (odžidovštění), jež se ovšem neuchytil. Podle Dirka van Laaka nejsou ale tyto pojmy ani totožné a pojem Entjudung (odžidovštění, odebrání majetku židům) předchází samotné arizaci. Tvrdí, že aby k samotné arizaci mohlo dojít, musí být majetek jeho původnímu vlastníkovi odebrán. Podle Franka Bajohra, nestora zkoumání problematiky arizace jsou však oba termíny v praxi totožné a v úřední korespondenci byl používaný jeden jako druhý bez nějaké další hlubší kausality. Nacistické správní orgány se neměly ani k tomu, aby ve všech nařízeních, zákonech či výnosech tyto termíny oficiálně definovaly.

Vezmeme-li v úvahu nejčastěji využívané chápání arizačního procesu od Franka Bajohra, tak arizace (arisierung, Entjudung) označovala hospodářský proces, který spočíval v převodu movitého i nemovitého majetku označovaného jako židovský do árijských rukou. Z obecnějšího pohledu pak mohla být arizace podle F. Bajohra chápána rovněž jako snaha o vyloučení židovského obyvatelstva z podílu na veřejném a hospodářském životě. Vymezení árijský versus židovský je záležitostí roku 1935 a vydání tzv. Norimberských zákonů. Nelze ji chápat pouze jako nezakotvený pojem, ale arizace, jakožto bez eufemistického přibarvení krádež či ožebračení židovského obyvatelstva, znamenala již podle Raula Hilberga nedílnou

součást konečného řešení židovské otázky. Byla počátečním krokem k vyloučení židovského obyvatelstva ze společnosti, neboť s lidmi, které připravíte o majetek, se dá snáze manipulovat.

Další část historické obce zkoumající tento fenomén ji chápe čistě jako opatření pro finanční obohacení říše. Když však odhlédneme čistě od profitu nacistického Německa z arizačního procesu, je nadmíru jisté to, že i kdyby nebyla od samého počátku arizace vnímána jako integrální součást konečného řešení, tak mu více než výraznou měrou napomohla a byla jeho součástí až do samotného konce milionů židovských obětí v jednotlivých ghettech, vyhlazovacích táborech a popravištích východní Evropy.

Byla nedílnou součástí pro ostrakizování židů nejen ze samotného hospodářského sektoru, nýbrž i společenského, politického a kulturního života. Sloužila jako hlavní nástroj pro zničení pozic, které si od druhé poloviny 19. století židovské obyvatelstvo na našem území vydobylo. V samotném prostoru Protektorátu Čechy a Morava pak byla důležitou a nedílnou součástí procesu germanizace českomoravského prostoru. Olomouc a další oblasti střední a jižní Moravy (směrem k Brnu) nebyly výjimkou. Ba co víc, oblast Olomouce a jeho okolí byla jedním ze stěžejních prostorů k posílení němectví v protektorátu.

Služebna říšského protektora pro zemi Moravu dokonce vypracovala, na počátku jara 1940, konkrétní plány na osidlování těchto uzemí německým obyvatelstvem. V tomto elaborátu figuruje Olomouc jakožto „vedoucí“ německé město na Moravě.

Svoji nezanedbatelnou roli v arizačním procesu hraje i hledisko sociální. Netýkala se totiž jen nejvyšších pater společnosti, politických a hospodářských elit, nýbrž prorůstala celou společenskou strukturou napříč její stratifikací. Někteří se na ni podíleli coby diváci, kteří mlčky přihlíželi, další cestou konkrétního prospěchu. Pro samotné arizátory znamenala v drtivé většině případů jednoznačný posun na společenském žebříčku o stupeň výše. Nejčastěji ze střední do vyšší třídy. O žádných větších protestech v samotném Německu či posléze v tzv. Východní marce (Rakousku), protektorátu nebo tzv. Generálním gouvernementu (Polsku) či Slovensku nemůže být ani řeči.

Z Německa začali postupně proudit statisíce lidí, kteří nejen putovali coby kontrolní prvek v různých odvětvích, společnostech, nacistických správních institucích, ale také jako správci arizovaných podniků, živností, továren, bytů a podobně. O nárok na kus pro sebe nechtěli přijít ani čeští Němci, kteří v ní viděli možnost na posílení svých hospodářských pozic v zemi, ale také čeští fašisté a zástupy dalších příživníků z řad českých obyvatel, kteří s malou nadějí na to, že se jim podaří získat alespoň malé drobečky, využívali sebemenších šancí a přestupovali k němectví nebo vstupovali do stranických struktur NSDAP.

Naopak česká protektorátní vláda si sama činila nárok na židovský majetek a jen rázné zamítnutí nacistické protektorátní hierarchie tomu učinilo ráznou přítrž. Někdy se mohli k arizačnímu profitu dostat přes „jejich zvláštní přisluhovačskou ochotu“. Podniky, do kterých takoví lidé byli jmenováni, se ovšem vyznačovaly spíše jako hospodářsky slabé a málo atraktivní.Existovala přímo směrnice, která určovala, že protektorátní příslušníci mají být k arizacižidovských podniků připuštěni jen výjimečně. Tento stav dokresluje například měsíční zpráva za měsíc duben oddělení Wirtschaft u OLR v Praze, kde se píše, že z 566 jmenovaných treuhänderů bylo s 499 s německou národností (z protektorátu, sudetských oblastí i Říše) a jen 67 s českou. Některé z nich byly též určeny k postupné likvidaci. Právě bez těchto mnohdy bezejmenných mas a jejich souhlasu nebo aktivního podílu na celém procesu by arizace nenabyla takového intenzity.

Některá opatření a propouštění židů ve státní službě, četných lékařů, právníků nebo členů předních sportovních klubů, musíme vztáhnout již na období Druhé republiky. Především k lednu 1939, kdy mimo jiné i pod tlakem nacistického Německa přistoupila druhorepubliková vláda k některým legislativním opatřením dotýkajícím se zmiňovaných židovských zaměstnanců státní správy, univerzitních profesorů či žurnalistů. Případně židovských občanů snažících se ze země emigrovat. Plíživé odbourávání liberální demokracie a radikalizace státního zřízení Druhé česko-slovenské republiky, která kolísala mezi

příklonem k nacistickému Německu, a cestou zdrženlivosti v oblasti protižidovského zákonodárství, které podmiňovala Velká Británie svoji hospodářskou pomoc k obnově Československa, zastavila okupace. Přes všechny zmíněné skutečnosti však ještě

na počátku března bylo židovské obyvatelstvo v poměrném klidu.

Především to česky mluvící, protože většina zášti české společnosti byla před okupací namířena především proti německy mluvícím židům. Zejména přistěhovalcům po první světové válce. To dokládá, že v českém prostoru byla otázka národnosti spíše otázkovou jazykovou, než otázkou krve.

S okupací ovšem nastala výraznější radikalizace vztahů českého obyvatelstva s židovským. Nastalo období hluboké demoralizace a cynismu. Vedení Národní jednoty se sice chystalo vyhlásit krajní protižidovské opatření, ale narazilo to na odpor katolické církve v čele s kardinálem Karlem Kašparem. Ojediněle se mezi nejradikálnějšími vrstvami českých antisemitů začaly objevovat názory o vybudování židovských ghett, případně již o samotném vyhlazení židovského obyvatelstva v Protektorátu. Nejradikálnější fašistická organizace v Protektorátu, Vlajka, čítala v té době již 13 000 členů. Samozřejmě se našla i řada lidí,

kteří se snažili svým židovským sousedům či přátelům pomoci, podpořit je a ulehčit jim život. Docházelo i k případům, že se obyvatelstvo některých měst postavilo za propuštěné židovské lékaře.

Ovšem rozsáhlé a systematické úsilí v tomto jednání spatřovat bohužel nejde. Existovaly celé sítě udavačů, kteří upozorňovali na ony ochotné spoluobčany, kteří se židům snažili všemožně pomoci a byly u nich například uschovávány cennosti židovských rodin, nebo část vybavení židovských domácností. Za prozrazení takového počínání však byly přísné tresty. Jiní se stávali Treuhändery, případně se snažili, cestami jako přestupem na německé občanství a vstupem do nacistických organizací, získat pro sebe výhody spojené mimo jiné s účastí na arizačním procesu. Obecné názory na počínání obyvatel protektorátu se ovšem

různí. Některé z dokumentů německé bezpečnostní služby tvrdily, že byl jejich postoj k židům přátelský (tzv. judenfreundlich), vyjma oněch pravicových skupin. Dodnes nezodpověditelnou otázkou zůstává, jaké procento obyvatelstva souhlasilo s vyloučením židů ze společnosti a jejich následnými hromadnými deportacemi na východ. Najdeme řadu případů,

které dokládají oba protikladné póly v chování protektorátní společnosti vůči židům. Přesto se objevují i názory, že právě antisemitismus byl jednou z mála věcí, kterou český národ během války od nacistů do jisté míry osvojil. Ač jeho forma nebyla bestiální, jako do velké míry v Polsku nebo Ukrajině, byl přesto citelný a viditelný i v poválečném období.

Do jaké míry to bylo vlivem nacistické propagandy a do jaké míry pouze odkrytím latentního antisemitismu po generace přítomného v naší společnosti zůstává opět do dnešní doby neuspokojivě objasněnou otázkou.263 S ohledem na vysoké a značně tvrdé tresty za pomoc židům je ale poměrně logické, že si větší procento lidí nedovolilo vystoupit ze stínu mlčení.

Je třeba se zmínit i o antisemitismu, jenž se šířil také v zahraničních jednotkách. A to jak na východní tak západní frontě. Přitom v těchto zahraničních vojenských jednotkách sloužilo významné procento židů. V domácím hnutí odporu byla situace obdobná. Nacistická propaganda byla úspěšná a podařilo se ji postupně indoktrinovat. Řada českých lidí se tak smířila, či dokonce viděla jako nevyhnutelný a spravedlivý následný osud jejich židovských spoluobčanů. Schizofrenní postoj společnosti vysvětlují i ony výjimky, které by si zasloužily zvláštní rozpracování a studii. V památníku Yad Vashem se nalézá sekce věnovaná lidem, kteří se přes zmíněné restrikce přesto odvážili různými způsoby perzekuovaným židům pomoci.

Podle odhadů úředníků říšského protektora existovalo v Čechách a na Moravě na 30 000 podniků, obchodů a továren v židovském vlastnictví. Jejich celková hodnota dosahovala při nejnižších odhadech ceny přibližně 17 miliard korun.

Bylo jasné, že jejich majetky, stejně jako jinde v Evropě představují zlatý důl, ke kterému se Němci chtěli dostat stůj co stůj. Bude-li třeba, i vynuceně, za použití všech stupňů vydírání a vyhrožování. Začal hon na židovský majetek, z kterého chtěl utrhnout každý co největší kus pro sebe, říšští i čeští Němci. Bylo-li by to ale možné, i řada českých obyvatel.

Jeden z největších hrabivců Třetí říše, Hermann Göring se posléze stal vlastníkem řady továrních komplexů, včetně Vítkovicích železáren o stomilionové hodnotě, jakož i velké spousty židovských nemovitostí, které byly začleněny do jeho koncernu „Hermann Göring Werke“. Hermann Göring měl výsostné postavení v hospodářském sektoru také z toho důvodu, že ministr hospodářství Walter Funk mu vděčil za svůj post. S ohledem na tuto skutečnost tak příliš nepřekvapí, že Funk Göringovu koncernu vydatně stranil. Takový osud však nebyl z hlediska největších protektorátních podniků ničím netypickým. Ty se staly též vítaným soustem pro německé průmyslové a bankovní koncerny.

Značně činný byl H. Göring i ve „sbírání“ umění. Ohromné poklady, které se mu za dobu trvání války podařilo nastřádat, by sami o sobě vydaly na samostatnou kapitolu.Celkem Göring nabyl uměleckých pokladů nejméně za 50 milionů říšských marek. Před norimberským tribunálem se však obhajoval, že budoval uměleckou sbírku pro budoucí kulturní potřeby Říše. Příznačně dokresluje Göringovu posedlost majetky, uměním a bohatstvím jeho výrok k R. Heydrichovi pronesený po tzv. Křišťálové noci, při které bylo zničeno na 1000 synagog a kolem 7000 židovských obchodů: „Bylo by milejší, kdybyste byli pobili dvě stě židů a nezničili takové hodnoty“ Ostatně H. Göring, ač mistr v nabývání konfiskovaných majetků, rozhodně nebyl jediný. Větší či menší podobné tendence můžeme sledovat prakticky u většiny nacistické honorace, Ribbentropa, Goebbelse, Himmlera a samotného Hitlera nevyjímaje. Prokazatelně bylo z protektorátu přímo Hitlerovi dodáno nejméně třináct kusů uměleckých obrazů o celkové hodnotě téměř 4,5 milionu korun. Himmler měl zase velký zájem o protektorátní podniky na výrobu cementu, šamotu a jiného stavebního materiálu, jakož i cihelny a továrny na hodnotná staviva.

Několik z nich také prokazatelně získal.Mimo to Himmler vlastnil panství Bouzov asi 35 km od Olomouce, které obdržel jako dar od samotného Hitlera. Nacistická nejvyšší honorace ze svých pozic takřka neměla žádných přirozených nepřátel, kteří by snahu o získání určitého majetku mohli překazit. Z toho vyplývá, že panovala přímá úměra mezi postavením v nacistické hierarchii a lehčí cestě k nezákonnému nabytí bohatství. Hitlerův ministr zahraničí a bývalý obchodník se sektem Joachim von Ribbentrop se rozhodl, že získá lovecký zámeček Fuschl am See v Rakousku276. Majitelův odmítavý postoj vyřešil Ribbentrop rázně. Majitel byl zatčen, převezen do koncentračního tábora a po několika týdnech došla manželce majitele již jen urna s popelem.277 Manželka neomezeného vládce generálního gouvernementu Hanse Franka, Brigita, jenž si od obsazení Polska začala říkat „Königin von Polen“ (královna Polska) jezdila

z královského hradu Wawel, ze kterého si manželé Frankovi udělali svoji rezidenci, do krakovského ghetta, aby tam za levný peníz zkupovala drahé kožichy a šperky.Po válce se Brigita Franková, které

nebylo cizí ani bití a ponižování židovských obchodníků, obhajovala, že ještě ve 30. letech s židy obchodovala: „Až do roku 1934 jsem obchodovala s Židy. Dělá to snad zapálený Hitlerův stoupenec?“. Její muž patřil k dvanácti popraveným obžalovaným v hlavním norimberském procesu s nacistickou elitou.

  Ani mezi hlavními představiteli protektorátu nebylo takové jednání výjimkou. Příklad samotného Karla Hermanna Franka, který velkou měrou participoval na věcech zabavených „Zentralstelle“ budiž toho náležitým mementem.K. H. Frank si nechal ze zabaveného židovského majetku vybrat vagon těch nejlepších věcí. Jejich osud není dodnes znám. Taktéž si ze skladů Treuhandstelle nechal zadarmo vybavit svůj pražský byt v Bubenči, včetně ozdobných stříbrných a porcelánových předmětů.

zdroj: PERNÝ, Tomáš. Arizace židovského majetku v Olomouci. Olomouc, 2016. diplomová práce (Mgr.).

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta

pokračování