(dokončení rozhovoru )
Neznali rodiny, kam jejich děti půjdou, neměli adresy, nic. Vím, že to lze rozumově vysvětlit, ale přesto. Moje dcera nejdříve připravila drahý návrh pomníku pro Wilsonovo nádraží: napravo u vchodu měl být reliéf s rodiči, jak mávají dětem, nalevo část vagonu s obrazy dětí v oknech. Nakonec lady Milena Baines vybrala lacinější řešení, dveře z toho vlaku s oknem – z jedné strany okna budou malé dětské ruce a z druhé strany ruce rodičů. Snad bude možné udělat i kopie a postavit to na všechna nádraží v Evropě, odkud ty děti pocházely.
Když o tom mluvíme, ví se přesně, kdo organizoval ty další dětské transporty, které zachránily německé židovské děti?
Já osobně jsem to nevěděl, až nedávno mi přinesl jeden známý knihu a film o „německém“. Jmenoval se Wilfrid Israel, byl to Žid, jako Nicholas Winton, ale na rozdíl od něj o tom věděl. On totiž pocházel velmi slavné anglo-německé rodiny, jeho rodiče vlastnili ohromný, ale opravdu obrovský obchodní dům Kaufhaus v Berlíně. Wilfrid pomáhal Židům už od 30. let, dostával je z koncentráků, platil jim cestu z Německa do bezpečí a po křišt’álové noci zorganizoval dětský transport, kterým odjelo 10 tisíc německých židovských dětí. Zařídil to tak, že šel za britskými vládními úředníky a svým vlivem vymohl, že děti směly přijet i bez víza. V Berlíně mu pak s organizací tohohle transportu pomáhali kvakeři. Byl to zajímavý člověk, přátelil se s Martinem Buberem a Chaimem Weizmannem, a taky je zajímavé, že v Izraeli, v kibucu haZorea má muzeum, ve kterém je umístěna jeho sbírka asijského umění. On ten kibuc měl moc rád, znal místní lidi, a dokonce si tam chtěl jednou opatřit domek a být tam pohřbený. Což se nepovedlo, protože když roku 1943 letěl letadlem z Lisabonu do Londýna, sestřelili ho Němci. Anglická spisovatelka Naomi Shepherdová o něm napsala knihu.
Po válce jste se vrátil do Brna a pak se přihlásil do pilotního kurzu v Olomouci. Vy jste všichni věděli, že piloti se cvičí pro boje v Izraeli?
Jistě! Byl to tajný výcvik dobrovolníků z Čech a izraelských civilních pilotů, a všichni, kdo tam byli, věděli, že se cvičí pro válku za Izrael proti Arabům i když ta ještě nevypukla, předpokládali, že bude. Věděli to i naši velitelé.
Byli velitelé vašeho výcviku v Olomouci poté zpětně nějak v 50. letech perzekvováni?
Myslím, že ne. Nebo alespoň ne za ten výcvik, který se děl ještě v souladu s oficiální proizraelskou linií. Vím jen o štábním kapitánu Ocelkovi, ovšem toho perzekvovali za to, že bojoval na Západě, v RAF.
V Izraeli jste už u letadel zůstal.
Mě letadla vždycky strašně zajímala. Když jsem v Izraeli dokončil službu u letectva, dostal jsem stipendium, abych studoval na leteckého inženýra v Londýně.
A tak jsem odjel do Anglie s manželkou Martou, která byla vycvičená u autoroty spolu s 1750 českými dobrovolníky ve Velké Střelné, a přestože už jsme byli svoji, dorazila s brigádou do Izraele v roce 1948 přede mnou. Obě moje dcery sloužily u letectva, mladší Orit dokonce absolvovala školu civilních pilotů v Americe.
Jak na vás tehdy, v 50. letech v Anglii hleděli? Nebyla v nich nějaká antipatie za to, že Židé odmítli britský mandát?
Víte, že ne? Spíš si uvědomili, že jsme dokázali ve válce o nezávislost zvítězit proti přesile. Respektovali nás jako dobré bojovníky. Ke konci studií, někdy roku 1958, jsem se přihlásil do soutěže s vynálezem, který měl umožnit, aby se letadla dostala z vývrtky. Předtím se mi v Izraeli stalo, že jednomu mému žákovi se nepodařilo vyjít z vývrtky a zabil se. Tehdy se k zastavení otáčení používal padák, ne pro pilota, ale pro celé letadlo. Já jsem vymyslel a pak jsem i patentoval raketopřístroj, který moderním stihačkám umožňuje dostat se z vývrtky. Koupila to americká NASA a dodnes se to používá ve vesmírném provozu, hlavně při řízení sklonu kabiny při návratu na zem. Pak jsem se zúčastnil stavby a testování letadel pro izraelské letectvo. Jednoho krásného dne na počátku 60. let za mnou přišel Peter Taussig, česky mluvící Rakušan, že napsal knihu o tom, jaký bude vývoj velkých letadel. Tehdy se plánoval obří Boeing 747 se 450 pasažéry, a nastala
otázka, jak bude tenhle mohutný stroj působit na letištní provoz. Psal tam, co všechno musejí letecké společnosti zařídit, než tato letadla nasadí, a bylo toho hodně. Měto ohromnì zaujalo a roku 1964 jsem založil svou firmu se specializací na projektování letišť. Současně jsme s několika lidmi z firmy absolvovali kurz u francouzského architekta Vicariota v Paříži, a tak jsme se pustili do projektování moderních letišť.
Kde všude jste plánovali?
Jedno z prvních velkých zadání bylo letišti v Los Angeles, jak by fungovalo, pokud by v jeho blízkosti vybuchla atomová puma a z letiště by se evakuovali obyvatelé z losangeleské oblasti. Bylo
to v době studené války, kdy se neustále mluvilo o nukleárním útoku. My jsme vymysleli projekt, v něm byl celý terminál pod zemí. Všechna letadla se po přistání výtahy svezla pod zem, tam je umyli a mohli do nich nastoupit lidi. Tohle letiště se nakonec nerealizovalo.
Později jsme plánovali mezinárodní letiště v Paraguayi a letiště na moři v Panamě. Totiž letiště na moři, na ostrově, poloostrově nebo umělém ostrově se dnes už považuje za mnohem bezpečnější než kdekoli ve vnitrozemí blízko měst. Ostrov na mezinárodní letiště
jsme naplánovali naproti břehu severně od Tel Avivu v roce 1972. Stavbu zastavila jomkipurová válka v roce 1973. Též se mluví o pokračování.
Jak jste spokojený s telavivským letištěm?
Hodně jsem ho kritizoval. Oni ho modernizovali pro návštěvu papeže roku 2000, ale plány na přestavbu převzali od Američanù, jako bychom si v Izraeli neuměli s tímhle poradit! Jsou tam tři dráhy do trojúhelníka, co už se ve světě nedělá, dráhy bývají paralelní. Máme krásný terminál, ale je kulatý. Letadla se stavějí hvězdicově
kolem, a velká letadla se tam nevejdou a cestující musí ujít nějakých 500 metrů, než se k letadlu dostanou. Ale je to krásné letiště, a přestože nevyhovuje letadlům, protože není lineární, tak organizace, která je s tolika lidmi, různými národy a s tak přísnými bezpečnostními opatřeními nesmírně náročná, funguje skvěle.
Pane Marome, hodn lidí má teď strach z budoucnosti, mají pocit, že světu u vůbec nerozumějí. Co na to se svými životními zkušenostmi říkáte?
Chápu, proč se lidi bojí budoucnosti, ale minulost u se nevrátí. Nejistota, co bude, je strašlivá a vývoj, kterému nerozumíme, naši nejistotu jen posiluje. Já osobně ale
vidím, že život bude stále lepší a lepší
ALICE MARXOVÁ
Zdroj čas.Roš Chodeš. foto Reflex/ WEB
Napsat komentář