Létající hulán – Rytmistr polní pilot Vojtěch Bárta (1879-1922)

text: PhDr. Jiří Rajlich, Ph.D. – VHÚ Praha

Tlumený výstřel náhle prořízl ticho ještě spícího pražského Podskalí. Když přivolaní policisté nad ránem ¹. prosince 1922 komisionálně otevřeli byt v Podskalské ulici číslo 4, měli okamžitě jasno. Tady už není žádné pomoci. Druhého dne toho byly plné noviny. „Včera ráno zastřelil se ve svém bytě v č. 4 v Plavecké ulici v Praze v sebevražedném úmyslu z vojenské karabiny do úst 43letý major ve výslužbě Vojtěch Bárta…“¹)„Vpálil si do úst z vojenské karabiny střelu „dum-dum“, která mu roztrhla lebku, takže byl okamžité mrtev…“²)„Smrt nastala okamžitě. Mrtvola byla odvezena do ústavu pro soudní pitvu….“³)

Takto smutně a makabrózně se uzavřela nedlouhá životní dráha jedné z významných českých postav někdejšího rakousko-uherského letectva. Přestože za 1. světové války velel jak frontové, tak i zápolní letecké setnině a pak i vyšším leteckým svazkům, patří k dokonale zapomenutým českým osobnostem c. a k. letectva.

Jinými příslušníky Bártova c. a k. 11. hulánského pluku, kteří rovněž přešli k letectvu, byli například Oblt. Wedige von Froreich (* 12. 8. 1887, Terezín, domov. přísl. Mladá Boleslav, † 27. 6. 1920, Vídeň-Aspern)

… nebo Oblt. i.d.Res. Oldřich Ferdinand hrabě Kinský z Vchynic a Tetova (* 15. 8. 1893, Choceň, domov. přísl. Moravský Krumlov, † 19. 12. 1938, Vídeň). Zde v kabině vysloužilého Albatrosu D.III (Oef) 53.40 v září 1918 během stíhacího výcviku ve Vídeňském Novém Městě.

Narodil se 30. září 1879 ve Velimi poblíž Kolína (domovsky příslušný byl do Poděbrad). Byl synem účetního velimského cukrovaru, po němž zdědil evangelické vyznání. Po ukončení povinné školní docházky vychodil dva ročníky české nižší reálky v Praze a dva ročníky obchodní akademie v Olomouci a v Linci s německou vyučovací řečí. Po zde úspěšně složené maturitě jej čekala vojenská služba.
Podobně jako u mnoha dalších důstojníků vedla jeho cesta k letectvu od jezdectva, konkrétně od hulánů (aby se nakonec po válce k jezdectvu opět vrátil). Po maturitě narukoval 1. října 1900 jako jednoroční dobrovolník k c. a k. 11. hulánskému pluku (UR 11 „Alexander II. Kaiser von Russland“) do Terezína. O rok později úspěšně složil zkoušku na záložního důstojníka, ale na rozdíl od většiny ostatních po uplynutí roční prezenční vojenské služby neodešel do civilu. Rozhodl se stát důstojníkem z povolání, složil příslušnou zkoušku a 21. září 1902 byl jmenován poručíkem(Lt.).

Vojenské odborné vzdělání si pak v letech 1903-1904 doplnil úspěšným absolvováním jezdecké školy v Pardubicích a v letech 1906-1908 ústavu pro učitele jízdy ve Vídni. Později se u pluku stal velitelem zákopnické čety a konal službu u různých eskadron UR 11. Dnem 1. května 1909 byl povýšen na nadporučíka (Oblt.).⁴)

Vypuknutí války jej zastihlo ve funkci velitele zákopnické čety UR 11, kde byl 1. listopadu 1914 jmenován rytmistrem (Rittmeister), tj. setníkem (kapitánem) jezdectva. S vyšší hodností přišla i vyšší funkce – od 1. února 1915 zastával funkci velitele II. eskadrony.⁵) Nemělo však trvat dlouho, kdy koně vyměnil za poněkud svižnější dopravní prostředek.
Nebyl rozhodně sám. K této nejmladší a nejmodernější zbrani totiž důstojníci, kteří dosud sloužili u jezdectva (dragouni, huláni a husaři), přicházeli ve zvýšené míře. Důvodů bylo více. Vedle klesajícího významu jezdectva v moderní válce to byl fakt, že právě vzduchoplavectvo bylo zbraní s vysokou mírou individualismu. Mimochodem – byl to právě důstojnický kůň, který patrně způsobil, že dodnes se do letadel nastupuje převážně zleva. Jezdečtí důstojníci byli po staletí zvyklí na koně nasedat zleva, neboť
na levém boku nosili meč či kord, který by jim při nasedání zprava překážel. Tato tradice nasedání
se tedy přenesla i k letectvu. Postupem času se tomu přizpůsobili i konstruktéři a ke stupačkám
vlevo přibyly i překryty kabin odklápěné zleva doprava. Toto pravidlo má dodnes jen málo vý jimek, proto pokud letíme dopravním letadlem, nastupujeme i vystupujeme dveřmi na levé straně trupu (pravé jsou jen pro případ nouze), dokonce i letiště jsou takto projektována a řešena. Ale to jen tak na okraj.

Letecký pozorovatel na srbské, černohorské, italské a ruské frontě

Italský Farman v letu nad údolím Adiže (Etsch-Tal) v Dolomitech. Vzácné letové fotografie pořídila osádka Fliku 24. (via F. Selinger)

Po půlroce bylo konečně vyhověno Bártově žádosti a 10. září 1915 byl odvelen k letectvu⁶) (podle jiných zdrojů k tomu došlo až o dva týdny později, 25. září 1915, ale to není příliš důležité).
Tak jako většina ostatních zůstal ale kmenovým příslušníkem svého UR 11.⁷) Na tomto místě jen připomeňme, že mezi příslušníky UR 11, kteří se také rozhodli vyměnit koně za rychlejší dopravní
prostředek, byla i řada dalších důstojníků z českých zemí. Patřili k nim například Oblt. Wedige
von Froreich (1887-1920), jenž se narodil v Terezíně a který se později stane leteckým esem,⁸) či
choceňský rodák Oblt. i.d.Res. Oldřich Ferdinand hrabě Kinský z Vchynic a Tetova (1893-1938).⁹)
Rytmistr Bárta u letectva začínal jako letecký pozorovatel. V této funkci byl v říjnu 1915 přidělen
k Fliku 15, který se nedávno přesunul z ruského na srbské a černohorské bojiště (a následně v březnu 1916 na italskou frontu v Jižních Tyrolích). Velel mu Hptm. Fp. Karl Christian. Postupně měl ve výzbroji dvoumístné Albatrosy B.I, Lloydy C.II a C.III a Lohnery C.VII a pak i Brandenburgy C.I.

Bárta podnikal své první průzkumné lety nad nepřátelskými pozicemi a zvykal si na palbu ze země a další záludnosti. Letecká opozice ze strany srbského a černohorského protivníka nebyla prakticky žádná, nebo jen minimální. Větší potíže činily aviatikům vlastní letouny, sužované řadou neduhů, především poruchami motorů.
Na tomto místě stojí za zmínku fakt, že právě v době své služby u Fliku 15 se na počátku roku
1916 dostal do hledáčku proslulého Evidenzbüra c. a k. generálního štábu. Vše inicioval článek v italském listu Corriere de la Sera, který na svých stránkách uvedl případ dezerce rakousko-uherského poddůstojníka – letce rumunské národnosti do Bukurešti. Kromě tvrzení o velkých ztrátách c. a k. letectva měl pak italskému novináři také tvrdit, že s úmyslem dezertovat se mu svěřil i jeden kapitán c. a k. letectva české národnosti. Pochopitelně, že vše bez uvedení jmen a dalších dat. Evidenzbüro i velitelství k.u.k. Luftfahrtruppen začaly věc neprodleně šetřit. A po několika týdnech zprávu z italských novin odkázaly do říše výmyslů. Údajného rumunského dezertéra vůbec neztotožnily. To ostatně nebylo ani tak složité, uvážíme-li, že poddůstojníků-letců rumunské národnosti u tehdejšího c. a k. letectva mnoho nesloužilo. Navíc ani nikdo takový nefiguroval v seznamech ztrát.¹⁰) Ani kapitánů (Hauptmann, u jezdectva Rittmeister) tam mnoho nebylo a české národnosti jich byla jen hrstka. Navíc případ se týkal jihovýchodní (t.j. srbské, černohorské a albánské) fronty, kde jich bylo skutečně poskrovnu, prakticky jen několik jedinců. Došlo k vyšetřování nejen mezi důstojníky českého původu, ale i jiných slovanských
národností. A při té příležitosti byl vyslýchán i Rittmeister Vojtěch Bárta.

Jeho loajalita však byla nade vší pochybnost. Šetření celé causy nakonec skončilo bez jakéhokoli hmatatelného výsledku. Navíc „že by se kapitán letectva svěřoval se svým úmyslem dezertovat příslušníkovi mužstva, to už nezasluhuje žádný další komentář“. („Dass sich ein Fliegerhauptmann
mit Desertion Absichten trüge und diese Absicht Mannschaftpersonen mitteilt, bedarf keine weiteren Kommentars“).¹¹) Zdá se, že šlo pouze o jeden z četných případů účelové dezinformace, která měla vnést nedůvěru a rozkol do rakousko-uherských řad. V červnu 1916 Rittm. Bártu přemístili od Fliku 15 k Fliku 8 (velitel Rittm. Fp. Georg Edler von Lehmann). Letiště přitom nezměnil, neboť i jeho nová jednotka operovala rovněž na jihotyrolském úseku fronty a z téhož letiště Pergine. Namísto dosluhujících Albatrosů B.I a Aviatiků B.II měla ve výzbroji Lohnery B.VII a první kusy strojů Hansa-Brandenburg C.I (Ph).
Funkci leteckého pozorovatele zde nekonal dlouho, jen tři měsíce.¹²) Za tu dobu se však již dva-
krát stačil utkat s leteckým protivníkem.

Poprvé k tomu došlo 29. dubna 1916 kolem 09.20 hodin. Na stroji, který tehdy řídil český pilot Zugsführer
Josef Tvrdík (v rakouských zdrojích obvykle uváděn nesprávně jako Tordik), tehdy svedl boj s italským Farmanem. Přesně o dva měsíce později, 29. června kolem 08.10 se utkal dokonce s přesilou protivníků. Šlo o čtyři až pět bombardovacích Caproni. Ani v tomto případě však ani on, ani jeho pilot, jímž byl tentokráte Ldst-Oblt. Rudolf Stanger, žádného úspěchu nedosáhli.¹³)

Jiné utkání s italskými letci prodělal Bárta na stroji, který řídil Ldst-Oblt. Rudolf Stanger (* 1. 9. 1884, Mostar, domov. přísl. Štýrský Hradec, † 24. 10.
1935, Vídeň). Tento předválečný pilot (diplom FAI-Rakousko č. 24 z 14. 9. 1911) svého času proslul svými odvážnými lety do obleženého Přemyšlu (odkud se mu také před pádem pevnosti jako poslednímu pilotu podařilo úspěšně odletět). Po ukončení své služby u Fliku 8 přešel v listopadu 1917 k nedávno postavenému stíhacímu Fliku 56J.
V květnu 1918 pak nakrátko přešel k bombardovacímu Fliku 103G a ještě v tomtéž měsíci se stal posledním velitelem stíhacího Fliku 14J.

Konečně pilotem

Na počátku srpna 1916 byl Flik 8 odeslán zpátky na ruskou frontu. Bárta tam však s ním setrval jen krátce. Po třech měsících služby u něj byl totiž 6. září 1916, na základě vlastní žádosti, odeslán do pilotního výcviku. Po složení teoretických i praktických zkoušek se stal držitelem pilotního diplomu FAI-Rakousko č. 559 s datem vydání 15. prosince 1916.¹⁴) Ve své žádosti o přijetí do čs. armády sice uvedl,
že tímto datem byl také jmenován polním pilotem,¹⁵) ale to je omyl. Polním pilotem byl jmenován až 17. března 1917.¹⁶)
Po ukončení pilotního výcviku se ovšem ihned na frontu nevrátil. Téměř dva měsíce, od 20. prosince 1916 do 15. února 1917 totiž velel náhradní letecké setnině Flek 3 na letišti Thalerhof u Štýrského Hradce (Graz-Thaler-hof).¹⁷) Setnina měla charakter elementární pilotní školy a disponovala takřka výhradně
starými Etrichy. Velitelskou funkci zde po Bártovi přebíral jiný český důstojník, Oblt. Fp. Jaroslav Topič (ad interim).
Jako vycvičený pilot (od 17. března 1917 polní pilot)¹⁸) se pak vrátil ke svému starému průzkumnému Fliku 15 (od července 1917 nesl označení Flik 15D, od března 1918 Flik 15F), a to přímo do jeho čela. Velel mu dlouho, od 15. února¹⁹) (podle jiných zdrojů od 28. února²⁰)) 1917 až do 20. května 1918. Za tu dobu setnina vystřídala letiště Brixen, Gardolo, Bruneck, Pergine, Levico a opět Pergine. Také výzbroj se měnila. Od Lloydů C.II a C.III mezitím plně přešla na Brandeburgy C.I různýchb sérií. Později přibylo i menší množství, často jen jednotlivé kusy jednomístných stíhaček, sloužících k doprovodům pomalejších a méně pohyblivých dvoumístných kolegů. Byly to stroje Aviatik D.I (Berg), Albatros D.III (Oef) a Phönix D.I. V posledním válečném roce pak do výzbroje Fliku 15F přišly rychlé průzkumné stroje UFAG C.I a Phönix C.I. Jejich přetrvávající nedostatek však způsobil, že nikdy neutvořily výhradní výzbroj setniny, která současně s nimi musela používat i obligátní Brandenburgy C.I.

Souboje nad Alpami

Ani na jihotyrolské frontě se Rittm. Fp. Vojtěch Bárta bojové činnosti rozhodně nevyhýbal. Dokonce si dokázal připsat dvě letecká vítězství, v obou případech nad italskými stíhacími Nieuporty.
Přitom dosavadní literatura uvádí jen jedno (z 16. září 1917), zatímco informace o tom prvním
má na tomto místě svou premiéru. Rittmeister Bárta jej získal 19. dubna 1917 v okolí Asiaga, jak uvádí přehled dosažených vítězství jeho setniny. Není však zřejmé kým a zda-li vůbec bylo potvrzeno.²¹)
Bártovo druhé vítězství však mělo podstatně dramatičtější průběh. Došlo k němu o pět měsíců později, 16. září 1917. Boj proběhl v okolí San Martino di Castrozza v blízkosti proslulého horského velikánu Marmolada (německy Marmolata) a jeho finále mělo pro Bártu poněkud hořkou příchuť. Pilotoval tehdy dvoumístný Hansa-Brandenburg C.I (Ph) 29.81, vyzbrojený dvěma kulomety Schwarzlose M. 7/12 – jeden, obsluhovaný pilotem, byl umístěn na horní ploše křídla, druhý na oběžném kruhu obsluhoval pozorovatel. Tentokráte to byl Lt. i.d.Res. Paul Ernst, původem sedmihradský Sas.

Právě v okolí Marmolady chtěl jejich průzkumný let rázně ukončit jednomístný stíhací Nieuport.
Došlo k dramatickému boji, kdy Bárta se svým strojem divoce manévroval, aby umožnil palbu
Ernstovi a také sobě. Byli úspěšní, protože po pozorovatelově poslední dávce, která patrně soupe-
ře zasáhla, zmizel Nieuport ve střemhlavém letu v hloubce pod sebou, kam jej ještě Bárta dopro-
vodil svou poslední dávkou. Ovšem ani protivník nezůstal nic dlužen a uštědřil Brandenburgu dva
zásahy do motoru. Ke všemu jedna kulka zranila i samotného Bártu. Došlo k tomu ve výšce kolem 4000 metrů poblíž Caprile. Navzdory tomu uvedl Bárta poškozený stroj do klouzavého letu a nakonec se mu podařilo dovést jej za vlastní linie a nouzově přistát poblíž Monte Sief. Letoun, který byl při havárii jen lehce poškozen, odvezli do opravy, Bártu na ošetřovnu.
Za svou statečnost, prokázanou v tomto boji, i za 22 bojových letů, které do té doby vykonal, byl vyznamenán vysoce ceněným Řádem železné koruny 3. třídy s válečnou dekorací a meči. Později tutéž dekoraci obdržel i Ernst.²²)

V dobovém hlášení osádka uvedla, že jejich soupeřem byl francouzský Nieuport („Nieuport-Einsitzer mit französischer Kokarde“). Je to však krajně nepravděpodobné. Francouzští letci sice v té době v Itálii již operovali (na rozdíl od britských, kteří přiletěli až v listopadu), ale pro tento den nezaznamenali žádnou ztrátu, ani žádné vítězství.²³) Šlo zcela zřejmě o Nieuport s italskými výsostnými znaky. Jeho přesná identita ovšem dosud nebyla objasněna. XX. Korpskommando sice osádce dosažení leteckého vítězství potvrdilo, to ovšem nic nemění na tom, že Italové ve svých záznamech žádnou relevantní ztrátu nevykazují.

 Trosky dvoumístného stroje Hansa- Brandenburg C.I (Ph) 129.16 od Bártova Fliku 15. Ke zřícení došlo 8. 6. 1917 nedaleko od dělostřeleckých kasáren v Brixenu při návratu z dálkového průzkumného letu. Polní pilot Oblt. i.d.Res. Ernst von Plener zahynul. Pozorovatel Oblt. Rudolf Jäger (pózující u vraku) vyvázl jen s lehkým zraněním. Oba aviatici, jejichž mateřštinou byla němčina, mají řadu „českých souvislostí“: Ernst von Plener byl kmenovým příslušníkem brněnského c. a k. 6. dragounského pluku (DR 6 „Friedrich Franz IV., Grossherzog von Mecklenburg-Schwerin“), který měl na počátku války 38 % mužstva německého a 61 % českého. Narodil se sice roku 1887 ve Vídni (kde před válkou studoval práva), ale jeho rod pocházel z Chebu. Jeho předkové se věnovali politice, děda Ignaz von Plener byl v létech 1860-1864 ministrem financí Rakouského císařství a 1867-1870 ministrem obchodu Předlitavska, otec Ernst von Plener byl v letech 1893-1895 ministrem financí Předlitavska. 
Oba byli představiteli německorakouského liberalismu a odpůrci českých státoprávních aspirací. Rudolf Jäger se narodil 6. 7. 1893 v hornouherském městečku St. Györ, což je dnešní Svätý Jur u Bratislavy, a domovskou příslušnost měl v západočeské Pakoslavi (okr. Město Teplá). Vedle němčiny ovládal i češtinu. Původně byl důstojníkem čáslavského c. a k. 21. pěšího pluku (IR 21 „Graf von Abensperg und Traun“), který měl 87 % českého mužstva.

Vyšším velitelem až do hořkého konce

Po patnácti měsících v čele Fliku 15F, který se pod jeho velením stal velmi oceňovanou průzkumnou
setninou, se pak stal vyšším leteckým velitelem u nadřízené c. a k. 11. armády. Dne 20. května 1918 byl jmenován Fliegergruppenkommandantem (Grufl) na grappském úseku fronty (Grappa-Front, v září 1918 byly tyto jednotky 6. a 11. armády sloučeny v Armeegruppe Belluno). Měl tehdy v podřízenosti až osm leteckých setnin, jejichž činnost pak řídil během červnové piavské ofenzívy.

O necelé dva měsíce později, 13. července 1918 se stal zástupcem velitele (Kafl-Stellvertreter) letectva jihotyrolské 11. armády.²⁴) Jeho představeným byl Hptm. Oskar Zeidner (Kafl). V této funkci Bárta
setrval až do konce války.²⁵) Podle svých vlastních údajů se prý dokonce 1. října 1918 sám stal velitelem letectva 11. armády.²⁶) Velitelství sídlilo ve městě Levico. Tehdejší sestavu a personální obsazení velitelství letectva 11. armády, jakož i podřízených jednotek ukazují následující tabulky.

Rytmistr Bárta byl mnohokrát vyznamenán. Vedle již zmíněného Řádu železné koruny 3. třídy s válečnou dekorací a meči a několika dalších se stal jedním z pouhé hrstky letců, kteří se stali nositeli nově zavedené a vysoce ceněné Stříbrné medaile za statečnost I. tř. pro důstojníky (15. prosince 1917).²⁷) Kromě něj ji obdrželi jen dva další čeští letečtí důstojníci.

Písemná pochvala Bártou vedeného Fliku 15 za vynikající služby, které jeho setnina během června a července 1917 poskytovala vojskům nadřízené
11. armády. Tehdy jí velel polní zbrojmistr (Feldzeugmeister) Viktor hrabě von Scheuchenstuel.

Bártou podepsaná část zářijového měsíčního hlášení Fliku 15 zmiňuje v bodě 4 úspěšný boj osádky Rittm. Bárta – Lt. Ernst dne 16. 9. 1917.

Fliku 15F, který pod jeho velením dosáhl vynikající úrovně, velel od února 1917 do května 1918. Toto dodnes dochované razítko patrně patří mezi jím dotýkané předměty.

V československé armádě

Po osmnácti letech služby zaniklé monarchii podal rytmistr Bárta již 10. listopadu 1918 přihlášku do čs. armády. Současně nastoupil službu u Leteckého sboru v Praze, kde v následujícím měsíci, 9. prosince 1918 složil přísahu věrnosti nové republice. Zde jen dodejme, že celá věc měla své procedury, takže oficiálně byl do čs. armády přijat až Věstníkem MNO č. 29 z 9. dubna 1919.³⁰)

Od ledna do června 1919 byl rytmistr Bárta osobním pobočníkem zemského velitele na Slovensku, plukovníka (od 15. 3. 1919 generálmajora) Františka Schöbla (* 6. 6. 1868, Jindřichův Hradec, † 8. 7. 1937, Jindřichův Hradec). Podílel se s ním nejen na vojenském obsazování východní části nového státu, ale především na jeho hájení proti následné invazi vojsk Maďarské republiky rad. Schöblův portrét byl ovšem pořízen ještě v dobách habsburské monarchie – u příležitosti dekorace rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie, k níž došlo při 184. řádové promoci konané 17. 8. 1918.

U Leteckého sboru jej vedli v evidenci jako vycvičeného polního pilota (v čs. armádě jím ovšem jmenován nebyl), ale neuplatnil se u něj.³¹) Letecký sbor měl tehdy důstojníků nadbytek a konkurenční prostředí bylo vysoké. Přesto však armádě prokázal velmi cenné služby jinde. Z rozkazu Zemského vojenského velitelství v Praze z 28. prosince 1918 byl sice kmenově přidělen znovu k 11. hulánskému pluku, fakticky však působil jinde. Následující půlrok, od 15. ledna do 30. června 1919 byl totiž osobním pobočníkem zemského velitele na Slovensku, plk. gšt. Františka Schöbla (1868-1937).³²)

Plukovník Schöbl převzal velení nad československými jednotkami na Slovensku 25. listopadu 1918 od generála Josefa Štiky(1862-1937). Své nepočetné, nadto slabě vyzbrojené jednotky částečně zreorganizoval a pro jejich podporu zřídil v okolí Uherského Hradiště záložní sklady výzbroje a výstroje. Snažil se v nich také utužit uvadající disciplínu a neustále volal po posilách. Po dvou týdnech ve funkci měl k dispozici již deset pěších praporů s celkem 6800 muži a 75 kulomety, dále dvě dělostřelecké
baterie, jezdeckou eskadronu, dvě ženijní roty a obrněný vlak. Úkoly, které měl s těmito silami zvládnout, nebyly malé. V první řadě s nimi vojensky obsazoval poměrně rozsáhlou a neklidnou východní část nového státu. Ovšem po několika měsících jej musel i hájit proti následné invazi vojsk Maďarské republiky rad.

Jako Schöblův pobočník si rytmistr Bárta ve funkci vedl nepochybně velmi zdatně. „Rozvážný, svědomitý důstojník, plnící službu s taktem a rozvahou,“³³) napíše Schöbl do Bártova hodnocení. Další z forem ocenění pak bylo Bártovo povýšení na majora. Došlo k tomu ještě v průběhu bojů, 1. července 1919.³⁴)
Tímtéž dnem se vrátil do Čech, kde byl ustanoven velitelem spojených eskadron v Praze-Vršovicích. Také tam s ním byli spokojeni. „Velmi dobrý důstojník a odborník,“ čteme v posudku, který na něj vypracoval pověstný plk. legií Josef Šnejdárek (1875-1945). „Přímý, pevný charakter. Své hluboké vědomosti a válečné zkušenosti dovedl vždy zdárně uplatniti. Svým vlivem a přesným vystupováním docílil
velmi dobrou kázeň při mužstvu,“³⁵) doplnil plk. Antonín Havelka z vojenského inspektorátu v Praze.
Také jeho další zařazení bylo „koňácké“: dne 1. ledna 1920 byl jmenován prvním velitelem
Ústřední ekvitační školy jízdy v Pardubicích (což bylo de facto budoucí Vojenské jezdecké učiliště), která tehdy prováděla jezdecký výcvik důstojníků („… velmi dobrý velitel, o své podřízené velmi pečlivý a starostlivý, měl velmi dobré výsledky,“³⁶) napíše plk. V. Chmelař).

Po půlroce se počítalo s Bártovým ustanovením do některé z velitelských funkcí u Jezdeckého pluku 5 v Košicích, kam byl přidělen rozkazem z 8. července 1920. Tam ale ze zdravotních důvodů již nenastoupil. Namísto toho byl odeslán na zdravotní dovolenou, která mu byla neustále prodlužována.³⁷) Podrobnosti nejsou známy. Ve hře mohou být jak následky válečného zranění či obecně válečných útrap, ale i něco úplně jiného. Každopádně jeho zdravotní dokumentace se nedochovala. Od 1. května 1921 byl na dovolené s čekatelným a nakonec k 31. prosinci 1921 ze zdravotních důvodů penzionován.³⁸) Na penzi se usadil v hlavním městě, kde bydlel v Plavecké ulici č. 4. A právě odtud se o necelý rok později, 1. prosince 1922 ozval onen osudný výstřel.³⁹) Co jej dovedlo k tomu, že proti sobě obrátil vlastní zbraň, nebylo nikdy s jistotou zjištěno. Temné tajemství si vzal s sebou do hrobu. Má ho na Vinohradském hřbitově v Praze. ■

Hrob na Vinohradském hřbitově v Praze.

publikováno: Hobby Historie č. 43 (2018), s. 58-71

Poznámky:
1) Lidové noviny, 2. 12. 1922, s. 5.
2) Národní politika, 2. 12. 1922, s. 6.
3) Československá republika (Pražské noviny), 2. 12.1922, s. 6.
4) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty. Přihláška do čs. armády, Záznamní listy, Osobní výkazy.
5) ÖStA-KA, Wien, LFT, k. 26/1 – Rittm. A. Barta, VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty

⁶) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty.
⁷) ÖStA-KA, Wien, LFT, PA, k. 2 (Rittm. A. Barta).
⁸) Blíže k osobnosti Wedige von Froreicha viz např. Jiří RAJLICH: Šikovatel Eugen Bönsch (1897-1951).
Rakousko-uherské stíhací eso z Krkonoš. 1. část, Historie a vojenství č. 1/2017, s. 50.
⁹) ÖStA-KA, Wien, LFT, sign. 26/1, 26/2 – Rittm. Wedige v. Froreich, Oblt. i.d.Res. Ulrich Graf Kinski von Wichinitz und Tettau.
¹⁰) ÖStA-KA, Wien, LFT, k. 389. Verluste Listen, Gruppe 8d; ÖStA-KA, LFT, k. 2, Nachrichtenblatt
der k.u.k. Luftfahrtruppen 1917-1918 (zde jsou uvedeny jmenné přehledy ztrát létajícího personálu zpětně i za roky 1914-1916).
¹¹) ÖStA-KA, Wien, LFT, k. 395. Operatives Disziplin, Gruppe Ih. Evidenzbureau des k.u.k. Generalstabes
K. Nro. 907 z 12. 1. 1916.

¹²) ÖStA-KA, Wien, LFT, k. 182, Monatsberichted. Flik 8.
¹³) ÖStA-KA, Wien, LFT, k. 388. Luftsiege 1915-1918.
¹⁴) Reinhard KEIMEL: Österreichis Luftfahrzeuge. Geschichte der Luftfahrt von den Anfängen bis Ende 1918. W. Weishaupt Verlag, Graz 1981, s. 383-398.
¹⁵) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty.
Přihláška do čs. armády.
¹⁶) Jörg C. STEINER: Das Feldpiloten-Abzeichen. Militärhistorische Themereihe. Band 4. Edition S&H, Wien 1992.
¹⁷) ÖStA-KA, Wien, AOK – Op.-Abt., k. 644, Chef des Luftfahrwesens, Kriegseinteilungslisten der Flie-
gerformationen 1914-1918, ÖStA-KA, LFT, k. 26/1 Rittm. A. Barta.

¹⁸) Jörg C. STEINER: Das Feldpiloten-Abzeichen. Militärhis-
torische Themereihe. Band 4. Edition S&H, Wien 1992.
¹⁹) ÖStA-KA, Wien, LFT, k. 26/1 – Rittm. A. Barta.
²⁰) ÖStA-KA, Wien, LFT, k. 183, Monatsberichte d. Flik 15.
²¹) ÖStA-KA, Wien, LFT, k. 388. Luftsiege 1915-1918 Luftsiege Flik 15, 1914-1917, ÖStA-KA, NL,
B2072/1, Luftsiege 1914-1918.
²²) ÖStA-KA, Wien, AOK – Op.-Abt., k. 641, Chef des Luftfahrwesens, Stoluft 11. AK., Bericht über die
Flugtätigkeit, 15. 9. – 30. 9. 1917, ÖStA-KA, LFT, k. 183, Monatsberichte d. Flik 15, ÖStA-KA, LFT, PA,
k. 2 (Rittm. A. Barta), ÖStA-KA, LFT, k. 388. Luftsiege 1915-1918. Luftsiege Flik 15, 1914-1917 (zde se omylem uvádí, že útočníkem byl Caudron), VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty. Záznamní list 1 za dobu 1. – 8. 10. 1919, Karl MEINDL: Luftsiege der k.u.k. Luftfahrtruppen. Band 6. Italienische Front 2. Teil 1917. Selbstverlag Karl Meindl, Wien 2005, s. 71.

²³) Luigino CALIARO – Roberto GENTILLI: L’Aviazione Francese in Italia 1915-1918. Edizioni Rivista
Aeronautica, Difesa Servizi Spa, Roma 2016, s.194-195.
²⁴) ÖStA-KA, Wien, LFT, k. 26/1 – Rittm. A. Barta, ÖStA-KA, AOK – Op.-Abt., k. 644, Chef des Luftfa-
hrwesens, Kriegseinteilungslisten der Fliegerformationen 1914-1918.

²⁵) ÖStA-KA, Wien, LFT, K.u.k. AOK zu Luft Nr. 193, Einteilung und Standorte der Feldformationen der Luftstreitkräfte, 15. 10. 1918.
²⁶) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty. Přihláška do čs. armády.
²⁷) ÖStA-KA, Wien, LFT, k. 183, Monatsberichte d. Flik 15, ÖStA-KA, LFT, k. 26/1 – Rittm. A. Barta, Karl MEINDL: Die Inhaber der Tapferkeitsmedaille für Offiziere bei der k.u.k. Luftfahrtruppe und beim k.u.k. Seefliegerkorps. Zeitschrift der Österreichischen Gesselschaft für Ordenskunde, Nr. 31, Aug. 1998, s.23-26.
²⁸) ÖStA-KA, Wien, K.u.k. AOK zu Luft Nr. 193, Chefdes Luftfahrwesens, Einteilung und Standorte der Feldformationen der Luftstreitkräfte, 15. 10. 1918.

²⁹) ÖStA-KA, Wien, LFT, K.u.k. AOK zu Luft Nr. 193, Einteilung und Standorte der Feldformationen der
Luftstreitkräfte, 15. 10. 1918; ÖStA-KA, LFT, k. 23, K.u.k. Fliegerarsenal, Tagesbefehl Nr. 224 am 19.9.1918, Karl MEINDL: Luftsiege der k.u.k. Luftfahrtruppen. Band 8. Italienische Front 2. Teil 1918.
Selbstverlag, Wien 2007, s. 205-213.
³⁰) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty.
³¹) VÚA-VHA, Praha, MNO 1919, IV. odbor technický Vzduchoplavecké oddělení, Letecký sbor – osobní správa, č.j. 305 dův. (opis pův. č.j. 247 dův.). Seznam důstojníků Leteckého sboru k 20. 7. 1919 (v činné službě i v neaktivitě).

³²) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty. Osobní výkaz.

³³) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty. Záznamní list 1 za dobu 15. 1. – 8. 10. 1919.
³⁴) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty.
³⁵) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty. Záznamní list 1 za dobu 15. 1. – 8. 10. 1919.
³⁶) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty. Záznamní list 2 za dobu 1. 10. 1919 – 30. 9. 1920.
37) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty. Záznamní list 2 za dobu 1. 10. 1919 – 30. 9. 1920.
³⁸) VÚA-VHA, Praha, kvalifikační listina V. Bárty.
³⁹) Lidové noviny, 2. 12. 1922, s. 5, Národní politika, 12,1922, s. 6, Československá republika (Pražské noviny), 2. 12. 1922, s. 6.

Zdroj: Jiří RAJLICH: Létající hulán. Rytmistr polní pilot Vojtěch Barta (1879-1922). Hobby Historie č. 43 (2018), s. 58-71,